Divočina - Pěšky 1770 kilometrů z Mohavské pouště až k mostu Bohů

„JSI“
„ZTRA“
„CE“
„NÁ?“
Chvíli jsem o tom přemýšlela. Kdybych přitakala, zachránili by mě a já bych s touhle Bohem zapomenutou stezkou skoncovala.
„NE!“ Zaječela jsem. Nebyla jsem ztracená.
Byla jsem v prdeli.

Osud nás posouvá přesně tam, kam se mu zlíbí a kde si myslí, že máme být. Je to jako na houpačce, jednou jsme dole, jednou nahoře. Nikdy nemůžeme s jistotou říct, kde přesně budeme a jestli se nám to bude líbit.

Každá životní zkouška je pro něco dobrá. Ne vždy nás musí dostat až na dno, ale může se to stát. Pro každého je to dno různě hluboké a každý se s tím umí poprat jinak.

Cheryl je dívkou, která se potýká s krutým osudem. V celkem mladém věku jí zemře maminka. Osoba, která se snažila žít co nejzdravěji, bez chemie, v krásné přírodě s minimem věcí. Jak někdo takový může zemřít? Proč?

Každý ztrátu milovaného člověka zvládá jinak. Cheryl to vezme téměř přes sebezničení. I když je vdaná za skvělého muže, tak ho začne podvádět. Její život nechce nic jiného než vymytí mozku pomocí sexu a drog. Naštěstí ji v tom přátelé nenechají moc dlouho.

Dochází k zlomu a posunu.

Cheryl se rozhodne uzdravit na americké pacifické hřebenovce s názvem Pacific Crest Trail: od Mohavské pouště přes celou Kalifornii a Oregon až do státu Washington. Chce tuto trasu oficiálně dlouhou 4286km přejít sama. S batohem a knihami.

Jako snad každého ji najednou nové plány pohltí a nabijí energií. Začne si postupně shánět veškeré potřebné outdoorové vybavení, končí s prací a pouští se do neznáma. Zcela náhle, nečekaně, nijak moc připraveně.

Přestože by se mohlo zdát, že její vyprávění bude nudné a stereotypní, tak opak je pravdou. Ač si sama prochází ozdravnou cestou, kdy si totálně zhuntuje nohy, sedře kůži, téměř umře na dehydrataci a několikrát zabloudí, tak dokáže do vyprávění vnést spoustu zajímavých postřehů. Její pohled na život se mění každou vteřinou. Začíná být vděčná za to co je a co má k dispozici.

„Nebylo mi smutno ani veselo. Necítila jsem hrdost ani hanbu. Cítila jsem jen, že navzdory všemu, co jsem udělala špatně, jsem udělala dobře jedno – že jsem se vydala sem.“

Cheryl šlape odhodlaně a nepřipouští si vůbec, že by mohla mít strach. Nic jiného jí nezbývá, neboť jinak by se jistojistě zbláznila.  

Potkává spoustu dalších treků, hlavně mužů, kteří jsou k ní velice vřelí a všemožně jí podporují. Ač se mezi sebou vůbec neznají, tak jsou velkými přáteli a snaží se pro sebe udělat co nejvíc. Sdílejí svoje prožitky a zkušenosti.

Téměř každého určitě napadne, jak by žena samotná mohla takovýto náročný terén zvládnout. Jak sama říká, tak když to zvládne ona, zvládne už to úplně každý. Je potřeba chtít. Královna PCT, jak jí začínají říkat, nabírá na síle. Její cesta ji uzdravuje. Je najednou schopna odpustit a dostává se v životě zase o krok dál.

Kniha je psaná velice čtivě, záživně a určitě dokope několik dalších lidí k posunu. Ať už se bude jednat o nějakou dobrodružnou cestu a nebo uvědomění.

Cestopis a kus života Cheryl Strayedové určitě stojí za přečtení.

Autorka recenze: Kristýna Bednářová
Zdroj: blog iDnes

Divočina - Pěšky 1770 kilometrů z Mohavské pouště až k mostu Bohů