Úzká cesta na daleký sever

Anotace

Ukázka z textu

Když počátkem roku 1943 dorazili do Siamu, bylo to úplně jiné. Tak především nekonečná obloha bez mráčku. Obloha povědomá; tedy tak ho to napadlo. Bylo období sucha, stromy opadané, v džungli spousta místa, z hlíny už jen prach. A také měli jídlo. Moc ho nebylo, dostatek určitě ne, ale hlad se jich zatím nezmocnil, neusadil se chlapům v břiše a mozku jako nějaké šílené zvíře. A jejich práce pro Japonce ještě nebyla úplně příšerná, takže zatím neumírali jako mouchy. Bylo to kruté, ale zatím to ještě nedosáhlo hranice šílenství.
Když Dorrigo Evans pohlédl dolů, spatřil rovnou řadu vykolíkovanou zeměměřiči Císařské japonské armády – od místa, kde stál v čele mlčící skupiny válečných zajatců, měla vést železnice. Od japonských techniků se dozvěděli, že kolíky začínají severně od Bangkoku a po čtyřech stech patnácti kilometrech končí v Barmě.
Vyznačovaly ohromné železniční dílo, které ale v té době bylo jen podivným podnikem japonského vrchního velení: plány jednotlivých úseků na sebe nenavazovaly, jasně nesplnitelné rozkazy a otrocká práce. Slavná trať, na jejímž počátku bylo zoufalství a fanatismus, železnice, kterou tvořily mýty právě tak jako dřevo a železo a mnoho tisíc lidských životů, jež si ta stavba během následujícího roku vyžádá. Ale realisté přece realitu nevytvářejí.
Rozdali jim tupé sekyry a zpuchřelá jutová lana: jejich prvním úkolem bylo kácet ohromné týky, které chystané železnici stály v cestě, a pak také vykopávat pařezy.
Táta říkával, že my mladý nevíme, co je to pořádná facha, ozval se Jimmy Bigelow a přejížděl ukazováčkem po zubech na tupé sekyře. Škoda, že tu ten mizera teď není s náma.