Čerň a stříbro

P. Giordano, jenž se proslavil svojí prvotinou z roku 2008 „Osamělost prvočísel“, začíná svůj třetí román konstatováním smrti. Slovy hlavního vypravěče, který má právě pětatřicáté narozeniny, se dozvídáme, že přes všechnu úpornost, tak charakteristickou pro život paní A., nakonec opustila nám známý svět. Náš bezejmenný vypravěč, mladý profesor fyziky a matematiky (shodně jako samotný autor), nám následně ve svých vzpomínkách a vyprávění představuje paní A., jejich hospodyni a pak i chůvu jejich syna, kterou prostě nazývají Babette, podle hrdinky jedné povídky. Cizího člověka, už z absolutně jiného světa, než je ten jejich moderní, emancipovaný, genderově vyvážený. Člověka, který má rád zavedené pořádky, kde všechno má své neměnné místo, a to nejen věci, ale i lidé. A s úporností jí vlastní začíná ovládat život jeho rodiny, kde nastoupila coby hospodyně a ošetřovatelka k jeho těhotné ženě. Přes počáteční nesoulad v názorech paní A. začíná řídit jejich domácnost, a všechny neshody dokáže vyžehlit především svým kuchařským uměním. A tak když se narodil Emanuele, už jsme byli příliš zhýčkáni, než abychom se vzdali jejích pozorností. Z Nořiny ošetřovatelky se paní A. proměnila v chůvu našeho syna. Ale po osmi letech nečekaně oznámí, že končí, poněvadž je unavená. Na scénu přichází rakovina.

Čerň a stříbro

Z originálu „Il nero e l´argento“, 2014, přeložila A. Flemrová, vydalo Euromedia group, Odeon, 2015.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Odpověď na tuto otázku hledá italský spisovatel Paolo Giordano ve své novele nazvané Čerň a stříbro. Tento mladý autor (1982) se výrazným způsobem zapsal do povědomí čtenářů i kritiků hned svoji prvotinou - románem Osamělost prvočísel, která mu vynesla nejedno literární ocenění. K tomu připočtěme, že vyšla ve více jak 40 zemích a později byla také úspěšně zfilmována. Giordana jako autora charakterizuje velmi výrazný osobitý styl - disponuje autentickou schopností psát jednoduše o složitých věcech.

A těmi vzájemné mezilidské vztahy, nemoc či smrt bezesporu jsou. Ačkoli jeho nejnovější literární počin má „pouhých“ 114 stran, dokáže Giordano i na tak malém prostoru doslova kouzlit. Se slovy i myšlenkami. Vypravěčem příběhu Čerň a stříbro je mladý bezejmenný fyzik a univerzitní badatel (jeho jméno v knize skutečně ani jednou nezazní) se sklony k depresi. Žije na první pohled vcelku poklidný život s manželkou Norou a synem Emanuelem. Sám sebe vnímá jako jakousi čerň, má za to, že mu tělem protéká hustá a lepkavá černá míza, plná melancholie a smutku. Naopak Noru vidí jako stříbro, třpytící se dokonalý elektrický vodič. Po celou dobu doufá a věří, že se tyto protiklady mohou smíchat a splynout dohromady…

Postupem času potřebuje každá láska někoho, kdo by ji viděl a uznal, kdo by ji potvrdil, jinak hrozí, že si ji spletou s nedorozuměním.

Po smrti paní A., přezdívané Babette, jež byla po několik let nejen jejich hospodyní, kuchařkou a chůvou, ale stala se rovněž rodinnou přítelkyní, si náš fyzik začíná uvědomovat, jak důležitou roli měla právě tato žena v jeho manželství. Jak silně je s Norou stmelovala její přátelská, ochranitelská a hřejivá náruč, jak moc pevným pojivem jejich vztahu byla… Co s nimi bude, bez ní?

Já s Norou trpíme podivnou obrazoboreckou mánií: nic moc si neschováváme, nepíšeme si dopisy ani vzkazy (s výjimkou nějakého toho nákupního seznamu), na cestách nekupujeme suvenýry, protože jsou většinou nevkusné a dneska už jsou ve všech koutech světa stejné, a od té doby, co náš byt navštívili zloději, neschraňujeme zlato ani šperky, jednoduše žádné nemáme. Existence našeho společně stráveného času je svěřena dobré paměti, té naší a té křemíkové na základní desce počítače. Ne, ani já s Norou nepamatujeme na budoucnost. Nemáme svatební album, věřili byste tomu? A přece budeme jednoho dne od té chvíle vzdáleni natolik, abychom ji chtěli znovu prožít alespoň na obrázcích.

V příběhu přichází smrt paní A. vlastně ihned na začátku. Už na první straně. Náš vypravěč se celou dobu skrze vzpomínky, nijak chronologicky řazené, vrací k nejrůznějším momentům předchozího života. Na jejich pozadí se tak v drobných i větších střípcích zrcadlí manželský vztah a ony titěrné okamžiky, které mívají nezřídka vlastní důležitou výpovědní hodnotu. Zlomky, které dávají pocítit pomíjivost života, neuchopitelnost vzpomínek a celého bytí. Včetně náznaků budoucnosti…

V našem životě, v životě mém a Nořině a Emanuelově, který se tehdy zdál být den co den vzhůru nohama a kymácel se nebezpečně ve větru jako mladá rostlina, byla paní A. pevným bodem, závětřím, starým stromem s kmenem tak mohutným, že jsme jej nedokázali obejmout ani třemi páry paží.

Při tom všem je tu popisován i osobní boj paní A. se zákeřnou rakovinou. Jednak v reálné podobě, tak i v přeneseném smyslu, kdy nemoc se podobá plíživému vetřelci, který si zabere území, nenasytně se rozpíná, vše otočí vzhůru nohama a jednou provždy změní. V prvé řadě přístup k životu… Milostné téma se tu tak neoddělitelně proplétá se smrtí. Ovšem nechybí tomu nádech víry. Ačkoli je příběh smutný, nečiší z něj těžká paralyzující beznaděj jako u Osamělosti prvočísel.

Paolo Giordano vypráví bez veškerého patosu a přehnané dojímavosti. A přece s citem a velkou křehkostí. Stěžejní váha příběhu není přidělena ději, ale pocitům, prožitkům a myšlenkám. Čerň a stříbro je útlá kniha s velkým obsahem!

Autorka recenze: Eva Šamánková

Čerň a stříbro

Osamělost prvočísel

* Za Osamělost prvočísel o traumatech mládí provázejících nás neustále jste v šestadvaceti získal italskou literární cenu Premio Strega. Jak na ty chvíle vzpomínáte?

Zdá se mi to už hrozně dávno. Byl jsem velmi mladý, takže si spíš připomínám situaci bezprostředně po převzetí. Je spojena s bylinným likérem Strega, a když jsem se ho měl napít, měl jsem co dělat, abych se na pódiu nezakuckal a likér nevyprskl.

* Cena je udělována od roku 1947 a vy jste se ocitl v řadě jmen jako Cesare Pavese, Primo Levi nebo nedávno zemřelý Umberto Eco. Co si třeba u jeho jména vybavíte?

Pamatuji si ho spíš jako filozofa a vědce. Jeho román Jméno růže vyšel dva roky předtím, než jsem se narodil. Je to člověk, který hodně ovlivnil myšlení o světě kolem nás.

Tělo

* Jak se díváte na současný problém migrace směřující do Evropy?

Vnímám ho jako tragický, asi jako všichni. Vidím ho jako jednu ze situací, kdy v podstatě každé zaujaté stanovisko, které působí jednoznačně a sebejistě, poukazuje rovněž na určitou míru naší nečestnosti a nepochopení. Jako spisovatele mě zajímá, jak toto téma odhaluje pokrytectví, ve kterém jsme žili a v němž žijeme. Dnes se tento fenomén pouze rozšířil a mnohonásobně zvětšil. V podstatě jsme ho však měli stále před očima, v každém městě, každý den. Myslím si, že i pro čtenáře je důležité, jaký k tomu zaujme postoj. Samozřejmě politické nebo společenské pohledy jsou velmi komplikované. Je tu však i hledisko individuální, a proto si myslím, že bychom měli mít odvahu představit si příběhy, které za těmito lidmi stojí, než vyslovíme nějaká velká a silná hodnocení.

* Už jsem slyšel, že problémy světa může vyřešit jen budoucí válka. Je to v základním rozporu s myšlenkou spojené Evropy, ve kterou věříme. Co na tento scénář říkáte?

Myslím, že válka tu už existuje. Neděje se na ulicích, ale to neznamená, že by nebyla. Za poslední léta se bitevní fronta ve světě rozšířila. Když jsem psal román Tělo, uvědomil jsem si, že válka je nesmazatelná a období míru, mírové časy, je konstrukcí, kterou si vytváříme. Přivolávat však skutečnou válku, která by mohla cosi vyřešit? Už samotná myšlenka mi přijde jako obrovské selhání i proto, že my Evropané jsme se, řekněme v posledních deseti letech, neprojevili jako někdo, kdo dokáže válkami něco vyřešit.

Zdroj: 11.3.2016  Právo  František Cinger

Čerň a stříbro