Dítě číslo 44 - 3. vydání

Spisovatelé jsou různí a rozhodně nikoho nepřekvapí, pokud jsou třeba stydliví a moc toho nenamluví. Jejich doménou je ostatně psaní a čtenářům úplně stačí, když se jako skvělí vypravěči projevují především na papíře.

Tom Rob Smith, to je něco úplně jiného. Své příznivce, kteří se na něj včera přišli podívat do Velkého sálu Městské knihovny, už od začátku besedy překvapoval dokonale kamarádským přístupem, byl prostě okouzlující. Na každou otázku odpovídal s lehkostí a vtipem, a ochotně, jako kdyby ji slyšel poprvé.

Na úvod velmi pobaveně vyvrátil legendu, podle níž napsal svůj debutový román Dítě číslo 44 právě v Praze. „Vůbec nechápu, odkud se to vzalo. Až v rámci příprav a výzkumu jsem tam zajel, ale to už jsem dávno věděl, o čem chci psát. Rozhodně to nebylo tak, že bych se procházel Prahou a najednou bych dostal ten nápad a pustil se do psaní.“

Do Prahy se pak vrátil na natáčení filmové verze svého románu, aby chvíli pobyl s filmovým štábem a s herci. Soudě podle jeho uvolněného výrazu se tady už cítí jako doma.

Otázky z publika se jen sypaly a Tom Rob Smith odpovídal na všechno bez rozdílu, ať už se to týkalo literatury nebo politiky. Jistou kontroverzi pochopitelně vyvolala skutečnost, že byl film Dítě číslo 44 zakázán v Rusku.

„Kniha tam v překladu vyšla již před několika lety a nikdo si toho nevšiml. Nebo přinejmenším nikdo neprotestoval,“ vysvětlil ochotně. „Pak přišel film. Ten nadabovali a připravili do kin, všechno bylo hotové, když to najednou zatrhli. To muselo být rozhodnutí z nejvyšších míst. Promítání je zakázáno v Rusku, v Bělorusku i na Ukrajině.“

Přiznal, že má z toho nepříjemné pocity. Možná není důvod k obavám, ale ví toho o Rusku dost na to, aby ho teď zneklidňovala myšlenka, zda teď lidi, kteří se na přípravě verze pro ruská kina podíleli, nečekají nějaké nepříjemnosti… Bohužel se s tím v této chvíli nedá nic dělat. Film se promítat nebude, na rozhodnutí o dalším osudu knihy v ruském překladu se ještě čeká.

Uvést své nejoblíbenější autory či knihy se spisovateli moc nechtělo. „Ten seznam se pořád mění. Jsou knihy, na které moc rád vzpomínám, jako třeba Hrabě Monte Christo, to jsem prostě nemohl pustit z rukou, jinak je to různé.“ Navíc čte hodně, takže se to rychle střídá. Každopádně nejšťastnější je, když mu někdo knihu doporučí: „Vidět to nadšení v něčích očích, to je skvělý pocit. To jednoduše chcete okamžitě zjistit, co se jim na té knížce tak líbilo.“

Všímavý moderátor komentoval taky fotky z tisku, na nichž Tom Rob Smith pózuje před svou knihovnou – a knihy má seřazené podle barev! Jak k tomu přišel?

„Prostě to líp vypadá,“ zasmál se sympatický spisovatel. „Ale taky vám to nabídne trochu jiný pohled na knihy. Začnete si všímat, že třeba skoro žádná beletrie nemá zelený obal. Zelené jsou jenom knihy o zahradničení nebo o přírodě. Pak je hodně žlutého sci-fi.“

A taky by se takhle dal vymyslet nějaký marketingový tah. Pokud je tak málo zelené beletrie, pak by tu vaši jednu bylo v obchodě moc dobře vidět!

Rozpovídali jsme se tak bezstarostně, že nás museli utnout organizátoři – nastal čas rozloučit se s autorem knižní předlohy a  podívat se v exkluzivní předpremiéře na film. O tom, co můžete čekat od filmové předlohy, se dozvíte v článku od Rádi z Knižního klubu (už brzy!).

Česká filmová premiéra byla stanovena na čtvrtek 28. května, tak se nezapomeňte podívat do programu a zajít si na to. Rozhodně je to nezapomenutelný zážitek.

Příslušník ministerstva státní bezpečnosti ví, že přešlapy si nemůže dovolit. Teď se sice dopustil drobné chyby, ale rychle to napravil. Další úkol už splní bez zaváhání. Alespoň tak si to představuje do chvíle, než mu nadřízený podá složku – dostali jsme upozornění, že tato osoba páchá protistátní činnost. Je zapotřebí osobu sledovat, najít důkaz, a zlikvidovat.

Dotyčný subjekt je Raisa, jeho žena.

Děmidov po těch letech, kdy slepě a bez nejmenší známky vzdoru dělal, co mu bylo přikázáno, poprvé projeví vlastní vůli a poprvé udělá to, co je v jeho očích správné. A to i přesto, že moc dobře ví, že tím ohrozí celou svou rodinu.

Popravě se díky nečekanému úmrtí nejvyššího vůdce vyhnou, zato jsou však vykázáni daleko od Moskvy do podmínek, na nějž ani jeden z nich není zvyklý. A navíc – v situaci, kdy opravdu mají už jen jeden druhého, řekne Raisa celou pravdu o tom, proč si ho vzala za muže.

Děmidov cítí, že vír událostí ho nezvratně strhává a že má pořád méně a méně prostoru. Přesto se vzepře a jednoduše následuje hlas svého svědomí. Když se v jeho novém místě působení najdou dvě zohavené mrtvoly, snadno si je spojí s nedávným nápadně podobným případem z Moskvy. Místní milice obviní, odsoudí a popraví nevinného člověka, který pro ně tak jako tak ve společnosti nemá místo. Naproti tomu Děmidov je odhodlán zjistit pravdu za každou cenu…

Ale sám to nedokáže. A jak najít ve světě plném strachu, teroru a udavačství nějakého spojence?

Tom Rob Smith rozehrává brilantní zápletku – skutečný příběh masového vraha dětí posouvá do temného období stalinského režimu a vdechuje mu dokonalou atmosféru, která bude čtenáře pronásledovat ještě dlouho po dočtení. Naprosto jedinečný thriller se svérázným hlavním hrdinou se letos dočkal i filmového zpracování – do českých kin jej 28. května uvedla společnost Bontonfilm.

„Promiň, Raiso, ale tohle jsou řeči městských disidentů, s normálním životem nijak nesouvisejí. Od těch vesničanů by bylo šílenství, kdyby nám chtěli pomoct.“
„Máš krátkou paměť. Jak se nám podařilo utéct? Prostě jsme spoluvězňům ve vagonu řekli pravdu. A pomohli nám. Všichni. Bylo to několik set lidí – a přibližně tolik jich asi žije v téhle vesnici. Vězně z našeho vagonu skoro určitě postihne nějaký kolektivní trest za to, že včas neupozornili strážné. A kvůli čemu to pro nás udělali? Co jsi jim nabídl?“
Lev mlčel. Raisa dál naléhala.
„Jestli těm lidem ukradneš jídlo, znepřátelíš si je, i když jsme ve skutečnosti jejich přátelé.“
„Máme se snad objevit na návsi a halasně pozdravit, jako bychom tu byli doma?“
„Ano, přesně tohle musíme udělat.“

* * *

Dítě číslo 44 - 3. vydání

Jelikož většina z nás již knihu četla, věděli jsme zhruba, co očekávat. Třešničkou navíc ovšem byla přítomnost autora knižní předlohy. Tom Rob Smith je sympatický anglický gentleman, který navzdory tomu, že se jeho kniha stala celosvětovým bestsellerem, rozhodně nepochytil hvězdné manýry. Vlastně to vypadalo, jako by naplněnému sálu nedočkavých fanoušků pořád jaksi nemohl uvěřit…

A jak si film vede v porovnání s knihou?

U knihy Dítě číslo 44 jsem se při několika pasážích třásl zimou, kterou autor tak brilantně popsal. Zarazilo mě proto, že ve filmu všechny tyto scény chybí. Film se natáčel v Česku během léta a podzimu, proto se nedočkáte honičky na zamrzlé řece ani země tak ztuhlé, že z ní nejde vzít hrst hlíny.

Vlastně si nejsem jistý, zda Česká republika byla úplně nejvhodnějším místem k natáčení tohoto filmu. Ano, pozůstatky komunistické architektury tady jsou a schopní herci a technický štáb také, ale už na první pohled jde poznat, že na plátně nevidíte širé ruské pláně ani zamrzlou tundru. Navzdory všem filmovým trikům má krajina (a tudíž i film) pořád jakýsi středoevropský ráz.

Nicméně příběh je do filmu převeden více než slušně, zachycena je atmosféra paranoidní totality, kdy člověk nemůže věřit absolutně nikomu. Manželka podezírá manžela, syn vlastní rodiče. V paměti mi utkvěla scéna, kdy policisté zatýkají členku učitelského sboru přímo ve škole. Nikdo s tím nic nedělá a všichni zúčastnění vědí, že už ji nikdy neuvidí.

I sám autor Tom Rob Smith si koneckonců na besedě, která promítání předcházela, pochvaloval, že filmařům se povedlo zachytit charaktery postav a atmosféru na jedničku. Tom Hardy by si za svůj výkon v roli zasmušilého Lva Děmidova zasloužil přinejmenším nominaci na některou z hollywoodských zlatých sošek.

Do kina určitě vyražte, ale raději si předtím přečtěte knihu. Tom Rob Smith měl 370 stránek na popis charakterů, dobové atmosféry i drobných detailů. Filmaři to museli osekat na zhruba poloviční počet stránek scénáře, tudíž zákonitě něco vynechali. Vím, bude to znít asi jako velké klišé, ale kniha je prostě lepší.

Své dojmy z předpremiéry sepsal Radek

* * *

Dítě číslo 44 - 3. vydání