Vše, co jsme si nikdy neřekli

„Lydia je mrtvá. To ale zatím nevědí…“

Touto větou začíná románová prvotina americké autorky s čínskými kořeny Celeste Ng s názvem Vše, co jsme si nikdy neřekli. Příběh, jenž se stal na Amazonu v roce 2014 Knihou roku, vyšel nedávno i u nás v nakladatelství Odeon, které ho zahalilo do velmi povedeného a výmluvného přebalu.

Celeste Ng, jako dcera rodičů pocházejících z Hongkongu, vyrůstala v Pittsburghu, studovala na Harvardu a University of Michigan. Před vydáním knihy publikovala řadu povídek v časopisech. Román Vše, co jsme si nikdy neřekli psala více jak šest let. A výsledek opravdu stojí za to…!

Děj je zasazen do USA 70. let minulého století, kde se smíšená americko-čínská rodina snaží přijít na to, proč jejich prostřední dcera - šestnáctiletá Lydia - odešla v noci z domu a skončila mrtvá uprostřed jezera. Byla to nešťastná náhoda, sebevražda nebo jí někdo ublížil?

Aby mohla být otázka zodpovězena, je třeba se seznámit s historií rodiny a jejími členy. Matkou - bílou Američankou, otcem - Číňanem z druhé generace, a s jejich dospívajícími dětmi. Celeste Ng zavádí čtenáře do různých časových úseků, z nichž postupně skládá jednu velkou mozaiku. Poznáváme mládí rodičů, stejně tak dobu, kdy matka na čas opustila rodinu. Důležité vhledy do života všech se ukrývají v pasážích z období několika měsíců, či těsně před smrtí Lydie.

Je to jako rozeseté puzzle, které s každou stránkou získává zřetelnější obraz. Na světlo vyplouvá mnoho traumat, nesplněných snů i tajemství, jimiž si jednotliví členové prošli a dál je v sobě nesou. Ať už jde o touhu vyniknout, nebo naopak snahu zkrátka jen obyčejně zapadnout; či jak se vypořádat s neúspěchem, jak naplnit očekávání těch, které milujeme; a jak mezi tím najít hranici, jež by neměla být překročena…

Celeste Ng zachází do nejniternějších pocitů svých postav. Ti se vyrovnávají se ztrátou Lydie každý po svém, a přece všichni dojdou k nevyhnutelnému poznání, že je třeba spoustu věcí přehodnotit a pokusit se je změnit. Autorka bravurním způsobem vykresluje propojenost - jak jedno vede nesmlouvavě k druhému, a pak dál a dál… Jak jedna životní cesta už dopředu staví základy těm dalším… Čtenář je veden k pochopení toho, jak někdy i ty nejlepší úmysly mohou napáchat hluboké neštěstí. Příběh tak chtě nechtě nutí přemýšlet nad vlastním životem, jeho cestičkami a rozcestími…

To, co upoutá už od první stránky, je výtečný a výrazně osobitý vypravěčský styl autorky, který vyniká jemností, jistou lyrikou a úsporností. Každá věta má svoji důležitou váhu, jako by jednotlivá slova byla s přesností chirurga vybrána a zasazena na to jediné místo, kam opravdu patří. Co se Celeste Ng daří vyjádřit jednou větou, mnoho jiných spisovatelů nesvede ani v dlouhých odstavcích. Postavám se dostává hluboké profilace, čtenář poznává jejich vnitřní podstatu, vše, co k nim patří, čím prošli, co je zcela detailně charakterizuje. Příběh je vyprávěn ve třetí osobě, přesto místy zaznívají přímo vnitřní hlasy postav. „Vševědoucnost“ vypravěče zase umožňuje vyzdvihovat jemné nuance i stěžejní chvíle, a zhodnotit je napříč časem.

Vše, co jsme si nikdy neřekli je silné, emociálně složité a strhujícím způsobem podané rodinné drama o rasových problémech, lásce, nesplněných snech, zklamání… a o všem, co si neříkáme… Ale měli bychom. Dokud je čas…

Autorka recenze: Eva Šamánková

Vše, co jsme si nikdy neřekli

Dovolím si tvrdit, že se celkem vyznám v hudbě, proto použiju přirovnání z tohoto odvětví. Vše, co jsme si nikdy neřekli je jako písnička, na jejíž poslech se musíte soustředit, protože když si ji pustíte jen jako kulisu, unikne vám spousta geniálních momentů.

Vše, co jsme si nikdy neřekli zachycuje střípky všedních i zcela šokujících momentů z života čínsko-americké rodiny, která žije na předměstí jednoho města na středozápadě. Rasa není jediná věc, která je v rodině nejednotná. Jednotliví členové – otec James, matka Marilyn, dcera Lydia, syn Nath a nejmladší dcerka Hanna – mají různé postoje k tradicím, kariéře, ke vztahům, k učení… Zatímco například Marilyn by ráda byla profesorkou fyziky, doktorkou nebo vědkyní, ale v Americe 70. let musí hrát roli hospodyňky, její o generaci mladší dcera není studijní typ a učení bere jen jako způsob, jak si udržet dobré vztahy s matkou.

Generační propast, neporozumění, nedostatek komunikace… To jsou jen drobnosti, které se ovšem hromadí a vedou k tragédii, o níž se čtenář dozví hned na první stránce: „Lydia je mrtvá.“

Oceňuji, jak se i navzdory těžšímu tématu kniha četla dobře. Celeste Ng (kdo jí ukradl samohlásky?) vypráví ve třetí osobě a skrze střípky a momenty zasazené do různých časových rovin vypráví zážitky jednotlivých členů domácnosti tak, že se zvláštně prolínají. Některé okamžiky vidíme z pohledu více aktérů, důležité předměty se objevují v průběhu celé knihy. Autorka knihu promyslela do nejmenšího detailu – bude rasistické, když napíšu, že to je dílo pověstné asijské pečlivosti?

Nakladatelství Odeon knize dalo stylovou modrou obálku, která ovšem zrovna u tohoto díla podle mě trochu zavádí. Jednak je tedy až příliš doslovná – evidentně vychází z té první věty, jednak už tím svým typickým „odeonským“ stylem dává najevo, že to bude intelektuálnější čtivo, což ale není úplně pravda. Vše, co jsme si nikdy neřekli je totiž kniha, která má co říct i těm z nás, kdo nechodíme do zakouřených kaváren v roláku a s tlustými brýlemi na nose.

Poselství, které nese, je obsaženo už v názvu: hovořme spolu, prosím vás! Jak totiž zabránit chybám, starostem a neštěstím, než tím, že spolu o našich problémech budeme mluvit? Ve světle nedávných událostí, které se dostaly na stránky novin a webů po celém světě, to platí pro 70. léta stejně jako pro současnost.

Autor recenze: Jakub Šponer

Vše, co jsme si nikdy neřekli