Dopisy na konec světa

Laurel je nesmírně uzavřená osoba. Všechno se v ní ještě více zlomilo po smrti setry a odchodu matky. Laureliny dopisy slavným osobnostem, v čele s Kurtem Kobainem, ale odhalují více než zdrcující fakt, že se jí život doslova rozdělil na několik kusů. Každý dopis je dojemnější, upřímnější a více srdcervoucí než ten předchozí a síla slov vás zasáhne se zdrcující mocí, která je schopná bořit hranice mezi mlčením a hlasitým, otevřeným vyznáním.

Ava Dellaira se nicméně v dopisech zaměřila také na to, jak se mezery v životě Laurel začínají zaplňovat. Novými lidmi, okamžiky, vzpomínkami a láskou. A řekla bych, že podnět lásky je pro mě v této knize asi úplně nejemotivnější a nejvíce jsem ho oceňovala. Nejednalo se totiž jenom o lásku jako takovou, ale specifický druh lásky mezi přáteli. Laurel je, jak už jsem psala výše, nesmírně uzavřená a její projev je vyloženě nulový, ale autorka nádherně ukazuje, jak přátelství může změnit celý projev. Laurel v průběhu knihy nádherně rozkvétá a začíná se vyrovnávat se vším, o co v jejím životě jde. Samozřejmě je to kniha i o lásce a i když to není láska převelice vášnivá, tak musím říct, že číst o tom, jak Laureliny city pro lásku začínají vyplouvat na povrch, je něco nesmírně čistého, upřímného a krásného.

Dopisy na konec světa je zároveň kniha s velkým významem, který zasahuje do všech oblastní společenského života prakticky každého člověka. Deprese, nevyrovnanost, traumatické zážitky, které nechají rány, i ty, které nejsou vidět, se často stanou lidem, které byste na to absolutně netipovali. Ava Dellaira nenásilně vtiskla knize význam a poukázala na to, že svěřit se není projev slabosti.

Nejhlavnější koncepcí celé knihy jsou nicméně dopisy. Nejedná se o normálně psanou knihu, je to příběh sestavený z dopisů. Což mě obvykle příliš nebaví, mám pocit, že takové knihy postrádají určitou atmosféru, že si díky tomu plně nevychutnáte příběh. Ale u této knihy to bylo přesně naopak. I když čtete o Laurel a jejím životě a o tom, co se děje, je to styl, který žádným způsobem neochudí čtenáře o atmosféru, sílu celého příběhu ani o celkový dojem z knihy. Laurel v dopisech vypráví a tím kompenzuje veškeré nedostatky, takže i když je kniha složená z dopisů, vyzní jako normální kniha.

Já osobně považuji Dopisy na konec světa za opravdu nesmírně brilantní a povedenou knihu. Ukazuje na současné téma, čtenářům přestavuje různé strany života. Ukazuje a učí své čtenáře o ceně přátelství i tíze zrady a uvědomění si vlastní lidskosti. Ne každý na tuto knihu pěje ódy, to je jenom v pořádku, ale já osobně na ni nedám dopustit.

Autorka recenze: Patricie Kouřilová

Nick's World of Books

Dopisy na konec světa

Když dostanou na hodině angličtiny za úkol napsat dopis někomu zemřelému, dalo by se čekat, že Laurel napíše své sestře May. Místo toho si však vybere Kurta Cobaina, jehož hudbu měla May moc ráda a jehož hlas spolu poslouchaly během svých pravidelných výletů do kina.

A tímto dopisem to nekončí. Laurel píše dál. Píše lidem, kteří nějakým způsobem poznamenali její dětství, formovali její pohled na svět, nebo jí svou hudbou či svými příběhy dělali společnost během dospívání. A jak píše, zároveň se vyjasňují obrysy jejího vlastního příběhu.

Forma, jakou je tento román napsaný, mi přirozeně od začátku přišla velmi netradiční, takže jsem byla zvědavá. Zároveň i skeptická, pravda, protože některé ty osobnosti, kterým Laurel píše, mě zrovna moc nezajímají. Jako třeba Judy Garlandová. Ale tyto obavy velmi rychle opadly. Jednak proto, že Laurel se víc věnuje vlastnímu životu než rekapitulaci cizích, a jednak pro tu její něhu, díky níž vás nakonec začne zajímat i ta Judy.

Taky se mi moc líbí neidealizovaný pohled na mládí. Ano, člověk v tom věku zkouší alkohol, zkouší první cigaretu, a holka je někdy prostě naivní a nedochází jí, že zdánlivě nevinným flirtováním se může dostat do hodně ošemetné situace. Nebo i bez toho flirtování…

A taky podává krásný obraz kamarádství, jaké by si každý přál!

Svůj whiskový mošt jsem si taky chtěla dát horký, tak jsem ho strčila do mikrovlnky. Voněl jako vzpomínky sežehnuté ohněm. Sice to nechutnalo dobře, ale stejně jsme ho s holkama vypily a sundaly jsme si trička a běhaly jsme po zahradě, točily jsme se mezi kapkami deště. Se smíchem jsme se svalily na zem.

Kniha mi přijde jaksi poklidná, není tam tak bouřlivý děj jako v běžných romantických knihách žánru YA, ani té romantiky ostatně není až tak moc, ta je spíš vedlejší.

Obecně bych určitě k přečtení doporučila. A možná by stálo za pokus taky takhle někomu napsat. Třeba ani nevíte, co za myšlenky ve vás vězí, dokud se nepokusíte svěřit je papíru…

Autorka recenze: Sabina Horová

Laurel se toho svého věrného a nezapomenutelného mohla ještě donedávna dotknout, protože pro ni takovým významným a nepostradatelným byla její sestra May. Ta, jež ji před pár měsíci opustila, protože odešla někam, kam za ní nikdo živý nemůže. Zemřela pádem z mostu do hlubin rozbouřené řeky.

„V životě člověk nemusí být jen pasažér.“

Z toho není zničená nejen samotná Laurel, která byla přitom a nedokáže o tom s nikým mluvit, ale i jejich rodiče, kteří ještě více ztratili zájem o jeden druhého a rozvedli se. Pokusit se zapomenout na dvě smutné události, se pokusí proto střední školou, kterou si vybere, co možná nejdále od místa, kde žije.

Zde ji zaujme úkol z angličtiny, který vlastně nakonec neodevzdá, ale provází ji „novým“ životem, který tak trochu ožívá ve stínu její sestry. Píše dopisy těm zemřelým, které poznává prostřednictvím hudby či nějaké literární tvorby, jako je například Kurt Cobain, Amy Winehouse a další.

Dokáže navázat přátelství s někým z jejího okolí? Potká někoho, s kým tuto dobu překoná? Dokáže odpustit ostatním? A sama sobě? Nebo bude chtít také ukončit svůj život?

*

Mamka dělala večeři, dům se plnil vůní pečeného masa a chilli. Vařila jako pekařka, říkával taťka. Nedělala to tak, že by dovnitř naházela všechny ingredience a až potom to chutnala. Všechno bylo dokonale odměřené.
Ale v životě to takhle nefunguje. Člověk nemůže vědět, jak to celé dopadne, i když dělá všechno správně. Život se obrátí proti vám, tak už to chodí. Taťka přicházel domů a po dni stráveném na stavbě vypadal silný. Teď vypadá unaveně, jako by ho přejel buldozer. Když jsme byly s May malé, bez problémů se po něm dalo lézt. Teď se skoro bojím, že když se k němu moc přiblížím, uklouznu, vrazím do něj a vyliju všechen ten smutek, který v sobě drží.
Dřív si z nás hrozně rád vystřeloval, třeba měnil sůl za cukr (dělal to tak často, že jsme se naučily vnitřek slánky s cukřenky pro jistotu nejdřív chutnat, abychom si ověřily, co je uvnitř). Mamku tím rozčiloval, ale nás s May to bavilo. O víkendech schovával budík někde v domě, například pod polštář na gauči, a my jsme ho musely najít, když začal zvonit. Někdy také vyřezával díky do jablek v ledničce a dovnitř strkal gumové červy. Tenhle žertík jsme měly nejradši, protože jsme si ho mohly doopravdy vychutnat. Dneska už nic z toho nedělá, ale aspoň mi pořád při příchodu domů dává pusu na čelo. Potom se zeptá, jak jsem se měla, protože ví, že by se zeptat měl, a já se snažím, aby líčení mého dne znělo dobře.

…

Taky chci být průzračná – chci spálit všechny zlé vzpomínky a všechno špatné ve mně. A možná, že právě to s člověkem dělá láska. A tak s vámi život, druhý člověk nebo určitá chvíle, kterou si potřebujete uchovat, zůstane napořád. To, jak se na mě May směje. My dvě jako malé holky na jarmarku u parketu, na kterém tančí naši rodiče. Tvoje písnička hrající donekonečna. Listy na topolech, na nichž se v noci odráží bílá světla. A každá hvězdička, která hoří víc, než si dokážeme představit.

*

Zajímavý nápad, vyprávět část svého životního příběhu prostřednictvím dopisů, které adresuji těm, které jsem mohl poznat jen prostřednictvím jejich literárních či hudebních děl. Díky za to mladé autorce Dellaire, které zas přinesla něco nového do tak známého světa spisovatelské éry 21. století. V příběhu pro mladistvé – především dívky – si ale každý může najít něco, co by jej mohlo inspirovat nebo mu pomoci zavzpomínat na dobu dětství a dospívání. Risknete cestu zpět?

Autor recenze: Josef Němec