Podvolení

François, zhruba čtyřicetiletý profesor literatury na pařížské Sorbonně, se o politiku normálně nezajímá. Považuje se za intelektuála, který je nad problémy všedního dne povznesen. Mnohem raději se vrtá v textech z 19. století. Jenže když po volbách vytvoří koalici Muslimská jednota, socialisté a konzervativci, aby zabránili vládě Marie Le Penové a její Národní fronty, chtě nechtě se stává svědkem výrazných změn ve společnosti.

„V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly. Kromě toho všichni učitelé bez výjimky budou povinně muslimové. Kantýny budou muset respektovat muslimská pravidla stravování, rozvrh bude vyhrazovat čas pro pět každodenních modliteb.“

Nedlouho poté je François nucen opustit své místo na fakultě, protože není muslim. Dostane velice slušný důchod (podezřívá nové vedení, že se ho penězi snaží umlčet) a až do konce života je tedy existenčně zajištěn. Jenže se začne nudit. François není ženatý, ale obvykle má románek s některou ze studentek. Jeho milenka Myriam ovšem s rodinou opouští Francii a stěhuje se do Izraele.

„Pro Židy nikdy nemůže být dobré, když se k moci dostane muslimská strana. To lze těžko vyvrátit… Vážně doufám, že se brzy vrátím, víš…“ řekla, jako by mi četla myšlenky. „Zůstanu tam jenom pár měsíců, než se to ve Francii urovná.“

François kvůli přebytku volného času na čas odjíždí z Paříže na venkov. Cestou vidí několik zdevastovaných benzinových pump a několik mrtvol – jak arabského vzhledu, tak bělochy. Zvláštní je, že o média o ničem takovém vůbec neinformovala.

Má čas přemýšlet: znamená vláda muslimů ve Francii zánik západní civilizace, nebo je to naopak počátek nového zlatého věku? Má konvertovat k islámu a přijmout nabízené místo na Sorbonně, nebo je lepším řešením sebevražda?

Na náměstí v místě někdejšího amfiteátru se setmělo, poslední turisté zmizeli; nepočetné pouliční lampy rozlévaly po stupních hlediště slabé světlo. Římané se jistě těsně před pádem své říše také považovali za věčnou civilizaci; spáchali sebevraždu i oni?

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq je kontroverzní postava moderní literatury. Jeho knihy provokují, vybízejí čtenáře k zamyšlení. Jeho styl je hutný, ale přitom čtivý. Podvolení je jeho nejnovější román, který se vyšplhal na vrchol žebříčku bestsellerů v celé Evropě. V originále vyšel 7. ledna 2015, tedy v den, kdy Francií a celým světem otřásl krvavý teroristický útok na redakci týdeníku Charlie Hebdo.

Evropští statistici mluví o 11 milionech. Ve své projekci vycházejí z jednotné metodiky pro všechny země EU a z odhadu, podle něhož by do Evropy mělo k uvedenému datu přijít 55 milionů lidí z jiných zemí. Tento „fakt“, kromě předpokladu o něco vyšší porodnosti, se promítá do představy, že se v České republice každoročně zvýší počet cizinců (saldo mezi těmi, kteří se přistěhují a odstěhují) o 20 až 40 tisíc. Což je přibližně dvojnásobek toho, co dosud očekávají domácí odborníci. Eurostat zapracoval do prognóz početnější migraci už v roce 2010, tedy ještě před uprchlickou vlnou spojenou s nepokoji v severní Africe a na Blízkém východě.

„Pokud jde o vyšší porodnost, má Eurostat v posledních letech pravdu. I migrantů je u nás o něco více, ale zdaleka ne tolik, kolik jich tato instituce předpokládá,“ řekl týdeníku Ekonom demograf Tomáš Fiala z Vysoké školy ekonomické v Praze.
To se pod tlakem požadavku západních zemí v čele s Německem rozdělit si běžence může změnit. Další příchozí také nemusí být jen ze zemí jako Sýrie, Irák či z „přestupní stanice“ v podobě Libye a Turecka, odkud podle odborníků do dvou let zamíří na kontinent až tři miliony lidí. Ve větší míře mohou do Česka, kde dnes žije asi 450 tisíc cizinců, proudit například Ukrajinci. Nelze vyloučit, že je za hranice více než dosud bude vyhánět ekonomická a politická krize, případně další kolo konfliktu mezi Kyjevem a Moskvou.

Podvolení

Migranti nás neomladí

Přistěhovalectví má ovšem limity, na které poukazuje studie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Ta – stejně jako řada podobných prací v zahraničí – prověřuje, nakolik je migrace schopna omladit stárnoucí populaci a také nahradit děti, které se ve vyspělých zemích v důsledku nízké porodnosti nikdy nenarodí.
S vymíráním se v posledních 20 letech spojují zničující důsledky pro evropské ekonomiky. V prvé řadě snížení produktivity práce, která v EU skutečně neroste, a těžkosti s pracovními silami. K tomu narůstající finanční problémy penzijního, sociálního a zdravotního zabezpečení a neschopnost státu zvládnout péči o stále početnější seniory.
Představa, že příliv pracovních sil odjinud, alespoň než imigranti zestárnou, pomůže udržet třeba právě penzijní systém, má dnes mnoho oponentů.
„Pokud se bavíme o zmiňovaných číslech, ta nemají na náš penzijní systém podstatný vliv. Trochu by se sice vyrovnal přirozený úbytek obyvatelstva, ale i tak jsou důležitější parametry. Třeba vývoj ekonomiky, výše nezaměstnanosti nebo to, zda úroky zůstanou tak nízko jako teď. Z hlediska důchodů bych se migrací vůbec nezabýval,“ míní expert na penze Jaroslav Vostatek z Vysoké školy finanční a správní.
Navíc podle statistik OECD, jak připomíná thinktank Evropské hodnoty, zůstává nezaměstnanost přistěhovalců podstatně vyšší než u původního obyvatelstva, v Nizozemsku či Švédsku asi dvojnásobná. Což naopak znamená okamžité vyšší nároky na sociální systém.

Samotný koncept takzvané náhradové migrace byl populární na přelomu tisíciletí, obecně je spíše považován za analytické cvičení a jakousi „varovnou zprávu“. Aby migrace mohla odstranit stárnutí české populace – její průměrný věk je 42 let –, byl by podle zmíněné studie nutný do roku 2065 příchod celkem 90 milionů cizinců.
Trochu jinak je tomu ale se skromnějším cílem, se zafixováním konstantní velikosti domácí populace na 10,5 milionu lidech. To by znamenalo, že se do České republiky v příštím půlstoletí přistěhuje, v závislosti na variantních odhadech porodnosti, od jednoho do tří milionů cizinců.
Projekce Eurostatu se z tohoto rámce nevymyká. Pohybuje se uprostřed těchto domácích propočtů, protože pro rok 2060 mluví asi o dvou milionech „nových“ Čechů.
S národnostně homogenním státem by pak byl konec a obyvatelstvo České republiky by bylo namixováno stejně pestře, jako je tomu dnes ve Švédsku nebo alespoň v Dánsku. Situace by se v tomto ohledu téměř vrátila do dob meziválečné republiky, kdy se třetina lidí na území dnešní republiky za Čechy nepovažovala. S rozdílem, že Němce by po nějakých 100 letech nahradili Ukrajinci, Arabové či lidé z černé Afriky. A nikoliv v pohraničí, ale v Praze a dalších velkých městech.
Jinou věcí je, co by to udělalo politicky.
V sousedním Rakousku, kde migranti tvoří asi 15 procent populace, se už hroutí tradiční politický systém.
Nejsilnější stranou se stává antiimigrační ultrapravice v podobě Svobodných.

Zdi nepomohou

Trend je však jasný. „Musíme se smířit s tím, že se svět mění. I kdybychom se chtěli uzavřít, prostě se tomu nevyhneme. Navíc bychom veškerou energii museli vynakládat na stavbu nějakých zdí, a ty by stejně nevydržely. Lidé z různých regionů se nakonec smíchají, jinak to ani být nemůže,“ tvrdí geograf Dušan Drbohlav z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Současně upozorňuje na zásadní rozdíly mezi uprchlíky a ekonomickou a rodinnou migrací. Ti první přicházejí prvotně za ochranou a bezpečím. Druzí často reagují na pobídky trhu práce, a mohou tak být úspěšně naváděni na práce, které nejsou obsazeny a přitom jsou potřebné.
„V době globalizace a totální svobody, zejména pokud jde o pohyb zboží, myšlenek i kapitálu, jednoduše není možné očekávat, že volný pohyb lidí zůstane stranou,“ soudí. Národní stát sice stále má význam, avšak jeho vliv klesá a mnoho věcí jde mimo něj. Například velké nadnárodní firmy přesouvají své zaměstnance na základě vlastních potřeb.
Navíc v pohledu na migraci jde do značné míry o generační problém. „Dnešní vysokoškoláci jsou již vlastně globální lidé. Pohybují se po celém světě, vidí ho svýma očima a hledají si v něm příležitosti. Také u nás došlo za dvě desetiletí k veliké změně. Mladým, vzdělaným, bohatým, zvláště když jsou z velkoměsta, nevadí, že vedle nich bydlí někdo z Afriky či z Asie,“ zdůrazňuje Drbohlav.

Jak tato otevřenost k jiným kulturám a odlišnému způsobu života skutečně prosákla do České republiky, respektive v jaké míře? Podle únorového průzkumu agentury CVVM se tři pětiny dotázaných domnívají, že by se uprchlíci neměli vůbec přijímat. A jen tři procenta respondentů souhlasí, aby se v Česku usadili natrvalo. Vstřícnější jsou jen k Ukrajincům. Stárnutí populace a jeho hospodářským a sociálním dopadům reálně migrace nezabrání. Tomu bude nutné čelit spíše úpravami penzijního systému, bojem s nezaměstnaností a hlavně zájmem o děti.
Demograf Tomáš Fiala se domnívá, že by stát měl vyšší porodnost podpořit.
Nikoliv novými sociálními dávkami, ale například daleko výraznějšími úlevami pro rodiny s dětmi, v nichž by nešlo jen o daně, ale také o snížení pojistného na sociální zabezpečení. Firmy by zase měly udržovat těsnější kontakty se svými zaměstnankyněmi, které odešly na mateřskou dovolenou. Tak aby tyto ženy neztrácely svoji kvalifikaci a mohly se snáze vracet na dřívější místa.
Rozšířený je názor, že ke sladění pracovní kariéry a většího počtu dětí je nezbytná větší dostupnost a vyšší kvalita a také pružnost jeslí a školek. Naproti tomu rodinní terapeuti Ludmila Trapková a Vladislav Chvála ve své studii poukazují na to, že dřívější spoléhání rodičů na předškolní zařízení vedlo v Česku k závažné změně psychologie. Když děti z těchto zařízení dosáhly dospělosti, rodinný život jim mnoho neříká. Například i mateřské instinkty žen se oslabily a ty už také nechtějí být dětem tolik k dispozici.

Konec bílé většiny

Podle expertů má dlouhodobě převažovat tradiční migrace ze zemí, jako jsou Indie, Bangladéš či Pákistán. Už před dnešními uprchlíky do Evropy každoročně přicházelo kolem 1,5 milionu přistěhovalců, převážně ekonomických. Tedy asi tolik, kolik loni a letos přišlo žadatelů o azyl. „Uprchlíkům je třeba pomoci, ale tuto záležitost je nutné od běžné migrace oddělit,“ říká Tomáš Fiala.
To však nemusí být snadné. Dá se očekávat, že do pohybu se dá celá subsaharská Afrika, kterou už teď zmítají krvavé konflikty, například v Jižním Súdánu a Kongu. Vše bude eskalovat, až Afričané začnou se zvýšením životní úrovně a vzdělanosti uvažovat o možnosti přestěhovat se do bohatších zemí na severu. Velkou neznámou zůstává místní velmoc Nigérie, v níž se má do poloviny století počet obyvatel zdvojnásobit, přibližně na 300 milionů.
V Evropě má podle OSN hlavnímu náporu čelit Itálie, Velká Británie, Německo a Španělsko. Všude tam se dál budou měnit etnické, kulturní, jazykové i náboženské poměry. Podle oxfordského demografa Davida Colemana se každá vyspělá společnost v souvislosti s migrací dostane až do bodu, kdy v ní převáží cizí element. A především varuje, že pokud zůstanou zachovány současné přistěhovalecké a populační trendy, tak bílí Britové kolem roku 2070 doma ztratí většinu.
Pokud bychom britský model mechanicky přenesli do České republiky, nacházíme se tam, kde byla Velká Británie v roce 1950. Tehdy v ní „cizinci“ představovali 4,4 procenta populace, zatímco v ČR nyní jde o 4,3 procenta. Od té chvíle zbývá podle Colemana k zásadní proměně etnicity v ostrovním království 120 let. Pokud v této úvaze budeme pokračovat, v Česku by něco podobného přišlo na řadu uprostřed příštího století. Hlavní rozdíl mezi oběma zeměmi přitom spočívá v tom, že Praha, snad s krátkou výjimkou Podkarpatské Rusi, neměla žádné kolonie.

Společenský převrat jiného druhu už za pár let předpovídá ve Francii spisovatel a provokatér Michel Houellebecq v románu Podvolení. Autor píše o islamizaci státu po těsném vítězství muslimské strany v prezidentských volbách. Současně naznačuje, že ani pro intelektuály těsně spojené se zjemnělou francouzskou kulturou by příklon ke koránu nemusel být obtížný. Alespoň pokud západní volnost mravů a svoboda budou vykoupeny kariérou, penězi a pro muže lákavým mnohoženstvím.
V USA by pracovní síly, které zastoupí vymírající anglosaské ročníky, měly podle prognostiků pocházet z Mexika, Brazílie a Filipín. Nejde jen o budoucí pečovatelky a opraváře. Začnou mizet i vzdělané a bohaté elity a nikdo zatím neumí jasně říci, kdo je při řízení společnosti nahradí. Zprvu to zřejmě budou hlavně Hispánci.
„Není ale snadné odhadnout, jak tomu doopravdy bude. Věda a technika v současné době jdou mnohdy proti mobilitě i přesunům pracovních sil. Lidé v indických či čínských firmách pracují pro zákazníky v Evropě a Spojených státech a zůstávají přitom doma,“ připomíná geograf Dušan Drbohlav.
Stejně tak existuje názor, že ani na stárnutí populace není nic špatného a že mladé lidi nahradí, minimálně v ekonomice, ale možná i v domácnosti, automaty a roboti. A že stárnutí v druhé polovině 21. století začne být normální dokonce v rozvojových zemích, což konečně zmírní populační tlak.

Zdroj: 7.4.2016  Ekonom  Josef Plavec