Skleněná těla

Takto končí úvodní kapitola s příznačným názvem „Táhněte k čertu“ nové knihy švédské autorské dvojice vydávající pod jménem Erik Axl Sund, která nese název „Skleněná těla – Černá melancholie 1“. Autoři se proslavili u nás v roce 2014, kdy vyšel jejich thriller o pedofilii „Vraní dívka“, jenž měl na obálce výrazně napsáno JEN PRO SILNÉ POVAHY. A s klidem můžeme říci, že tato kniha si ho zaslouží taky.

Jestli se o švédských detektivkách a thrillerech obecně tvrdí, že jsou brutální a drsné, tak zde je na místě k tomu přidat i pojmy jako bezútěšné či depresivní. Příběh se točí kolem podivných, mnohdy neuvěřitelně morbidních sebevražd dětí v pubertě – nechají si kytarovou strunou odříznout hlavu, na čerpací stanici se polijí benzínem a škrtnou sirkou atd. Tato dá se říci epidemie sebevražd má jeden spojující prvek, na místech se najdou staré kazetové walkmany, ve kterých si před smrtí pouštěli podivnou hudbu skládanou někým, kdo si říká Hunger. Mnohdy podivnou směsici zvuků a hudby s bezútěšnými texty obhajujícími smrt či zbytečnost života. Nejde ale o adolescenty v běžném smyslu slova. Spíše o drogově závislé, zlodějíčky, či společensky odvržené bytosti, které si libují především v sebepoškozování, řezání se do rukou, či jinde po těle.
Tuto podivnou epidemii dostane na stůl policejního komisaře Jense Hurtiga. Postava, která se sebevraždami má své vlastní, osobní zkušenosti. Před patnácti lety mu sestra napsala „Mám tě ráda, bratříčku“ a oběsila se ve svém pokoji na studentských kolejích. Do toho ještě někdo začne vraždit lidi, kteří mají společné zájmy a přátele. A jak pomalu vyplouvá na povrch, podivnou minulost spojenou s fanatickým náboženským životem.

Kniha je psána stylem samostatných kapitol, vždy psaných z pohledu jiného aktéra příběhu. Často z pohledu postavy, která právě jde spáchat sebevraždu. Tento pohled psaný v ich formě dokáže navodit neskutečně depresivní atmosféru, sugestivně popisovat stav duše, kde melancholie je jen slaboučký výraz. Stejně jako jsme u skandinávských thrillerů zvyklí, je zde těsná propojenost mezi vyšetřováním zločinu a soukromým životem a psychikou vyšetřovatelů, zde tedy Hurtiga. Odvážil bych se dokonce tvrdit, že detektivní, či kriminální linie zde je jen jakým si sekundární záměrem. To podstatné, to děsivé je zde hlavně v životních postojích, v bezradnosti. V systému celé společnosti.

A tuto bezradnost vlastně provází i závěr knihy, odhalení pravdy, které ale netradičně nekončí tradičně, jak bychom čekali. A to včetně závěrečného „Děkujeme Justinu Bieberovi“.

Skleněná těla

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

I Marie nějakou dobu cítila na své duši mnohé temné skvrny, a tak nasadila walkman s kazetou VIXI, která jí přišla udělaná přesně na míru v délce jejího data narození, napila se podivné tekutiny, zaposlouchala se a udělala poslední krok do prázdna. Tak pokračuje série sebevražd mladých lidí, kterou vyšetřuje Jens Hurtig za pomoci soudního patologa Ivo Andriće a dalších. Opravdu je smrt vlastním přičiněním jedinou možností, když člověk nemá žádné sny?

Krátké kapitoly, které zrychlují skvěle melancholický a temný příběh, který propojuje současnost s minulostí a reaguje i na témata, která hýbou momentálně Evropou. To jsou Skleněná těla. Autoři dílem proplétají nejen různé pohledy na svět, ale i odkazy na různé umělce, jako třeba na amerického zpěváka Loua Reeda, což atmosféru skvěle dokresluje. 

Tentokrát nečekejte znechucení, ale spíše určité nepochopení toho všeho kolem. Snadno se do jednotlivých duší postav ponoříte, ale brzy stejně tak lehce o ně přijdete, a to je mnohem drtivější pro vaše nitro. Každý něco skrývá a hraje si s okolím jako hladová kočka s myší, proto raději volí smrt. Ale je možné si to rozmyslet a vyjít z toho bludného kruhu čekání na poslední chvíli?

*

Proč nikomu nezáleželo na tom, aby zjistil, kdo jsem? Na to je jen jedna dobrá odpověď. Člověk dává přednost mýtu. Proto dělám to, co dělám. Abych všem ukázal, že mýtus se nakonec stane životem a pravdou. Brzy zemře další člověk. Stejný původ, stejný život a stejně samozřejmá část mýtu.

Sedím ještě chvíli v lóži. Píšu řádek na kus papíru, který pověsím na zeď, než odejdu.

Život není žádná hra, píšu. Je to válka, kterou nejde vyhrát, a existuje jediné pravidlo: Každý sám za sebe a Bůh proti všem.

*

Poslední měsíc se ke mně dostaly, vlastně jsem si je vybral sám, dosti pesimistické romány, které nemají v sobě mnoho veselého, přesto jejich autoři do nich dali ohromnou část duše. Výjimkou nejsou ani autoři píšící pod pseudonymem Erik Axl Sund, kteří po úspěšné sérii s Vraní dívkou přinesli nový, mnohonásobně propracovanější začátek nového třídílného příběhu. Tentokrát je zaměřen na mladistvé, kteří v tomto světě nemohou žít a tak ukončují svoji existenci sebevraždou. Černá melancholie nezklame fanoušky Vraní dívky, ani zajisté nové čtenáře, které zavede do hlubin největších zkažeností švédského království. Opravdu pro silné psychické povahy.

Autor recenze: Josef Němec

Skleněná těla

Hned na začátku mě upoutalo, že ve Skleněných tělech vystupují stejné postavy jako ve Vraní dívce, ale například komisař Hurtig je z vedlejší role povýšen do hlavního hrdiny a Jeanette Kihlbergová se objeví až na samém konci a za značně nepěkných okolností. Tohle mrknutí na čtenáře předchozích knih potěší. Zaskočilo mě však, s jakou chladnokrevností Erik Axl Sund ke starým postavám přistupuje. Připravte se na to, že některé se nedožijí konce knihy.

Je člověk naživu, když si ho nikdo nevšímá?

Skleněná těla vypráví o záhadné epidemii sebevražd, která zřejmě nějak souvisí s nahrávkou obskurního hudebníka jménem Hunger. Hunger posílá mladým lidem walkmany s písní, kterou jim nahrál přesně na míru, načež se zoufalí mladí chlapci a mladé dívky se zlomeným srdcem zabijí.

Ten námět je super a zpracování mi sedlo víc než u Vraní dívky. Řekl bych, že to tak bude mít i víc lidí. Přece jenom o sebevraždách se čte líp než o znásilňování a vraždách malých dětí. (Nikdy bych nevěřil, že tuhle větu napíšu!) Fanoušci psycha se ale nemusí bát, kniha je pořád psaná tím neurčitým, na prvním pohled lehce chaotickým stylem, který mě u Vraní dívky tak zaujal.

Závěr mě šokoval (nechci prozrazovat proč) a jsem zvědavý, co přinese další díl, protože děj mi přijde víceméně uzavřený. Vzhledem k tomu, že autoři od začátku avizovali, že půjde o trilogii, se ale snad nemusíme bát toho, že by šlo o nastavovanou kaši. Když to vezmu kolem a kolem, Skleněná těla nelze jinak než doporučit.

Autor recenze: Radek Blažek

Skleněná těla