Jednou časně zrána

Ano, znovu příběh o jedné z největších lidských krutostí – druhé světové válce – která doznívá na italské půdě, ale tentokrát očima někoho jiného. Očima přihlížející Chiary, která pohlédne smrti vstříc. Ukáže se také, jak srdcervoucí je vzdát se někoho bližního. Pro mě opravdu náročné téma, jež ale je v knize jednou časně zrána ztvárněno s grácií i nadhledem. 

Kniha se dvěma rovinami, ve kterých mám ze začátku menší nepořádek, ale časem se to všechno postupně vyrovnává. Přesto všechno se nakonec raději nořím do válečného období a toho, co následuje, kdy ještě dítě roste a vzpomíná na tu, kterou již nikdy nejspíš neuvidí.

Dokázal jsem porozumět nejen dospělým, ale také i těm mladistvým, kteří se chovají tak, jak se chovají. A bohužel po právu. Psychologická propracovanost a dialogy tedy u mě na jedničku, ale s tím dějem to trochu pokulhává, a to nemluvě o závěru, který mi přijde hrozně nedotažený. Anebo to takhle stačí?

Není na ten vlak naproti zvědavá. Jen proto, že ho má přímo před sebou, si všimne, že se za mříží ve vagonu naproti ní něco hýbe, nějaká bledá máchající věc. Bez zvědavosti na ni zaostří a uvědomí si, že je to paže, štíhlá lidská paže, která se protahuje mezi kovovými tyčemi.

Možná by kniha mohla být o trochu delší, přidat do ní více akce a překopat ty poslední slova celého příběhu; jenže to by možná odevšad utekly ty emoce, na kterých to stojí a padá. A pro mě se tak Jednou časně z rána stává srdcovou záležitostí, protože hlavní představitelka je typickou ženou, která se tomu nelehkého životu jen tak nepoddá. Statečnost, obětavost a naděje, to si odtud odnáším pro svou další literární cestu.

Autor recenze: Josef Němec

Jednou časně zrána

Román Jednou časně zrána britské spisovatelky Virginie Bailyové přenáší čtenáře do Říma za druhé světové války, kdy se jednoho říjnového rána na ulici pohledem náhodně setkávají dvě ženy. Jedna z nich - Chiara Ravello - se co nevidět chystá se svou sestrou, sužovanou epileptickými záchvaty, uprchnout z okupovaného města do hor k babičce; ta druhá je právě s manželem a dětmi přinucena německými vojáky nastoupit na korbu náklaďáku.

V tomto vzájemném ženském pohledu je ukryto vše. Na straně jedné zoufalá a bezradná matka prosící o pomoc beze slov, na straně druhé spontánní němý souhlas mladé dívky. A tak se to stane…Když náklaďák plný židovských žen, mužů a dětí odjede, směr neznámé peklo, odvádí si s sebou Chiara domů sedmiletého chlapečka, pevně odhodlaná se o něj za každou cenu postarat…

Do jaké míry se jí to povedlo, i co jim osud uchystal v příštích dnech a letech, se čtenář dozvídá ze dvou úhlů. Válečná 40. léta pravidelně v ději střídá románová současnost roku 1973, kdy je Chiara už ženou ve zralém věku, a ačkoli vypadá zdánlivě spokojeně, uvnitř sebe si nese jizvy a rány po nepřítomnosti Daniela, chlapce, jehož si před třiceti lety přivedla domů…

Virginia Bailyová je velmi barvitou vypravěčkou - Řím popisuje s neuvěřitelnou přesvědčivostí, takže si připadáte jako byste těmi uličkami kráčeli společně s hrdiny; nejinak je tomu i s vnitřním duševním světem Chiary a její lásky k „synovi“, jež dýchají hloubkou a niterností. Jak se ale záhy ukazuje, neobejde se toto pouto bez tíživých patologických jevů - Danielova pozdější drogová závilost a trestná činnost, Chiařina až slepá oddanost…Hořkost příběhu tak nespočívá jen v kulisách války, ale mnohem více právě v úrovni lidských vztahů.

Na druhou stranu je potřeba Bailyové vytknout i několik věcí. V prvé řadě je to jistá rozvláčnost - úvodní kapitola knihy vzbuzuje očekávání velkého a dramatického příběhu, to ale s postupem dalších stran a kapitol postupně opadává. Takový rozsah, jaký román má, totiž při své velikosti nabízí poměrně malé množství akce a děje, jako by si nevěděla autorka rady, kam chce svůj příběh tlačit a dotlačit. S tím je spojená i malá verva v profilaci postavy Daniela. Právě on je tou alfou a omegou, tím, kolem něhož se všechno točí, navzdory tomu ale zůstává celou dobu zcela v pozadí, jakoby v místnosti, od níž se už dávno ztratil klíč…

Poslední stránka celé knihy může být vnímána rovněž rozporuplně. Záleží samozřejmě na úhlu pohledu a čtenářově smířlivosti. V porovnání s jinými podobně laděnými romány (Vypravěčka od Jodi Picoult, Zlodějka knih od Marcuse Zusaka, Ztracená manželka od Alyson Richman apod.) jde o slabší odvar toho, co z této tématiky může spisovatel „vytěžit“.

Přesto nelze hovořit o knize Jednou časně zrána ryze negativním způsobem. To v žádném případě! Virginia Bailyová s vlastní osobitostí nabízí zajímavý příběh, který není ani tolik o válce a jejích obětech, ale mnohem více o obětavosti, velkém srdci a čase míru, který pokaždé nemusí znamenat, že boj skončil…

Autor recenze: Eva Šamánková

Jednou časně zrána

Obě ženy se jen na moment střetnou pohledem a ten jediný, krátký pohled převrátí Chiařin život naruby. Najednou se kromě epileptické sestry musí starat i o chlapce – navíc o chlapce, který není nikde uváděn a jeho náhlá přítomnost působí i na sousedy podezřele.

V knize Jednou časně zrána se zápletka z Říma 40. let prolíná s Británií v 70. letech. Náctiletá Maria z velšského Cardiffu totiž kontaktuje starou Chiaru, aby zjistila více informací o svém otci Danielovi.

Ten kontrast války a poválečných let, odvážné Římanky s mladičkou Britkou, působí zajímavě, ale spíše ve prospěch válečné dějové linie, tam mi kniha přijde propracovanější a působivější. To hledání ztraceného otce… Inu, kolikrát už jsme podobnou zápletku četli?

Prvních pár kapitol jsem byla ztracená, protože autorka přeskakuje z válečného Říma do poválečné Británie, postavy se mění a stárnou sem a tam… Chiara, která je v jedné části idealistka zapojená do protifašistického odboje, je v poválečných kapitolách unavená a zahořklá tím, jak si na ní život vybral svou daň a mnohá zlomená srdce. Co mě ale nutilo číst, byla touha dozvědět se, co se stalo s Danielem. Danielem, který byl v prvních kapitolách malý chlapeček, který jen tak tak unikl koncentračnímu táboru.

Virginia Bailyová zkrátka odvedla skvělou práci. Kniha Jednou časně zrána se mi moc líbila a nejspíš si ji v budoucnu přečtu ještě jednou, protože tenhle příběh s každým dalším opakováním jedině nabývá na síle. Doporučuji zejména těm, kdo si oblíbili Vypravěčku od Jodi Picoultové a další romány z druhé světové války.

Autorka recenze: Alice Blažková

Jednou časně zrána