Panství Edenbrooke

Anotace

Ukázka z textu

Philip podal muži otěže a ten koně odvedl k budovám na severní straně domu. Tam musejí být stáje, pomyslela jsem si. Pak jsem si se zpožděním uvědomila, že je Philip tady, na Edenbrooku. A zdálo se, že ho kočí zná. Naráz se mi všechno objasnilo, jako když do sebe zapadnou kousky skládačky.
„Vy tu bydlíte,“ prohlásila jsem. Znělo to jako výčitka.
„Nezlobte se na mě.“ Oči měl srdečné, úsměv lichotivý.
Sladce jsem se usmála. „Proč bych se měla zlobit?“
Vypadal překvapeně. „Tak to bylo snadnější, než jsem očekával.“
„Ne, položila jsem vám otázku. Za co konkrétně se na vás nemám zlobit? Že jste mi tajil, kdo jste?“ upřeně jsem se na něj podívala. „Že jste mě oklamal, abych se vám svěřila? Nebo snad za vaše drsné metody, jak mě sem dostat? Že jste vyslal své sluhy, kteří se mnou zacházeli tak, že jsem musela přistoupit na vaše podmínky?“
Philip se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha. „Kdybyste si dupla, váš hněv by byl ještě působivější. Můžete to zkusit třeba příště.“
Vzteky jsem zatajila dech a ustoupila jsem od něj. Uličnicky se zasmál. Arogantní, troufalý podvodník!