Alex

Držitelem Goncourtovy ceny za rok 2013 se stal Pierre Lemaitre, autor do té doby převážně kriminálních románů. Sám se považuje spíše za pisatele románů „noir“, mezi něž řadí i oceněný titul Na shledanou tam nahoře, jehož hrdiny jsou francouzští vojáci první světové války. Český překlad (Tomáše Havla) nedávno publikovalo nakladatelství Odeon.

Pierre Lemaitre přijel román do Prahy představit osobně. Při té příležitosti vznikl i tento rozhovor. Lemaitre rád zdůrazňuje, že je řemeslníkem – a literární řemeslo je mu vším. Po úspěchu „velkého románu“ o první světové válce připravuje prózu ze současnosti a jejím tématem má být stav bezpečnosti života a komunikace v čase Facebooku a Twitteru. Titul již kniha má, ale nechce jej prozradit. „Jsem pověrčivý,“ poznamenává.

* LN Často se říká, a vy jste to loni rovněž vyslovil, že Goncourtova cena mění spisovateli život. Změnila za ten rok váš život?

Velmi. Žádná ze srovnatelných zemí nedisponuje takovým oceněním, jakým je Goncourt. Ten francouzsko-francouzský folklór, jenž se nazývá la rentrée littéraire, může i vyvolávat úsměv: ve Francii totiž na podzim vychází nějakých 700 románů během tří týdnů. Je to specifický fenomén, jehož vrcholem je právě Goncourtova cena počátkem listopadu. Veškerý literární rok ústí k ní. Komu se přihodí, že tu cenu dostane, promění mu to život literární, finanční, nakladatelský. Existují přitom dvě kategorie spisovatelů, kteří se stali laureáty Goncourta: ti, kteří cenu získali jako korunovaci své literární kariéry; a ti – a to se stává v poslední době, i já jsem ten případ –, u nichž se to méně očekává a u nichž se život „po Goncourtovi“ pak o to víc změní.

* LN Jako tomu bylo v nedávné minulosti u Alexise Jenniho, Jerôma Ferrariho...

... nebo u Jonathana Litella – na rozdíl například od Michela Houellebecqua nebo Marie Ndiayeové, kteří byli považováni za autory, k nimž se cena jednoho dne tak jako tak prostě dostane. A stane se to patrně jednoho dne například i Emmanuelu Carrerovi.

* LN Každé nakladatelství, ve vašem případě Albin Michel, usiluje o získání takové ceny. Marketing jede na plné obrátky. Cítil jste se být součástí nakladatelské strategie, jež vedla k vydání vaší knihy, k němuž došlo „v předvečer“ stého výročí té Velké války?

Vůbec. Kniha byla napsaná již předtím. Začal jsem se tématem zabývat roku 2008. Nakladatelství se mnou o načasování publikace, když jsem odevzdával rukopis, nemluvilo. Navíc jsem nikdy nedával najevo přemrštěný zájem o první světovou válku, takže to ode mne ani nikdo nechtěl. Nicméně nakladatelství jistě přemýšlelo o takovém zařazení, ale zajímavé bylo, že se nakonec neobjevil rozhodující počet beletristických knih, řekněme deset nebo patnáct, k tématu první světové války. Myslím, že moje kniha byla nakonec jediná.

* LN Jak jste se k tématu dostal?

V roce 2008 se mi stalo, že jsem četl článek Antoina Prosta Les monument aux morts (Pomníky padlým) ve sborníku s názvem Les Lieux de mémoire (Místa paměti), který editorsky vedl historik Pierre Nora. Skvělá edice ve třech svazcích, kde Nora přemýšlí nad velkými republikánskými emblémy: mezi nimi byl i článek o pomnících padlých. Dozvěděl jsem se, že v roce 1918–1920 došlo k výstavbě obrovského množství pomníků. Autor vypočítává typologii pomníků. Zaujalo mě, že tam uváděl, že šlo o obchod století. Obchod století! Ten výrazmě zaujal. Během dvou tří let totiž došlo k výstavbě nějakých 35 000 pomníků. Za velké peníze! Mě, coby autora policejních románů, ihned napadlo: to musel být důvod k velké zlodějně! Zjistil jsem potom, že tehdy dokonce vznikl katalog, v němž jsou fotografie pomníků – jako kdyby to byl katalog dejme tomu zásilkové služby Redoute. Jen místo podprsenek nebo kalhotek máte nabídku pomníků. Takže k psanímě přivedl kontrast mezi těmi pomníky padlým a sdělením, že šlo o „obchod století“. Začal jsem to psát jako policejní román, jenže moc to nefungovalo.

* LN Zaujal mě u vás důraz na charaktery postav – v silné dramatické akci a se silným sociálním zázemím. Chtěl jste zdůraznit dobové rozdělení společnosti?

Snažil jsem se spíše o reflexi coby důsledek autorského uvažování o struktuře díla než o sociální analýzu. Psal jsem v duchu románového fejetonu na pokračování, jako detektivku, kde musíte mít všechny potřebné ingredience a respektovat žánrová pravidla hry. Potřeboval jsem silné opozice pro utvoření základního kontrastu. Aměl jsem na vybranou, kdo bude hlavní hrdina. Rozhodl jsem se, že hlavními postavami budou tři vojáci, z nichž každý reprezentuje svou sociální třídu, tedy sociologicky: Albert (prokletý proletář), Édouard (malý buržoa) a Pradelle (dekadentní aristokrat). A teď šlo o to, z jakého úhlu budu sledovat příběh. Mohl jsem si říct, že v knize půjde o tři pohledy, z čehož plyne, že jsem měl čtyři možnosti: Albert, Édouard, Pradelle, nebo všichni tři najednou. Zvolil jsem vyprávění vedené hlavně Albertem, tudíž vyprávění po způsobu pikareskního románu, kdy je děj líčen právě z pohledu pikara.

* LN Ve vašich popisech se často vrací úvaha, jež vede ke snaze po rehabilitaci takzvané lidové literatury. Považujete tento přístup jako druh určitého návratu k pramenům literatury? I u nás vycházel v 19. století hojně čtený národní spisovatel Alois Jirásek na pokračování...

Ve Francii máme specifičnost, která se týká románové poetiky: nový román. Byl hnutím 60. a 70. let minulého století. A to hnutím evolučním, a tímpádem iexcesivním: příběhy bez příběhu, romány bez syžetu, prózy bez hrdiny... Zastávám ovšem názor mnohem méně kritičtější než mnozí z těch, kteří teď autorům nového románu nemohou přijít na jméno. Dneska je u nás až módou obviňovat autory nového románu, že zničili literární tradici, že přivedli francouzskou literaturu na mizinu, z čehož jsme se měli podle oněch kritiků dvacet třicet let vzpamatovávat – jako z nějakého společenského traumatu. Jenže, a to je můj náhled: každé takové hnutí zanechává stopy, a i nový román je zanechal. Myslím, že jsme velmi nespravedliví k těm, kteří s novým románem kdysi přišli, protože kdybychom tímúdobímneprošli, neměli bychom pak autory jako George Perec, Jean Echenoz, neměli bychom Emmanuela Carrera nebo Marie Ndiayeovou. Pravda ale je, že novému románu vytýkám absenci příběhu a postav, na něž já naopak kladu důraz – pokouším se tím pádem „skočit“ před to období, které nový román ve své radikalitě zavrhl. To je mé negativní vymezení vůči němu. Moje pozitivní vymezení pak spočívá v tom, že nový román se snažil o experiment, o klinický experiment, bez něhož by se nezrodili nejen výše zmínění autoři, ale i spisovatelé jako Sollers nebo Durasová a ani já bych nebyl tím, kým jsem. Snažím se prostě nebýt reakcionářský: netvrdím, že bychom se měli vrátit ke zdrojům románu 19. století, to vůbec ne! Přelom 19. a 20. století již přichází s Marcelem Proustem, jenž stojí na pomezí obou tendencí... a s ním již přichází modernita.

* LN Mimochodem, ta parodie na Marcela Prousta v 11. kapitole románu Na shledanou tam nahoře – to s tím souvisí? Byla to pro vás zábavná příležitost, jak hodit kamínek do kritických literárních vod?

Jistě, byl to způsob, jak se trochu pobavit. Jsem spisovatel stojící nohama na zemi. Mám rád svou profesi, jsem ve své podstatě výrobce příběhů. A v této kapitole se snažím jasně dát najevo, odkud moje postava přichází. Rozhodně chci čtenáři sdělit, kdo je ta postava, co vstupuje do hry. Již Hemingway nás naučil, že k tomu, abychom o postavě sdělili, že se jedná omuže „bohatého a mocného“, musím vytvořit scénu, v níž to čtenář zjistí – nestačí napsat pouze, že je „bohatý a mocný“.

* LN To je dost divadelní postup...

Ano, dost divadelní. Ale zase to neberme vážně a detailisticky: tou dotyčnou scénou jsem nechtěl vytvářet nic víc než se trochu parodickým proustovským stylem pobavit.

* LN Do kolika jazyků byl román Na shledanou tam nahoře přeložen ?

Do třiceti. Respektive: patnáct již vyšlo, smlouvu mám na třicet. Však také kvůli němu v poslední době dost cestuji.

* LN A jaký druh reflexe nad vaším románem vás na cestách překvapil nejvíce?

Projel jsem s tou knihou pomalu již celou Evropu. Nejvícmě udivilo, jak rozdílné v těchto zemích bývá přijetí románu a vzpomínky na Velkou válku. Pokaždé hovoříme tak trochu o jiné válce. Vněkterých zemích, například v Dánsku, první světová válka téměř vůbec neexistuje – diskuse tam mají bezmála anekdotický charakter. V Německu zase je první válka naprosto vymazána tragédií druhé světové války. Velká válka vlastně tvoří jen takové slepé zrcadlo. Musím vám říct, že jsem vlastně dost nespokojen se způsobem, jímž se připomíná stoleté výročí první světové války. Jsem velmi zklamán z toho, že Evropská komise nakonec rezignovala na vojenské oslavy. Uskutečnily se převážně separátní připomínky té tragédie, někdy ve dvou či více zemích najednou: něco se dělo ve Francii, Anglii, Rusku, zároveň do toho byli trochu zapojeni Kanaďané, Australané... Ale nedošlo k celoevropským, spojeným oslavám – po sto letech! Evropa ustoupila s tím, že tato válka neměla pro jednotlivé země stejný smysl, a protože nebylo jasné, jaký by měl být ten hlavní projev, a tak od něho raději ustoupila. Považuji to za zásadní neúspěch. Podařilo se nám vytvořit Evropu ekonomickou, částečně možná politickou, nikoliv však kulturní! Možná jsme měli začít opačně... tou Evropou kulturní.

* LN Ale co Evropu v této věci, kromě neobyčejného počtumrtvých obětí té války, opravdu spojuje?

To, co by národy mělo spojit, domnívám se – aniž by někdo ustoupil ze svých historických zvláštností, odlišností a také zodpovědností –, by měl být jeden výklad. Společný výklad, neboť dějiny jsou tvořeny výklady, a samotné by měly být vedeny jedním diskurzem. Dějiny jsou diskurz. Evropa ovšem nebyla schopna spojit všechny země ke společné řeči, při zachování vzájemného respektu. Nemáme zatím společné dějiny, ale mohli jsme tu mít ten společný diskurz. Každá země si stále vypráví své vlastní příběhy. Chybí nám tu jakási superstruktura připravená ke sdělení, že nás přece tyto dějiny spojují. Obávám se, že právě tato neschopnost vyprávět společné dějiny vede, zejména ve Francii, ale i jinde, k nárůstu extrémní pravice... Pouze lidé, kteří nemají historickou paměť, mohou dnes volit tyto síly.

* LN Možná, že to, co nás spojuje, je právě titul vaší knihy. Nesejdeme se vlastně všichni v jednotě – až „tam nahoře“?

Co tím chcete říct?

* LN Jednota má možná povahu metafyzickou...

Ano, to možná...

* LN Můžeme tak brát i hlavní sdělení vaší knihy?

Ne, tak to bych neřekl. Ale záleží na každém čtenáři, a pokud čtenář dospěje k takovému názoru, bude to jen jeho metafyzika. Osobně ji nemám. Ale kniha patří vám.

* LN Jste katolík?

Ne, jsem moderní ateista, ateista 2.0, jak se dnes říká. Reflexe vždy plně náleží čtenáři. Nejsem ani věřící, ani metafyzik. A knihu jsem takto nepsal. Ale úspěch díla se vždy měří tím, kolik různých interpretací mu přisoudíte. Jednou z nich může být i interpretace metafyzická. Proč ne.


Pierre Lemaitre (* 1951)

Narodil se v Paříži. Vyučoval literaturu, psal scénáře, dnes je spisovatelem na volné noze. Knihy začal publikovat v poměrně rychlém sledu až po padesátce. Začal roku 2006 s kriminální sérií s postavou detektiva Camilla Verhoevena; ta zatím čítá pět svazků, z nichž titul Alex vydala letos v listopadu Kniha Zlín a na příští léto chystá další Lemaitrovu detektivku. Kromě toho je tvůrcem „vážných“ románů – Robe de marié (2009, Svatební šaty), Cadres noirs (2010, Černé kádry) Au revoir la-haut (2013, Na shledanou tam nahoře, č. 2014).

autor Josef Brož
20.12.2014 - Lidové noviny, str. 23 - Orientace - Rozhovor

Přidat komentář

Na konci svých knih obvykle uvádíte řadu autorů, z jejichž děl jste si literárně vypůjčoval. Je to z vaší strany způsob, jak jim vzdát hold či jak se hlásit k určité literární tradici, propojit se do specifického kontextu?
Při psaní se mi občas vybaví slovo, věta nebo nějaký obraz, u nichž si říkám: to jsem už někde četl. Když si pak vzpomenu nebo zjistím, odkud to mám, rád to v knize uvedu. Zároveň je to z mé strany i způsob, jak se situovat v určitém korpusu literárních děl. V mých seznamech autorů však nejsou nutně lidé, které mám nějak zvlášť v oblibě – nejsou to spisovatelé, které obdivuji. Ale jsem už zkrátka tak upřímný a poctivý, že uvádím na konci autory, kteří mě inspirovali, i když je třeba nemám rád. V jedné scéně jsem například popsal generála Morieuxe, kterak pokyvuje hlavou jako zmoklý papoušek. Jenže mi to vrtalo hlavou: odkud se vzal ten „mokrý papoušek“? Probíral jsem se svou knihovnou, až jsem ho našel v knížce Rudý odznak odvahy od Stephena Cranea (SNKLHU, 1958). Crane se v ní zmiňuje o jednom vojákovi, který kývá hlavou jako mokrý papoušek. Popravdě řečeno – jsou to jen dvě slova a není na ně žádný „copyright“. Nicméně přece jen: napsal to Stephen Crane, a protože jsem čestný, tak jsem jej tam uvedl.

Francouzský spisovatel Pierre Lemaître má na svém kontě osm vydaných literárních děl. Za Alex získal v roce 2013 cenu International Dagger za nejlepší kriminální román a jeho kniha Na shledanou tam nahoře získala v témže roce prestižní Goncourtovu cenu.

Inspiruje vás tímto způsobem během psaní hodně spisovatelů?
Občas si poznamenám něčí jméno a pak dohledávám, jestli jsem se nespletl; zda má s tím, co mě napadlo, ten autor skutečně něco společného. Ale přesto – je to určitý nápad, který jsem dostal, když jsem myslel na konkrétní osobu, tudíž její jméno uvedu, i když ta spojitost třeba není zcela pevně daná. Je to takové literární pomrkávání.

Název knihy Na shledanou tam nahoře (Au revoir là-haut), jež u nás nedávno vydalo nakladatelství Odeon, je inspirován dopisem na rozloučenou vojáka Jeana Blancharda, jenž byl během první světové války spolu s dalšími pěti vojáky exemplárně zastřelen za dezerci. Jednalo se přitom o nespravedlivý trest, jelikož odsouzení unikli ze svého zákopu obsazovaného nepřítelem, aby se mohli lépe bránit. Zastřelení byli rehabilitováni tři roky po válce.


Zmínil jste, že desátá kapitola románu Na shledanou tam nahoře je parafráze jedné kapitoly Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Je součástí hry se čtenářem, zda v textu pozná nějaké jiné dílo?
Není to hra se čtenářem. Jestli v tom čtenář spatřuje nějakou hru, tak mě to těší, ale kvůli tomu to nedělám. Když se v románu zjeví pan Péricourt, chci, aby čtenář pochopil, že se jedná o mocného člověka. Ale jakým způsobem to dát najevo, aniž bych výslovně napsal: pan Péricourt oplývá velkou mocí? Od Hemingwaye jsem se naučil, že nesmím vysvětlovat, ale musím přijít s nějakou akcí, která ukáže, co chci říct. V tomto případě jsem si vzpomněl na Prousta – na scénu z Hledání ztraceného času, v níž de Guermantes vejde do salónu své ženy a každého velmi nadneseně zdraví: dobrý den, pane ten a ten, dobrý den, pane ten a ten. Takový neformální způsob pozdravu si může dovolit jen ten, kdo má skutečnou moc. V té pasáži není od Prousta vypůjčené ani slovo, ale ta idea vzešla od něj, takže jsem jej zařadil do poděkování. Tím spíš, že také dostal „Goncourta“, takže se můžeme považovat za takové kamarády z kanclu...

Do seznamu je zahrnut také Gabriel Chevallier. Váš román je mimo jiné velmi vtipný – může čtenář, podobně jako v případě Prousta, nalézt ve způsobu, jak sarkasticky vykreslujete scény i Chevalliera?
V tomto případě je spojitost jiná. Gabriel Chevallier je člověk, který mě hodně překvapil. Přečetl jsem si od něj několik knih, které byly spíš humorné. Vůbec jsem však neznal jeden jeho román o „velké válce“, dokud mě na něj neupozornil můj kamarád. Ta kniha se jmenuje Strach (La Peur). Pamatoval jsem si Chevalliera coby lehkého, vtipného autora a byl jsem ohromen, jaké napsal velké, skvělé dílo. Bylo to pro mě také znamení, že literatura vždycky dokáže něčím překvapit.

Ještě bych se vydal k vašemu druhému do češtiny přeloženému románu Alex. Zaujal mě komisař Louis, který je velmi vzdělán v historii, filozofii, literatuře či ve všem možném. Trochu mi to připomnělo jinou francouzskou autorku detektivek – Fred Vargas, jejíž vyšetřovatelé také občas oplývají velmi rozsáhlými encyklopedickými znalostmi. Je to náhoda, nebo je u francouzských detektivů obvyklé určité procento vzdělanců?
Něco pravdivého na tom je. Francouzi mají zvláštní potěšení z toho, když se mohou považovat za erudované spisovatele na vysoké společenské úrovni. A protože chtějí být chytří, ale bez toho, aby to dávali přímočaře najevo, snaží se alespoň vytvořit hodně inteligentní postavy. Takže když chci, abych byl považován za erudovaného a kultivovaného autora, musím si také vymyslet nějakou postavu, která tomu bude v patřičném rozsahu odpovídat – tudíž jde v podstatě jen o projev mé francouzské arogance. Protože mezi námi dvěma: Louis toho ví mnohem víc, než znám já...

Kriminální román Alex, vydaný česky nakladatelstvím Kniha Zlín, je druhým v pořadí volné (prozatím) pětidílné série s komisařem Camillem Verhoevenem. Česká vydání zbývajících titulů budou pravděpodobně následovat.

V detektivce Alex i v románu Na shledanou tam nahoře jsou výtvarně talentovaní hrdinové. V jednom rozhovoru jste také zmiňoval jistou vizuální spojitost komisaře Camillea Verhoevena a malíře Toulouse-Lautreca. Je pro vás a vaše dílo důležitý vztah k výtvarnému umění?
Ano. Nemám rád hudbu, ale miluji výtvarné umění. A chtěl jsem, aby měl inspektor Camille vlámské jméno: byl to z mé strany hold vlámskému malířství. Snažím se, aby se můj způsob psaní podobal stylu starých mistrů: v jejich dílech jsou velmi důležité i postavy v pozadí. Jejich šerosvitné obrazy vynikají kontrastem. Když se díváte na plátno, potřebujete určitý čas, abyste pochopili, co je skutečným námětem: na první pohled vás zaujme žena, ale pak pochopíte, že jde o něco jiného. Verhoevenovo jméno je tedy opět takovým spikleneckým pomrkáváním. Chápu, že jako čtenář máte tendenci vyzdvihovat paralelu mezi Camillem a Toulouse-Lautrecem, ale inspektorova postava připomíná především mého tělesně postiženého otce, který byl skutečně takto malý.

V románu Alex vystupuje také postava vražedkyně, jež má ráda romány Marguerite Durasové. Když jsme u různých aluzí: existuje nějaká spojitost s novelou Anglická milenka od Durasové, kde je ústřední postava rovněž vražedkyní?
Ne. Durasová ale vydala knihu, která se jmenuje Nathalie Grangerová. Říkal jsem si, že když mám Marquerite Durasovou rád, tak by bylo zajímavé, aby se Alex, když mění svoji identitu, stylizovala do Nathalie Grangerové. Ale to si uvědomí jen čtenář, který tuhle knihu od Durasové četl.

Jste autorem oceňované detektivní série a zároveň jste získal Goncourtovu cenu za román, který by mnoho lidí neoznačilo zrovna za „žánrový“. Hraje pro vás nějakou roli rozlišování mezi žánrovou tvorbou a tzv. vysokou literaturou?
Kategorie zajímají jenom akademiky a novináře – netýkají se ani spisovatelů, ani čtenářů. Na druhou stranu chápu, že kategorizování je způsob, jak pochopit svět. Když však o literatuře přemýšlím, snažím se od toho oprostit. Moje další kniha bude detektivka – dělám však všechno možné, aby jí nebyla. Co mě zajímá, je vytváření mostu mezi žánry: je to detektivka, není to detektivka, nebo je to něco mezi tím? Zajímavé mi také připadají žánrové hry uvnitř textu – na začátku je to krimi, pak sentimentální román, nakonec sociální drama... Fíglem spisovatele je, aby byla kniha tím vším najednou.

Vaše dílo také obsahuje poměrně drastické, násilné scény. Překvapivý je zejména opakovaný přechod mezi literárními konvencemi vyprávění, které dávají čtenářům jistý odstup, a drsnou realitou fyzické křehkosti. Snažíte se vystavovat čtenáře něčemu nepříjemnému, s čím by byl nucen se vyrovnat?
Moje literární kořeny jsou v detektivkách. A co je detektivka? Román, který začíná nějakým zločinem: takže krev a smrt. Bylo by zajímavé napsat drásavou knihu, kde by nebyl ani zločin, ani smrt, ani krev. Odpovím na vaši otázku jednoduše: čtenář, který si koupí detektivku, lační po krvi, takže mu ji dám. Stejně tak je to smrtí – chce se bát, tak dostane, po čem touží. Skutečný kriminální zločinec je tedy čtenář, já jen poslouchám jeho rozkazy.

kulturissimo.cz 24.2.2015 - Marek Jančík

Přidat komentář