Kdo chytá v žitě

Román Kdo chytá v žitě patřil v 50. letech minulého století k vůbec nejčtenějším knihám.

Každý aspoň trochu nadaný čtenář už po několika stránkách přesně určí, v čem tkví výjimečnost téhle knihy a co všechny čtenáře u tohoto díla drží, co je baví. Je to nenásilný způsob, jakým nám jsou popisováni lidé, sdělovány situace a poznatky. A je to také mírně kritické a vysoce upřímné pozorování světa.

Jazyková výbava a postoj vůči autoritám může vyvolávat dojem, že Holden Caufield je vlastně takový free týpek, ale stačí trochu pohlédnout na aspekt psychologie: Holden neví co se sebou samým, nedokáže si odpovědět na základní otázky, nevěří si a ve spoustě věcí tápe. Přestože román na povrchu působí vtipně, v jádru se skrývá silný psychologický příběh. Tyto dva aspekty způsobí, že se na jednu stranu s vážností budete často zamýšlet nad myšlenkami, které Holden vyřkne, a na druhou stranu budete nuceni se většině zasmát.

„Nikde nenajdete místo, kde by bylo hezky a kde by byl klid a mír, poněvadž žádný takový místo neexistuje. Myslíte si třeba, že existuje, ale jednoho krásnýho dne se nebudete koukat a někdo se tam zatím vplíží a přímo vám před nosem tam napíše „kurvo!“" 

Děj knihy není nijak překvapivý. Holden se zkrátka vrací domů, vzpomíná a vypráví. Zásadnější je spíš autorova schopnost popisu. Největší podnět k přemýšlení nám je předložen až v závěru knihy prostřednictvím Holdenova bývalého učitele, ke kterému se Holden uchyluje. Až tato postava vtiskla celé knize ucelenější pohled a podává vysvětlení Holdenova tápání.

Kniha Kdo chytá v žitě je ve školách uvedena na seznamu povinné literatury a celkově bývá často (povrchně) zařazována mezi literaturu pro mladé a dospívající lidi. Řekla bych, že je to způsobeno jazykem, jakým je kniha napsána. Ten je totiž zcela jednoduchý, svižný a čtivý, takže se s ním snadno vypořádají i ti, kteří se ke čtení dostanou jednou za uherský rok. Myšlenka knížky je ale složitější. Hledání sebe sama totiž ani zdaleka není jen výsadou dospívajících.

Kdo chytá v žitě

Autorkou recenze je Andrea Simoglu