Myslete na děti!

Jak už to v McEwanových knihách chodí − nikdy nejde o pouhou literární manéž s žonglujícím krasoduchem. Nejde ani o suše nudný postgraduální seminář o neurochirurgii, ochraně životního prostředí nebo o právu na ochranu dítěte, což bylo předmětem jeho poslední knihy.

McEwan je pro podobná zadání ideálně literárně vybavený. Zručný, sebevědomý, vypsaný sedmašedesátiletý autor s kreditem. Držitel Řádu britského impéria, kterému svět naslouchá. Přepečlivě se na své knihy chystá, setkává se s odborníky z prostředí, o němž hodlá psát. A kromě jejich specializace chce vědět třeba i to, jak mívají uspořádaný den čili jak se jejich profese odráží v soukromém životě.

Zachytit těkavost a nervozitu mezilidských vztahů, jistou únavu intelektuálního materiálu například uprostřed partnerství, umí McEwan setrvale precizně. Aktuální knihou Myslete na děti! ale také coby stále angažovanější spisovatel klade vážné otázky.

Základní scénář je tento: v hlavní roli Fiona Maeyová, právnička před šedesátkou, odbornice na rodinné právo. Ve chvíli, kdy se jí, bezdětné, po více než třiceti letech rozpadá partnerství kvůli manželově touze ještě si užít trochu sexuálního vzrušení s mladší ženou, řeší profesně složitý případ.

Syn z rodiny svědků Jehovových trpí smrtelnou chorobou, přičenž jedinou nadějí je krevní transfuze. Lékaři chtějí sedmnáctiletého pacienta podle svých norem léčit, ale on i jeho rodina se, s poukazem na svoji víru, přijetí cizí krve brání. Věc končí u Maeyové, která má z moci soudní rozhodnout.

Pacient ještě není plnoletý, i když mu k právní dospělosti vlastně chybí jen pár měsíců. Kdo má tedy právo rozhodnout o jeho osudu? Rodiče, kteří podle svého přesvědčení poslouchají Boha? Stát, který může dítě chránit i proti vůli jeho rodičů? Kdo tady koho před čím chrání, kdo komu pomáhá a koho poškozuje?

Všechna ta práva a povinnosti v McEwanově románu s neobyčejnou silou narážejí do sebe v ringu liberální sekulární společnosti. Čí svoboda a svoboda k čemu nebo od čeho má v tomto zamotaném případu dostat přednost? Opravdu rodiče chtějí, aby jejich syn umřel? Kam až může stát se svými pravidly zajít a může rozhodovat za ně? A jak moc se momentální životní situace soudce promítá do jeho schopnosti objektivního úsudku v mezích zákonů?

McEwan před čtenářem vrší kus komplikovanosti světa, ke kterému se postupně propracovala liberální humanita. Důmyslně nutí přemýšlet a dělá to plastičtěji než většina "mainstreamové" literatury.

Protože právě McEwan umí i v dnešní době, plné konzumní informační povrchnosti, sáhnout do pěny dní a nahmatat příběh, který ji vystihuje a klade jí podstatné otázky. Třeba: Jak zajistit lidská práva pro všechny? A co stojí nad čím v dobách, kdy selský rozum může být stejně nebezpečný jako bobtnající svět právních pravidel společnosti?

zdroj: ihned.cz 13.1.2016 Tomáš Weiss - publicista a básník

 

Přidat komentář

McEwan makabrózní

Letos v září vydává zřejmě nejvýznamnější anglický spisovatel druhé poloviny dvacátého století a počátku nového tisíciletí svůj patnáctý román a vyprávění nahlížené ze zorného úhlu dosud nenarozeného dítěte bolestně a „dospěle“ vnímajícího své bezprostřední okolí nepochybně opět vzbudí velký čtenářský ohlas i nepřeberné množství kritických reakcí. A dozajista nebudou chybět ani ty povrchnější, které nejpozději od novely Na Chesilské pláži (On Chesil Beach, 2007, česky 2007) autorovo dílo provázejí s postesknutím, že už nejde o onoho kontroverzního a provokativního tvůrce, jenž sklízel bezvýhradné nadšení ve svých začátcích před pětačtyřiceti lety.

Přitom právě poslední autorovo tvůrčí období, v němž počínaje monumentální, v čase rozkročenou historickoliterární freskou Pokání (Atonement, 2001, česky 2003) Ian McEwan zvolil ve svých dílech umírněnější tón a začal šetřit šokujícími obrazy, bude jednou literární historie, troufám si tvrdit, považovat za stěžejní příspěvek do našich rozbouřených časů. Jako by spisovatel s několikaletým předstihem vycítil, že v době zážitkové kultury, kdy se lidstvo nechává manipulovat vášněmi sociálních sítí, je třeba se namísto vršení dalších zážitků a šokujících senzací obrátit hloub do lidského nitra. Ne nadarmo se v době, kdy psal Pokání, intenzivně věnoval četbě Tolstého, Čechova nebo románu Middlemarch George Eliota.

Ian McEwan se narodil 21. června 1948 v jihoanglickém Aldershotu, městečku nedaleko Londýna, do rodiny armádního důstojníka. Jak sám poznamenává, byla to doba počátků poválečného sociálního státu, díky níž, třebaže nepocházel z literární ani z bohaté rodiny, se mu dostalo prvotřídního vzdělání, o jakém by si člověk v jeho společenském postavení o třicet nebo padesát let dřív mohl nechat jenom zdát. Narodil se tudíž do období bezprecedentní prosperity a relativní stability, která celou jeho generaci ostře vymezila proti generaci rodičů formovaných velkou hospodářskou krizí v třicátých letech a druhou světovou válkou. Tato tenze pak vyvrcholila společenským pohybem v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy Ian McEwan dospíval a vstupoval do literatury.
A vstoupil do ní s velkou slávou, za povídkovou prvotinu První láska, poslední pomazání (First Love, Last Rites, 1975, česky 2004) hned obdržel prestižní Cenu Somerseta Maughama. Jak napsal v předmluvě k loňskému novému vydání sbírky při příležitosti jejího čtyřicátého výročí (české vydání se chystá na počátek příštího roku), jeho rodiče byli tehdy „velice pyšní a zároveň trochu zděšení“. Nebylo se co divit. Zdánlivě neuvěřitelná lehkost, s níž se autor útlé knížky bravurní, propracovanou jazykovou formou a poněkud suchým, jakoby nezúčastněným stylem dokázal vcítit do postav pedofil anebo čtrnáctiletého chlapce, který v touze vytáhnout se před kamarádem „ve vší nevinnosti“ znásilní svou desetiletou sestru, zaskočila nejen čtenáře, ale i literární kritiky. A když nastoupenou cestu vzápětí stvrdil obdobnou dávkou povídek ve své druhé knize Psychopolis a jiné povídky (In Between the Sheets, 1978, česky 1997), zůstala mu na dlouhá léta přezdívka Ian Macabre.

            Nicméně nejpozději od prvních románů Betonová zahrada (The Cement Garden, 1978, česky 1993) a Cizinci ve městě (The Comfort of Strangers, 1981, česky 1996), které dál rozvíjejí hororovou poetiku všedního a banálního zla představenou v povídkách, je zřejmé, že za přesvědčivým vykreslením temných stránek lidské povahy není u McEwana v prvé řadě touha samoúčelně šokovat. V motivech ztráty nevinnosti při přerodu dítěte v dospělého člověka, které zůstanou jeho celoživotním zájmem, jako by se nás autor opakovaně ptal: Jak má člověk tušit, že svým jednáním ubližuje?

            Završením této etapy vývoje je bezesporu román Dítě v pravý čas (The Child in Time, 1987, česky 2002), rozehrávající na pozadí traumatizujícího zážitku (hrdinovi zmizí během dopoledního nákupu v samoobsluze malá dcerka a již se nenajde) složitou hru o vyrovnávání se s osudem i o návratech do dětství (v jednu chvíli se hrdina v jakési časové smyčce stává dokonce svědkem rozhovoru svých rodičů krátce po svém nechtěném početí). Přestože autor ani v tomto kompozičně náročném díle nic neslevil z temného vidění světa a z obsese náhodami, které - řečeno slovy pozdější novely Na Chesilské pláži - „navždy změní běh lidského života“, nadějeplný závěr s optimistickým a nijak laciným vykročením do budoucnosti jako by dával tušit, že napříště už nebudeme muset hledat naději a útěchu z životních traumat jen v McEwanově precizním a přesném literárním stylu, v nádheře jazykového zpracování neutěšené skutečnosti.

McEwan smířený

Romány z devadesátých let jsou skutečně prosvětlenější, ať už jde o příběh zasazený do perspektivy nových evropských nadějí Černí psi (Black Dogs, 1992, česky 1997), nebo o studii obsedantního milostného vztahu Nezničitelná láska (Enduring Love, 1997, česky 2000). A nakonec i román Nevinný (The Innocent, 1989, česky 1997), jeden „z nejzdařilejších hororů současné britské prózy“, jak ho označil Martin Hilský ve své studii Současný britský román (1991), je odlehčený humornou nadsázkou.

            V románě Nezničitelná láska se McEwan ještě jednou vrátil k tématu patologické lásky, kterou zkoumal už v novele Cizinci ve městě, a poté napsal dílo, které lze označit za jeho první přímočarou satiru. Obsahem románu Amsterdam (1998, česky 1999), za nějž autor konečně obdržel nejvýznamnější britskou literární cenu Man Booker Prize, je v podstatě rozvedená anekdota, výborně vymyšlená a ještě lépe napsaná, doplněná jako obvykle spoustou pronikavých postřehů o životě i umění. Krátký román blížící se svým rozsahem opět spíš novele je stylisticky brilantní a bezpochyby nabízí vrcholný čtenářský zážitek, ale zároveň jako by se v dokonale zvládnuté formě poněkud ztrácela někdejší přesvědčivost i síla sdělení. A navzdory všeobecnému čtenářskému, společenskému i kritickému přijetí se začaly objevovat i kritičtější reflexe. Jeden z literárních kritiků tehdy dokonce napsal, že „toto ocenění nepřidá na dobrém jménu Booker Prize ani McEwanovi“. Jako by autora zrazovalo vlastní jazykové mistrovství vždy, když usiloval o sdělení důležité myšlenky. Jakmile se McEwan pokoušel o přesah z privátního světa svých hrdinů a jedinečných příběhů ke společenské výpovědi obecnějšího dosahu - ať už šlo o televizní hry z osmdesátých let, filmový scénář či oratorium s tématem strachu z bipolárně rozděleného světa, nebo o zpracování nové společensko-politické situace po pádu komunismu -, začal paradoxně upadat do literárních klišé, která takovou výpověď zpochybňovala.

            Navzdory chvále a poctám (první recenze na Amsterdam v britském tisku nešetřily nadšením) si byl McEwan zřejmě tohoto vývoje své tvorby hluboce vědom. A tak po třech letech přichází s již zmíněným Pokáním, v němž zkoumá vztah mezi představivostí a pravdou. Hrdinkou dosud nejobsáhlejšího autorova díla je spisovatelka, jež - jak se v závěru knihy dozvídáme - sama vypráví příběh, který čteme. A spolu s ní si musíme klást otázku, je-li pro nenábožensky založeného člověka možné dosáhnout vykoupení skrze literaturu, můžeme-li se ze života opravdu „vypsat“. K tématu se pak autor vrátil v podobně laděném příběhu Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013), tentokrát zasazeném do sedmdesátých let. Přestože i v tomto případě jde o rozsáhlejší a závažné dílo reflektující„nesnesitelnou lehkost“ uměleckého bytí na pozadí hospodářského úpadku britského sociálního státu, jeho tón je o poznání optimističtější, snad díky době, která se kryje s časem McEwanova mládí. Špionážním motivem navíc kniha může upomenout na Nevinného, jehož tragikomický poválečný rozměr posouvá do komických poloh sveřepého soupeření mocností na uměleckém poli v období protahující se a únavné studené války. Oba romány tak lze číst jako jakousi postmoderní studii o údělu spisovatele, ale jejich hlavní kouzlo spočívá - jako je tomu u McEwana nejednou - v síle příběhů, především těch milostných. A v precizní znalosti nejintimnějších zákoutí lidské duše. V tomto ohledu jako by se opravdu vracel k mistrům vrcholného období románové tvorby druhé poloviny devatenáctého století.

            Ve svých rozsáhlejších románech se tak v novém tisíciletí Ian McEwan tematicky mnohdy vrací, ohlíží se a rozpracovává témata, jichž se dotkl v dřívějších kratších dílech. Za pokračovaní satirického Amsterdamu tak můžeme považovat Solar (2010, česky 2011), poněkud nedoceněný román (zřejmě především proto, že na většinou humanitně vzdělané literární kritiky v něm bylo „příliš mnoho fyziky“) o zcyničtělém, mírně sobeckém „grantovém“ vědci, nositeli Nobelovy ceny za fyziku, k jehož odstupu od světa přetvářky, které sám podléhá, nicméně nemůžeme necítit jisté sympatie.

            Zároveň tato monumentálnější díla autor na vrcholu svých tvůrčích sil prokládá kratšími novelami nebývalé intenzity pramenící ze sevřenosti témat i jazykové virtuozity. Již v nich nenajdeme někdejší makabrózní pohled na neutěšený stav světa, Ian McEwan už nás dnes nepotřebuje šokovat. Víc se zajímá o citové prožívání svých postav než o souboj idejí. Ostatně jak se sám vyjádřil, bylo by podivné, kdyby ve svých pětašedesáti letech psal stejně, jako když mu bylo dvacet. A zatímco v prozatím poslední publikované knize Myslete na děti! (The Children Act, 2014, česky 2015), příběhu úspěšné, citově vyprahlé soudkyně ve zralém věku, jíž se na jistou dobu rozkolísá soukromý i profesní život, můžeme občas zaslechnout jemné šustění papíru, přímočaře milostná, od literárních hrátek zcela oproštěná novela Na Chesilské pláži i v úvodu zmíněná nová kniha Nutshell (Skořápka, česky vyjde v první polovině roku 2017) patří bezesporu k vrcholům autorovy tvorby. V té poslední se mimochodem autor zase jednou vrací: román končí podobně jako Dítě v pravý čas narozením nového člověka, tentokrát vypravěče celého příběhu nahlíženého tudíž z polohy „vzhůru nohama“.

Sám za sebe

Ian McEwan je dnes považován za „anglického národního autora“, rodinné stříbro, ale jeho život jako by se vyvíjel protichůdně k jeho tvorbě. Zatímco nenápadný, plachý mladík šokoval v polovině sedmdesátých let anglickou literaturu hororovým viděním současného světa, autor píšící hluboké sondy do moderního lidského údělu mnohem smířlivějším, v tradici usazenějším tónem (novela Myslete na děti! odkazuje k Nadějným vyhlídkám Charlese Dickense i k Nebožtíkům Jamese Joyce) se postupně stal nepřehlédnutelnou a často kontroverzní postavou společenského dění.

            Nedokázal zcela uniknout ani zájmu bulvárních médií, především koncem devadesátých let během bouřlivého rozchodu s první manželkou Penny Allenovou a následné soudní bitvy o děti. Ian McEwan tehdy musel mít pocit, že prožívá na vlastní kůži jeden ze svých románů. Hořkou příchuť jistě muselo mít i „vítězství“, když soud zcela nezvykle svěřil děti do otcovy péče, ale spisovatel - zapálený veřejný bojovník za svobodu slova - se poté musel domáhat soudní cestou (nakonec úspěšně) verdiktu, podle něhož jeho bývalá žena, která se začala „bránit“ vyprávěním o jejich vztahu a rodinném životě v médiích, nesmí dodnes o jejich manželství veřejně promluvit.

            Klid na práci v době, kdy psal svůj nejrozsáhlejší román Pokání, Ian McEwan tedy rozhodně neměl. Ale životní turbulence pokračovaly. V roce 2002 ho vyhledal vlastní, o šest let starší bratr, o jehož existenci neměl spisovatel sebemenší tušení a který prožil dětství v pěstounské rodině a celý život pracoval jako zedník, paradoxně nepříliš daleko od McEwanova bydliště. David Sharp, jak se tento zničehonic se objevivší spisovatelův sourozenec jmenuje, se totiž McEwanovým rodičům narodil za války, v době, kdy byla jejich matka provdána za jiného muže, který se tehdy účastnil válečných bojů. Vystrašená žena, která s dvěma staršími dětmi (není bez zajímavosti, že Penny Allenová měla v době sňatku s McEwanem též dvě děti z předchozího manželství) očekávala manželův příjezd na dovolenku, předala novorozence k adopci rodině, jež odpověděla na inzerát v novinách, na nádražním peronu. Manžel padl během vylodění v Normandii a někdejší milenci se po válce vzali a založili vlastní rodinu. Rodiče se McEwanovi o tomto příběhu nikdy nezmínili, ale Sharpovi Davida v jeho dospělosti s pravdou o jeho původu seznámili. Nepovažoval to za důležité, avšak na prahu stáří se rozhodl zjistit, zda přece jen nežijí nějací jeho příbuzní. Nejprve s pomocí matrik vyhledal své dva nevlastní sourozence, kteří se mu zmínili o dalším jejich bratrovi. Že je Ian McEwan jeho vlastním bratrem i to, jak je slavný a jaké si v životě zvolil povolání, zjistil až při setkání zorganizovaném přes Armádu spásy a po oboustranném předběžném varování psychologů, aby od schůzky nečekali žádné velké citové pohnutí. Rodiny obou bratrů se dnes často navštěvují, ale literárně nosný příběh Ian McEwan zpracovávat nehodlal. „Je to především příběh mého bratra, ať ho napíše sám,“ nechal se tehdy slyšet. (Kniha Davida Sharpa Complete Surrender [Bezpodmínečné postoupení, titul je citací ze zmíněného inzerátu] vyšla v roce 2009.)

            Vzájemné odcizení bývalých manželů (McEwan je podruhé ženatý s novinářkou a autorkou knih pro děti Annalenou McAfeeovou), na němž se podílel i příklon Allenové k ezoterice a léčitelství (motiv se promítl i do románu Černí psi), zřejmě podnítilo i McEwanovu aktivitu na poli veřejné polemiky s náboženstvím. Vždy se profiloval jako racionálně uvažující člověk, ale poslední dobou i v důsledku vývoje ve světě hovoří o těchto tématech čím dál častěji. Je vášnivý obhájce svobody projevu nejen na půdě PEN klubu a svůj postoj klade důsledně do opozice proti náboženskému nazírání světa. Samozřejmě se tak dostává do výbušného střetu především s náboženskými systémy, které většinově dosud neopustily dogmatickou rétoriku, především s islámem. Jeho občanská angažovanost však není ničím novým. V roce 2009 například vyšlo po dvaceti letech najevo, že 14. února 1989 okamžitě po pohřbu spisovatele Bruce Chatwina odvezl právě on přítomného Salmana Rushdieho, nad nímž v onen den vyhlásil íránský duchovní vůdce Chomejní fatvu, v níž ho odsoudil k smrti za román Satanské verše, do dočasného prvního úkrytu na chalupu svých přátel v Cotswoldské pahorkatině.

            S náboženským vnímáním světa si vyřizuje účty i v Solaru a naposledy v knížce Myslete na děti!.

            Ve svých osmašedesáti letech Ian McEwan zůstává nepominutelnou postavou anglické literatury a jsem přesvědčen, že navzdory obrovskému komerčnímu úspěchu (prodeje jeho knih několikanásobně převyšují prodej děl jeho druhů a blízkých přátel Martina Amise nebo Salmana Rushdieho) i historie jednou potvrdí, že mu právem náleží místo jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů.

Zdroj: Host - Ladislav Šenkyřík    22.9.2016   

Přidat komentář