Místnost

Příběh blíže nespecifikovatelného Björna, v anotaci popisovaného jako chorobně pedantského úředníka jistého vládního úřadu, je většinou charakterizován jako kafkovsky laděné dílo. To se vnucuje spíše samotným prostředím, oním úřadem pracujícím na množení dalších úředních oběžníků, který ale ve své podstatě je popisem každé podobné instituce nejen ve Švédsku.

Středobodem příběhu je především Björne, který mi po celou dobu připomínal postavu z kultovního seriálu Teorie velkého třesku Sheldona Coopera. Člověka se silně vyvinutou asertivitou, sebestřednou osobnost, kterou bychom snad mohli až nazvat narcistickou. Jde především o jeho asociální chování, jež on sám považuje za naprosto přirozené, a ve své podstatě v mnohých situacích oprávněně. Jenže …

Společnost se chová jinak, snaží se spíše naznačovat, neukazuje konkrétně „prstem“ na chyby a omyly jiných. A v tom je kouzlo, napětí, tedy celý děj této novely. Příběh o místnosti na chodbě, mezi záchody a kontejnerem na tříděný odpad. Čisté a klasicky úřednicky uspořádané místnosti, kterou ovšem vidí a dokáže navštívit pouze náš hrdina.

Autor si tak hraje se čtenářem, který z počátku neví, co je a co neví pravda, jestli jde o skutečně škodolibý vtip kolegů, kteří si dělají srandu z nováčka ve svém kruhu. Nebo snad sama podstata postavy Björna má i nějaké psychické poruchy?

„Místnost“ je velmi působivá knížka, tragikomický laděný příběh s jistými prvky surreálna o konfliktu a doslova společenském „zamrznutí“ okolí, které ve svém středu narazí na tak odlišnou osobnost. Místy se bude smát, místy vám ale úsměv zamrzne.

V překladu Lindy Kaprové vyšlo v roce 2015.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář