Turnus

Turnus I já jsem byl doslova pohlcen velice zajímavou sérií Silo, ale po přečtení prvního dílu zůstalo mnoho otázek. Autor se rozhodl příliš se nepárat s nějakým vysvětlováním a rovnou nás poslal do již vytvořeného světa. Ale co tomu všemu předcházelo? Proč lidé žijí v podzemních bunkrech a planeta Země je zamořená? Druhý díl Turnus se vám pokusí tyto otázky zodpovědět.

Hlavní postavou je kongresman Donald Keene, který je přizván k tajnému projektu. Jeho úkolem je dohlížet na výstavbu obrovských podzemních válců, které mají sloužit na ukládání jaderného odpadu. Rovněž ale mohou být využity při neočekávané jaderné katastrofě. Tak by se dal zjednodušeně popsat počátek celého příběhu, který se rozvinul v prvním dílu. Tentokrát máme před sebou prequel, jehož úkolem je vysvětlit okolnosti předcházející těmto událostem.

Turnus

V Silu jsme téměř od začátku až do konce sledovali nepřetržitě se odehrávající akci, samozřejmě na úkor mnoha vysvětlení. Těch se tedy čtenářům této série dostane v Turnusu – ovšem tentokrát pro změnu na úkor akce. Hlavní postavou je již zmiňovaný Keene, který se s pravidelnými rozestupy neustále objevuje napříč kapitolami. Právě on jako jeden z hlavních tvůrců sil sleduje jejich postupný rozvoj. Zároveň se doslova o staletí později podílí na jejich vedení a získává nové nečekané informace. V příběhu nechybí ani jeho žena, bývalá přítelkyně či sestra. Díky tomu máme možnost ho poznat opravdu zblízka. Ovšem nejedná se o vyloženě kladnou postavu. Neustále se nachází na rozhraní mezi špatným a dobrým chováním, a jeho skutky jsou z morálního hlediska opravdu „rozmanité“.

Celá kniha představuje poměrně velké množství postav. Je to dáno především několika dějovými liniemi. Již jsem zmínil jednu z nich s Donaldem Keenem, který se později vyskytuje v silu 1 . Zároveň se ovšem podíváme i do dalších objektů. Linie ze sila 18 se zaměřuje zejména na nosiče Missiona a jeho osud, který ovlivňuje i mnohé ostatní obyvatele. Jedná se o poměrně akční část, která mě ovšem zaujala asi ze všech nejméně. Tato postava mě příliš neupoutala a díky tomu jsem byl vůči němu trochu netečný.

O poznání zajímavější je obyvatel sila 17 Jimmy. V dětství se schoval do zcela uzavřeného prostoru a díky tomu přežil odpojení svého domova. Bohužel přišel o rodiče i všechny své kamarády. Ve svém úkrytu má sice dostatek jídla, ale brzy mu přestane fungovat splachování toalety. Rovněž samota je samozřejmě deprimující, a tak může čtenář sledovat jeho psychologický i fyzický boj o přežití. Jedná se o možná nejlépe napsané kapitoly, protože obsahují obrovské množství pocitů a emocí. Jimmy je pro mě opravdovou hlavní postavou, přestože ani on se nevyhne nějakým špatnostem.

Neustálé prolínání jednotlivých kapitol, osob i časů může někomu připadat lehce zmatené. Čtenář se vrací o desítky let zpátky, aby posléze zase putoval do budoucnosti. Celá kniha je na čtení možná o trošku těžší než předchozí díl; částečně i díky tomu, že v ní najdeme daleko více podrobností týkající se samotného vzniku a fungování sil. Přesto budou fanoušci této série i tentokrát nadšeni.

Hugh Howey vytvořil opravdu detailní svět, který je pro nás asi jen těžko představitelný. Několik z jednotlivých bodů děje je sice trochu ohraných – například jaderná katastrofa a přežívání lidí v podzemí. Podobnou scénu jsme již zažili třeba v Malevilu od Roberta Merleho. Přesto se na stránkách knihy nachází i tolik originálních prvků, že se čtenář do světa sil prostě ponoří celou svou myslí. Turnus dosáhl laťky vysoko nastavené prvním dílem – zda ji ovšem překonal, to nechám na každém čtenáři. Příslibem a lákadlem dalšího dílu zůstává otázka, jak bude celá série ukončena.

Na závěr je třeba ještě pochválit obálku, která je opět nádherná. Vychází z podobného stylu jako u Sila a rozhodně bude ozdobou vaší knihovny.

Zdroj: fantasyplanet.cz - Napsal: Lukáš Loužecký - 3.2.2016

V polovině 21. století je mladý americký politik, který původně vystudoval architekturu, povolán k přísně tajnému projektu: má navrhnout systém podzemních sil pro uschování jaderného odpadu. Donald dostává podezření, že tady něco nehraje. K čemu mají obří bunkry sloužit doopravdy?

„Miliardy dolarů daňových poplatníků budou zakopané tam dole v hlíně v podobě, kterou jsem nakreslil já. Dosud mi to připadalo tak… abstraktní.“

Nemá z toho podivného úkolu dobrý pocit. Donald je staromódní člověk. Bojí se uzavřených prostorů, což mu práci na podzemních silech ztěžuje. Dokonce odmítá i moderní léčbu pomocí nanotechnologií. Dokonce i vlastní žena se mu vysmívá, že je paranoidní. Jenže Donald si stojí za svým: něco se blíží.

„Podívejte se.“
Donald se naklonil blíž, ale nic nerozeznával. Zavrtěl hlavou. „Nic nevidím…“
„Správně. A neviděl byste ani, že se to blíží. Na tom ti hadi pracovali.“
Senátor Thurman pustil neviditelnou špetku a chviličku si prohlížel bříško palce. Nakonec na ně foukl. „Všechno, co tahle drobátka umějí zalátat, umějí také rozpárat.“

Turnus

Jak moc by si přál, aby se ukázalo, že byl jenom zbytečně paranoidní… Jenže všechny jeho noční můry se stanou skutečností. Konečně pochopí skutečnou funkci jím navržených sil. A teď s tím musí žít.

„Nyní se stávám Smrtí, ničitelem světů,“ prohlásil v polovině 20. století americký fyzik Robert Oppenheimer poté, co spatřil následky jím sestrojené atomové bomby. Donald se o století později cítí úplně stejně. Jenže na rozdíl od Oppenheimera s tím vědomím musí žít mnohem déle.

„Svět se mi hodně podobá. Byl také kdysi krásný.“

Věda totiž pokročila a žít celá staletí v umělém spánku není nic neobvyklého. Donald se proto stává svědky zabydlování sil, ale vidí také první vzpoury, které několik podzemních bunkrů odsoudí k zániku. Slouží si své pravidelné šestiměsíční směny, takzvané turnusy, než ho zase na sto let uspí.

Po stoletích vcelku poklidného vývoje ovšem v Silu 18 dojde k podivným událostem a Donald si uvědomí, že tento turnus bude jiný. Možná poslední…

Ženám a dětem ze sila číslo jedna byl darován dlouhý spánek, zatímco muži se střídali po turnusech. To z plánů odstranilo faktor vášně a snížilo to pravděpodobnost sporů mezi muži.
A potom tu byla rutina; ubíjející jednotvárnost. Byla to kastrace myšlenek, každodenní blbárna kancelářského pracovníka, který slintá na povel podle hodin, odpíchne si padla, civí na televizi, dokud ho nezmůže spánek, třikrát zacvakne budík a jede zase nanovo. Nedodržování víkendů všechno ještě zhoršovalo. Neměli žádné volné dny. Byli šest měsíců v chodu a desítky let vypnutí.
Vzbuzovalo to v něm závist vůči zbytku zařízení, vůči všem ostatním silům, kde chodby musí znít dětským smíchem a hlasy žen, vášní a štěstím, jež v tomto bunkru v srdci toho všeho scházejí. Nikdo nebyl doopravdy vzhůru. Nikdo nebyl doopravdy živý
Troy se podíval na časový údaj na počítači a zjistil, že je čas jít. Má za sebou další den. Zase o den blíž ke konci turnusu.