Všechny malé zázraky

O drobných okamžicích, které stojí za to si zapamatovat, ale i o přátelství, psychické nemoci, první lásce, smrti, sebevraždě či lidských předsudcích vypráví román Všechny malé zázraky americké autorky Jennifer Nivenové. Ten vyšel před nedávnem v nakladatelství Euromedia Group v edici Yoli. Ač je tato edice zaměřena na mladé čtenáře, Všechny malé zázraky bych doporučila všem, bez rozdílu věku…

„Myslíš, že existuje něco jako perfektní den?“
„Cože?“
„Perfektní den. Od začátku do konce. Den, ve kterém se nestane nic strašnýho, nebo smutnýho, nebo prostě jen obyčejnýho. Myslíš, že je to možný?“
„Nevím.“
„Už jsi nějaký takový zažila?“
„Ne.“
„Já taky ne, ale snažím se o to.“

Hlavními hrdiny příběhu jsou dva sedmnáctiletí studenti Violet a Finch, kteří se setkávají jednoho dne na římse školní zvonice. A oba se sebevražednými úmysly. Není jasné, kdo koho vlastně v té chvíli zachraňuje… Znovu dohromady je pak svede školní projekt, v jehož rámci mají objevovat krásy Indiany.

Violet bývala obyčejnou dívkou - roztleskávačkou, blogerkou, oblíbenou členkou holčičí party. Když přišla při dopravní nehodě o sestru, všechno se změnilo. Sestra zemřela, Violet vyvázla jen s několika šrámy na těle. Ty se sice zahojily rychle, ale hluboké šrámy na duši zůstaly...  Finch je kapitola sama pro sebe. Kluk bez přátel, mezi spolužáky přezdíván „Magor“. Jeho chování je hodně impulzivní, jeho nálady jako na houpačce, jeho myšlenky nejčastěji sebevražedné. Finch trpí bipolární poruchou. Neléčenou… Mezi těmito dvěma „podivíny“ pomalu roste silné pouto…

Před svou smrtí Cesare Pavese napsal: Nepamatujeme si dny, pamatujeme si momenty.
Já si pamatuju její úsměv a smích, když jsem byl svým nejlepším já, a ona se na mě dívala tak, jako bych nemohl udělat nic špatného a byl celistvá osoba. A vzpomínám si, že se na mě dívala stejně, i když jsem takový nebyl.
Pamatuju si na její dlaň v mojí, a jaký to byl pocit, když ke mně něco nebo někdo patřil.

Smutný a přece vřelý příběh je protkán vtipem, hledáním, (ne)nalézáním, city a pocity. Autorka vypráví příjemným odpočinkovým, a přesto hutným stylem, který ve čtenáři víří emoce a nechává ho nad mnoha větami přemýšlet. Jednoduše řečeno - je to přesně „ta“ kniha, která se kromě čtení musí i prožívat.

Na druhou stranu nelze než ocenit, že Jennifer Niven není patetická a nezabředá do klišé. Neždíme z vás slzy za každou cenu - což ovšem neznamená, že nějaká ta slza neukápne. Stejně důležitý jako celý příběh Violet a Finche je i její závěrečný doslov. V něm v mnohém vysvětluje, proč se rozhodla postavit zápletku na tématech jako bipolární porucha a sebevražda. Jak důležité je nebát se hledat pomoc a mluvit. Jak to samé je někdy potřeba udělat pro druhé. Ze své zkušenosti, jako člověk s vlastní psychiatrickou diagnózou, vím, že když „můžete mluvit“ a „chcete mluvit“ jste z nejhoršího venku. Je vám uvnitř sebe o podstatný kus lépe. A stejně tak, že bez pomocné ruky se občas neobejdete.

Všechny malé zázraky mají své kouzlo. I když to znamená také kus smutku a bolesti.

Co závěrem? Třeba malý úkol, který v průběhu děje řeší i oba hrdinové. Zkuste se zamyslet. Co doplníte sami za sebe do věty: „……. je život.“ ?? Já, jako nenapravitelný snílek, dávám  „Láska“. :))

Autorka recenze: Eva Šamánková

"Co kdyby život fungoval tímhle způsobem? Kdyby se skládal jen ze šťastných částí, z ničeho hrozného, z ničeho ani trochu nepříjemného? Co kdybychom z něj mohli vystříhat všechno špatné a nechat si jen to dobré? To je to, co chci pro Violet - dát jí jen to dobré, chránit ji před zlým, tak, aby všude kolem nás nebylo nic jiného než dobro."

Finch a Violet... dva naprosto rozdílné světy a přece je něco spojí. Tváří v tvář se potkají na římse školní budovy, oba jsou zoufalí a oba tam přišli za jasným účelem. Skočit. Možná by se tak i stalo, kdyby Finch nebyl takový jaký byl. Díky němu je tahle kniha dokonalá ve své smutné a trpké nedokonalosti.

Abych byla upřímná, čekala jsem dobrý příběh, tak trochu takovou YA/NA klasiku. Ale dostala jsem mnohem víc. Dostala jsem příběh plný emocí, nepochopení, zoufalství a nakonec i lásky. Už teď s jistotou vím, že tuhle knihu si ještě někdy přečtu.

"Zajímalo by mě, jestli bych mohl počítat tak dlouho, abych se vrátil v čase, až na začátek osmý třídy, než jsem začal bejt divnej... před tím než mi začali říkat "magor" a mohl bych být celou dobu vzhůru, cítit se v pohodě, normální, až už to znamená cokoli a lidé by se na mě normálně dívali - ne zírali, ne sledovali, co udělám, ale měli by mě rádi. Hej, kámo, jak je, co se děje, chlape? Zajímalo by mě, jestli se můžu počítáním vrátit v čase a vzít Violet Markeyovou s sebou, jestli bychom mohli mít víc času. Protože čas je přesně to, čeho se bojím. A sebe.Bojím se sám sebe."

Je to svým zvláštním způsobem velmi zajímavý příběh, který někdy budete chápat a jindy zase ne. Budete hltat stránku po stránce a nebudete chápat proč. Na konci však z toho utrpení procitnete, bohužel. Proč je takhle kniha taková jaká je? Proč je zvláštní, euforická, bláznivá, bolestná...? Hlavně kvůli Finchovi. To on dělá tuhle knihu takovou, jaká je. Finch je sedmnáctiletý student, který trpí bipolární poruchou. A kdo má alespoň trošku představu oč běží, tak chápe, proč jsem psala, že je to jako jízda na horské dráze. On je jako oheň, který rozdmýchává vzduch a to i ve slabých chvilkách. Vždy je jako živel. Divoký a nespoutaný i když je utrápený. Myslím, že ani on vlastně nechápal, co se s ním děje.

"Ona je kyslík, uhlík, vodík, dusík, vápník a fosfor. Stejné prvky, které jsou i v nás ostatních, ale nemůžu si pomoct, myslím, že je tu něco víc, že ji tvoří i prvky, o kterých nikdy nikdo neslyšel, a ty jí odlišují od všech ostatních."

Když Finch zahlédl Violet na římse, ihned věděl, že jí musí pomoct. Že v tuhle chvíli nesmí zachraňovat sebe, ale ji. Netušil, že tím vlastně zachránil i sebe... Violet se nejprve Finchovi vyhýbá, připadá jí divný, i když cítí, že na něm něco je. Díky společnému zeměpisnému projektu však vzniká nové přátelství, které je jiné, ale naplňující. Postupně samozřejmě přichází i láska. Ani jeden z nich netuší, že tohle setkání bude pro oba jejich osudem. Že jeden druhému změní život a to natrvalo! Dokážou se tihle dva nešťastní lidé zachránit od svých špatných myšlenek? Je to těžké a bude to těžké. Jestli se dokáží vysvobodit z neštěstí, tak na to si musíte počkat a rozhodně si knihu přečíst... nebudete litovat.

Je velmi těžké dobře vystihnout popis téhle knížky. Je v ní toho tolik a všechno je důležité a nechci to záměrně prozradit. Já vám jen doporučím: přečtěte si tuhle knihu, stojí za to. Finche si ve své zvláštní bláznivosti jisto jistě zamilujete a poznáte, že díky němu žijete a dýcháte... budete se cítit živí. Protože on, vlastně díky své nemoci, žije a opravdu si užívá každou vteřinu, tu dobrou i tu špatnou. Přijde vám, že vše prožívá několikanásobně silněji než my ostatní.

"To je náš projekt. Začali jsme ho spolu a taky ho spolu dokončíme."

Můj dojem:
Trvalo mi dlouho, než jsem si sedla a dokázala psát tuhle recenzi. Musela jsem tenhle příběh nechat "uležet". Ale i tak nejsem schopna tuhle recenzi podat lépe. Je snadné popsat příběh, stejně jako je popsán v anotaci. Snažila jsem vám nastínit svůj vlastní pocit, dojem a myšlenky z téhle knihy. Snad vás to upoutalo. Já na tuhle knihu jen tak nezapomenu a nikdy jí neodpustím to jaká je a jak to dopadlo. I když to možná vlastně dopadlo jak nejlépe mohlo. Ale i přesto si neodpustím říct... co kdyby...

Autorka čerpá ze svých vlastních osobních zážitků a zkušeností a já jen žasnu nad tím, jak se zvládla s podobnou situací poprat. Já jí za tenhle zvláštní a osobitý příběh děkuji. Na spoustu věcí se teď budu dívat jinak, budu se snažit věci chápat jinak a budu se snažit být vůči okolí více vnímavá. A to se mi právě na téhle knize líbí, ona vám něco dá, a myslím, že to něco dá každému... nejen mně.

Autorka recenze: Michaela Tyrová
Zdroj: Knižní deníček

* * *

Všechny malé zázraky

A třeba taky trochu poopraví vaše představy o tom, co je literatura a k čemu je na světě. Tohle ani nebudu vysvětlovat, pochopíte, až si přečtete autorčinu závěrečnou poznámku.

Vypadá to jako klasická romance. Thedore Finch je problémový kluk, jeho rodiče se rozvedli, ve škole se mu sice daří, pokud se díváme na prospěch, ale pokud si všimneme chování, je to hodně špatné.

A nevšimnout si chování Theodora Finche, to snad ani nejde. Pár lidí k němu vzhlíží s obdivem, protože je prostě svůj a nemá respekt před nikým a před ničím. Ale většina lidí si ha zaškatulkovala mnohem jednodušeji – je to magor.

Naproti tomu je Violet Markeyová jeho přesný opak. Vzorná žákyně, oblíbená holka, skvělá roztleskávačka, navíc chodí s Ryanem, po němž vzdychá polovina školy. Tento dokonalý obrázek se začne rozpadat, když jí umře starší sestra, s níž si byly moc a moc blízké. Ale pořád je to Violet. Každý ji má rád. Vy taky budete mít.

A tyhle dva lidi spojí náhoda.

O pět minut později vejde do třídy Finch v černé košili a černých džínách, s batohem přes rameno a sešity, knihami a odřenou koženou bundou pod paží. Věci se mu rozlétnou všude kolem a on začíná sbírat klíče, tužky a cigarety ještě předtím, než pozdraví pana Blacka. Dívám se na něj a myslím si: Tohle je člověk, který zná tvoje nejhorší tajemství.

Kniha není (napadlo mě: bohužel) nijak předvídatelná. Ryan je nádherný a Violet s ním odjakživa chtěla být. Finch ji poté, co spolu začnou dělat na školním projektu, taky přitahuje, ale není si jistá ani sama sebou – potřebuje se především přenést přes svůj smutek, bojovat s pocitem ztráty.

Finch má zjevně psychické problémy, postupně se dozvíme, že je to bipolární porucha, při níž se střídají pocity velké radosti a hyperaktivity s hlubokými depresemi. Ale je si toho vědom, a přestože pořád mluví o sebevraždách, jsou věci, které ho baví, jsou malé zázraky, pro které stojí za to žít.

Krom toho je tady několik vedlejších postav, které taky překvapí – zejména Amanda, to mi vzalo dech a opět jednou mě utvrdilo v přesvědčení, že je velmi hloupé odsoudit nebo zaškatulkovat někoho, koho v podstatě neznáme.

Víc asi nemůžu říct, abych vás neobrala o naprosto jedinečný zážitek. Ten autorčin doslov už to pak jenom podtrhne – způsobem, který ve vás zanechá hlubokou stopu.

Autorka recenze: Kamila Poláková

* * *

Všechny malé zázraky