Přítelkyně smrti

Vůbec ne špatně. Ovšem nedá se srovnávat nesrovnatelné. Skandinávská detektivní literatura vyrostla z naprosto jiného základu než v jiných zemích. Autoři jako jsou Jo Nesbo, Jussi Adler-Olsen a další do svých knih promítají spousty dalších motivů, rádi pracují s minulostí, ale i s tamními přírodními živly a scenériemi. Často do svých příběhů přimíchávají reakce na současnou společenskou situaci a tak dále. Rakouská detektivka je jiná. Když nebudeme počítat rakouské Alpy a na pár stranách knihy rakouský venkov, tak nic z výše uvedeného v knize nenajdeme.

Ovšem nejedná se o nic, co by bylo na škodu. Kniha se výborně čte, příběh má švih a odsýpá. Jen se zkrátka nehodí srovnání se skandinávskými detektivkami. Možná v ohledu prodejnosti ve svém domovském Rakousku je Bernard Aichner srovnatelně kupovaný a čtený. I přesto, že toto srovnání přiláká jistě nemalou skupinu čtenářů, na obálce knihy by díky uvedeným výtkám nemělo být.

Hlavní hrdinka Brunhilda Blumová vede spořádaný život s manželem Markem. Mark je policista a Brunhilda vede pohřební ústav po svých adoptivních rodičích. Brunhilda je doslova „přítelkyní smrti“, jelikož pohřební ústav má přímo v domě. Rodinnou idylu naruší až Markova smrt před domem. Brunhilda se dopátrá faktů, které vedou ke zjištění, že se nejednalo o žádnou nešťastnou náhodu. Mark se před svou smrtí věnoval případu, v němž začal postupně rozkrývat detaily únosu a týrání několika lidí. A proto musel zemřít. Brunhilda tak chce dokončit Markovo pátrání vlastními silami a zároveň se pachatelům pomstít.

Aichner používá strohé, místy až neosobní věty a nepoužívá žádná dlouhá souvětí. Díky tomu se kniha velmi svižně čte. Příběh rychle plyne a není zdržován zbytečnými slovy a popisy. Naopak si autor dává záležet, aby co nejrychleji a nejúsporněji vystihl podstatu věci. Dal si také hodně záležet na tom, aby prostředí a samotný příběh byl věrohodný. Kde ovšem kniha ztrácí je psychologie postav a jejich motivace. V tomto ohledu má kniha, potažmo autor co dohánět na skandinávské detektivky. Nicméně i přes tyto výtky příběh působí uvěřitelně, jen s velkým a jednoznačným ale.

Nálepku světový bestseller si kniha určitě zaslouží. Sám jsem velmi zvědavý na další díly této „funebrácké“ série, které na sebe doufám, nenechají dlouho čekat. Kniha za přečtení rozhodně stojí. Každého čtenáře uchvátí svou svižností a akčností.

Autorem recenze je Jan Hübsch

 

Přidat komentář

Blumová o tom ví své. Vždyť byla vychována k povolání, které je spíše obvyklejší pro muže. Zdědila totiž pohřební službu, která má na starosti nebožtíky a pozůstalé. Ale i ona jako majitelka má svého kostlivce ve skříni, kterého doufá a věří, nikdy nebude muset odkrýt. Pak ale přijde nehoda, která jí vezme toho nejbližšího, a ona začne pátrat po pětici mužů – fotografovi, knězi, lovci, kuchaři a klaunovi, kteří můžou za vším být.

„Jsi jako krásná věta…Nádherná věta. Taková, která tě opojí, okouzlí a už neopustí. Věta, kterou člověk cítí. Ani slovo navíc, jednoduchá a jasná.“

Nevadil mi vůbec vyprávěčský styl, na který si někteří stěžovali. Autor totiž šetří „zbytečnými“ popisy okolí, pocitů i toho, co se kolem postav zrovna děje. Přestože popíše a řekne toho vcelku málo, dozvíte se vše podstatné, i když ne blíže o tom, co je pro nás běžné lidi neznámé. Zalíbila se mi i hlavní postava, která svůj život musela zasvětit práci, kterou by si asi určitě běžně nevybrala.

Další plus vidím v obsáhlosti kapitol, které jsou přiměřeně dlouhé, takže se vám nemůže stát, že až budete někam pospíchat, budete muset skončit někde uprostřed. Takhle ten příběh utíká mnohem rychleji a má neustálý spád. Trochu mi scházela lepší propracovanost vedlejších postav, které by si možná zasloužily více prostoru, protože celkově se tam hrdinů moc neobjevuje, takže by to tak velký problém jistě nebyl. Ale to je jen drobnost.

*

Spala šestatřicet hodin. Tu a tam se na okamžik probrala ze spánku a opět násilím zavřela oči. Nechtěla zpátky na světlo, odmítala realitu. Toužila nic necítit a nevidět, nechtěla přijmout to, co se stalo. Nic z toho. Chtěla jen spát, znovu se ponořit do té mlhy, která činí všechno snesitelnější. Blumová se převaluje ze strany na stranu a znovu usíná. Nejraději by se už nikdy neprobudila. Chce v tom mrákotném stavu setrvat celé dny, týdny. Až když si Uma a Nela vlezou k ní do postele a začnou ji hladit, vrátí se do života.

*

Severské krimi umí napsat i ti, kteří z domoviny ze severu Evropy nejsou, což se mi již asi potřetí potvrdilo. Bernard Aichner, který žije v Rakousku, mě tak mile překvapil knihou, která má v sobě hlubokou zkaženost i duši těch, kteří se zde objeví. Jedná se o první díl ze série knih pod názvem Funebračka, ale nemusíte se bát, že by se hlavní linka neukončila, jako to bývá u jiných knih. I přesto se ale můžeme již nyní těšit na pokračování, kterého se nejspíš dočkáme v lednu příštího roku, a bude se jmenovat Dům smrti. Morbidnosti vstříc…

Autor recenze: Josef Němec

Přidat komentář

Temné příběhy s rozpolcenými hlavními hrdiny jsou v poslední době v knižním světě výsadou převážně severských autorů. To, že to umějí i jinde, dokazuje rakouský spisovatel a fotograf žijící v Innsbrucku Bernhard Aichner. Ten kvůli rešerším pro svoji sérii Funebračka pracoval půl roku jako pomocná síla v pohřebním ústavu.

První kniha z této série nazvaná Přítelkyně smrti vyšla nedávno i u nás. Čtenář se tu seznamuje s mladou majitelkou pohřebního ústavu Brünhildou Blumovou, které nikdo (na její přání!) neřekne jinak než zkrátka „Blumová“. Včetně vlastního manžela či tchána. Blumová, ač jí bylo dáno do vínku hodně neradostné dětství, žije nyní spokojený život, v jaký nikdy ani nedoufala. Má harmonické manželství a dvě malé dcerky.

Všechno se ale hroutí ve chvíli, kdy jejího manžela Marka srazí autem neznámý řidič, jenž z místa nehody ujede. Zdrcená Blumová truchlí… Její úhel pohledu na tragédii se mění, když přichází na to, že Markova smrt vůbec nebyla nehodou, ale naopak chladnokrevnou vraždou. Její manžel jako policista byl s velkou pravděpodobností na stopě pachatelům, kteří kdesi ve sklepě věznili a týrali lidi… Blumová se vydává po stejné cestě jako Mark… a bere spravedlnost do vlastních rukou. Je odhodlaná nalézt odpovědi na všechny otázky, a zlo potrestat zlem…

Sto šedesát kilometrů za hodinu po horské silnici. Ani na vteřinu nepociťuje strach. Jen vztek. Nebojí se smrti ani těch mužů. Cítí jen nenávist a silnici pod sebou, pneumatiky a vše, co je před ní, co přijde. Sölden. Co leží za ní, život s Markem. Všechno, co provedli Dunje, to násilí a bezmoc. Blumová je najde. Zjistí, kdo seděl v tom roveru. Nepřestane se vyptávat, zakousne se a nepustí.

Pokud lze Blumovou k někomu přirovnat, pak by to byl expert na krevní stříkance a sériový vrah Dexter Morgan, známá postava z knih amerického spisovatele Jeffa Lindsayho, podle kterých byl natočen i velmi úspěšný seriál. Jen snad s tím rozdílem, že Blumová z vraždění nemá vnitřní požitek jako Dexter, ale bere to jako nevyhnutelnost - potrestat ty, kteří ublížili jiným…

V pasážích, kdy se Blumová věnuje své „pohřebnické činnosti“, autor v žádném případě nezapře své na vlastní kůži získané poznatky. Místy je děj velmi morbidní, žádá si otrlejší žaludek, ale přesto se Aichner nesnaží šokovat účelově a lacině. Mnohem víc, než Blumové řezničina a zbavování se těl, totiž čtenáře v prvé řadě upoutá autorův vypravěčský styl. Ten se vyznačuje velkou strohostí a úsporností. Je hodně minimalistický, občas až heslovitý. Nejen krátké kapitoly, ale i krátké věty, často pouze o jednom slově.

A právě forma vyprávění může být pro mnoho čtenářů kamenem úrazu. Je třeba si na ni zvyknout. Pokud se vám to nepodaří, je téměř jisté, že knihu zhodnotíte jako celek čistě negativně. Pokud ale Aichnerovi přijdete na chuť, oceníte nakonec jeho vyváženou stručnost, stejně tak i um vystihnout podstatu děje i emoční roviny hlavní postavy, a schopnost do toho vložit ještě i nemalý díl výrazné lyriky.

Samotná zápletka příběhu je poměrně jednoduchá, Aichner se nesnaží zbytečně převracet děj, aby šokoval. Na to má ostatně jiné páky. Po celou dobu se ubírá v narýsovaných kolejích, až do velkého finále, které některé čtenáře překvapí, a jiným naopak potvrdí jejich domněnky.

Přítelkyně smrti je temný thriller se značně vtíravou atmosférou, jenž se odehrává v rychlém sledu a brnká na čtenářovu morbidní strunu. Pro milovníky napětí čtivé, napínavé, mrazivé a rozhodně povedené…

Autorka recenze: Eva Šamánková

Přidat komentář

Přítelkyně smrti je fascinující čtení. Kniha, ze které se vám na jednu stranu zvedá žaludek, ale na druhou stranu se od ní nelze odtrhnout. Proč? Jednak je výborně napsaná – spousta živých dialogů a skvěle využitý přítomný čas, který přináší pocit jakési aktuálnosti, toho, že se to děje právě teď, přímo před vašima očima. A jednak má silný příběh: existuje něco silnějšího než žena, která mstí svého mrtvého muže?

V tomto případě neváhá jít přes mrtvoly – doslova! S funebračkou z rakouského Innsbrucku si zkrátka není radno zahrávat. Pokud nechcete v rakvi nebo v kremační peci skončit předčasně. Kniha mi připomněla můj oblíbený televizní seriál Dexter. Tam také figuruje v hlavní roli postava, která bere zákon do vlastních rukou a brutálními způsoby likviduje odpad lidské společnosti.

Ráda bych vyzdvihla úderné, minimalistické dialogy, které plynou třeba přes několik stránek, vždy jen o délce několika málo slov na řádku. Autor ví, že pokud najdete ta správná slova, nepotřebujete jich tolik.

Přítelkyně smrti je trochu extrémnější čtení, ale není tam prvoplánová touha šokovat, kterou jsem zaregistrovala třeba právě ve Vraní dívce. Pokud v knize jsou nechutné pasáže (jako že jsou), je to z určitého důvodu: abychom pochopili jednání hlavní hrdinky, abychom pochopili její práci (ironické je, že mnohem víc, než popisy chladnokrevné msty na mě zapůsobily popisy běžné pohřebácké práce). Smrt je zkrátka téma, o kterém se nečte dvakrát dobře – a v Přítelkyni smrti jsem ho vytrpěla jen proto, že tady si to ti dotyční zasloužili.

Hlavní hrdince funebračce Blumové jsem fandila. Chápala jsem její touze ochránit děti i pomstít manžela. Každá milující žena by se nejspíš zachovala podobně – nebo by o tom alespoň uvažovala…

Autorka recenze: Zdena Konečná

Přidat komentář