Chrám divů

Anotace

Ukázka z textu

Většinu svého života sledovala Odile představení zpoza opony. S její páteří bylo nemyslitelné, aby v dětství ovládla umění ohýbání těla a polykání mečů. Kvůli nesouměrným plícím toho vůbec moc nenacvičila. (Jediná dovednost, kterou kdy měla dovoleno trénovat – mezi představeními, v uličce za divadlem – bylo vrhání nožů. Doktor soudil, že by jí to mohlo pomoci protáhnout si svaly, ulevit zádům. Takže Mack občas vynesl ven korkovou desku a toulec svých oblíbených nožů a pokoušel se ji učit. Jenže Odile měla příšernou mušku, ne a ne se trefit – vždycky mířila moc doleva a boční stěna divadla byla zanedlouho posetá zářezy a dírami.) Když loni ortézu konečně jednou provždy odložila – a s nemalou pompézností zahodila do oceánu – dostala přece jen nakonec jednu malou roli: hrála anděla v Bellině vystoupení nazvaném Troufalá ďáblice. Na visuté hrazdě vysoko nad Chrámem divů – scénou vysypanou pískem a obklopenou ze všech stran hledištěm – tiskla Odile ve zpocených dlaních lano. Srdce jí za napudrovanou hrudí divoce bušilo. Snášela se ze studených krovů do oslnivého světla, nad hlavou svatozář, na zádech papírová křídla. Dole pod ní tancovala Belle v rudých hedvábných šatech a s růžky ve vlasech, skákala a kroutila se do prapodivných póz. Odiliným úkolem bylo mrštit po ní tři nebeské blesky, které Belle všechny chytila prsty u nohou a v mžiku oka si je až po samý konec nořila do hrdla. Poté byla Odile pomocí kliky vytažena zpátky do krovů, odkud sledovala zbytek představení mezi zavěšenými pytli s pískem, které se jí houpaly kolem hlavy jako ohromná hodinová závaží.