Příliš mnoho Kateřin

Oblíbený byl vždycky nanejvýš mezi učiteli, přátel moc neměl. Asi každé dítě by chtělo jeho mozek, ale jinak byl Colin vždycky jednoduše outsider. Jeho jediným věrným spolubojovníkem je Hassan, trochu obtloustlý a velmi svérázný kluk, jehož největší kvalitou bude nejspíš smysl pro humor.

Colin končí střední školu a má dojem, že je – jak říká – za zenitem. Je chytrý, protože se rychle učí, jenomže není geniální, takže nikdy nic neobjeví, a tím pádem už není pro co žít.

K tomu přičtěme fakt, že se s ním právě rozešla holka. Jeho devatenáctá Kateřina. Ano, Colin nikdy nechodil s nikým, kdo by se jmenoval jinak. Když ho Hassan začátkem léta nekompromisně naloží do auta a odveze na spontánní výlet jen tak do divočiny, první holka, na kterou cestou narazí, se jmenuje Lindsey.

Z toho samozřejmě nemůže nic vzejít.
Navíc Lindsey je praštěná holka z vesnice, co čte časopis Bydlení slavných a rozhodně nemá ani nejmenší pochopení pro Colinovy zájmy.

„Geometrie není romantická,“ namítla Lindsey.
„Počkej a uvidíš.“

Lindsey má kluka, Hassan práci, a Colin tráví volný čas tím, že se snaží přijít na vzorec, kterým by se daly vypočítat mezilidské vztahy. Koneckonců všechny jeho vztahy s Kateřinami skončily stejně (absolutním fiaskem), tudíž zde opravdu lze pozorovat nějakou konstantní linii a jsou i další věci, od nichž by se dalo při výpočtech odrazit.

Co když je to skutečně možné? Vlastně by to byl takový vzorec na lásku… Na druhé straně, i kdyby na to přišel, čeho tím dosáhne? Možná by se k němu Kateřina vrátila… A možná…

Na Příliš mnoho Kateřin se čekalo jako na každou další knížku od Johna Greena – s nesmírným napětím a netrpělivostí. Přitom by se dalo říct, že vlastně nepřekvapil. I tento román jedním dechem vypráví naprosto kouzelný příběh o lásce a kamarádství, a o tom, jak je občas těžké vyrovnat se sám se sebou.

A to úplně stačí. To jsou koneckonců přesně ty věci, kvůli nimž Greenovy knihy čte a miluje celý svět.

Konečně – konečně – plakal. Vzpomínal si na jejich propletené paže, na všechny ty pitomé soukromé žertíky, na ten pocit, když šel po vyučování k ní domů a viděl ji oknem, jak si čte. Strašně mu to všechno chybělo. Představoval si, že by spolu byli na vysoké, že by mohli přespávat v jednom pokoji, kdy by chtěli, že by oba studovali na Northwestern. I to mu chybělo, a to se to ani nestalo. Stýskalo se mu po budoucnosti, jak si ji představoval.
Člověk může hrozně moc milovat, myslel si, ale nikdy nemůže nikoho milovat tolik, jako se mu po něm může stýskat.