After 1: Polibek

O sérii After (díval jsem se na Wikipedii a prý to má už čtyři díly!) jsem poprvé slyšel asi před rokem něco v tom smyslu, že to psala fanynka One Direction. Logicky jsem proto předpokládal, že v knize bude hlavní hrdinka dovádět s celou kapelou (třeba i se všemi členy zároveň), proto mě trochu zklamalo, když jsem zjistil, že tam jde jenom o jednoho kluka, který ještě k tomu ani není v kapele.

I když je nutno říct, že hlavní hrdince Tesse ten jeden kluk stačí ažaž. Dává jí zabrat jako celá kapela. Potetovaný Hardin, jemuž se ve rtu třpytí piercing, je na ni v jednu chvíli hodný, aby na ni vzápětí mohl nenávistně syčet. Chudák Tessa, která doposud chodila jenom s vždy pečlivě upraveným sportovcem, který se dokonce styděl ji jenom políbit, na tohle není připravená. Hardin je homme fatal: tajemný, nebezpečný, ale o to víc přitažlivý. Tessa taje, kdykoliv Hardin promluví sprostě – a to je prakticky pořád.

Nezastírám, že jsem Hardinovi nezáviděl, jak působí na holky. Jenže pak jeho záhadná aura v přítomnosti Tessy začne hroutit a člověk pochopí, že to byla jenom maska zmateného mladého kluka.

Ten příběh je tak jednoduchý! Proto vážně nechápu, proč jsem ho tolik hltal. Otáčel jsem stránky a moc dobře jsem si uvědomoval, že Tessa je naivní husa a Hardin buďto psychicky narušený, nebo jenom vychytralý hajzlík. Stejně jsem ale nemohl přestat číst. Nevím, jestli to je krátkými kapitolami, které začínají tam, kde předchozí kapitola skončila, nebo těmi natolik rozdílnými povahami hlavních hrdinů, ale je to strašlivě návykové. Opravdu strašlivě.

Skoro jsem se až styděl, že se mi kniha četla tak dobře!

Když jsem pak kolegyni vyprávěl, že jsem za jedno odpoledne přečetl 200 stránek, jenom se smála a řekla, že v tom určitě musí být nějaká magie, když to takhle působí i na muže. Něco na tom možná bude, protože popsat vztah dvou lidí, který neustále přeskakuje mezi láskou a nenávistí, aby vás to bavilo i po 500 stránkách, to je svým způsobem kouzlo.

Abych byl upřímný, v závěrečné čtvrtině už podle mě autorka nevěděla coby, a dovedla příběh trochu do absurdna, ale poslední dvě nebo tři kapitoly, kdy dojde k epickému střetu mezi Hardinem a Tessou (víc prozrazovat nebudu), zase zvedly laťku výš.

After mi opravdu nedalo nic kromě zajímavé exkurze do fantazií náctiletých dívek. Naopak, vzalo mi hodiny času, které jsem mohl strávit nějak smysluplněji. Ale za to, že to byly hodiny strávené tak zábavně, to Anně Todd odpustím.

Další díl mi ale raději už nikdo nepůjčujte.

Radek, Knižní klub

Na tom se zatím shodli všichni – tento příběh je neuvěřitelně čtivý. Můžete (a nejspíš taky budete) vzdychat, jak jsou oba hlavní protagonisté hloupí a nesnesitelní, můžete si říkat, jak jsou ty erotické scény v podstatě fádní, ale neodložíte to. Nejde to. Nevím proč.

Druhá věc, která vyvolává stejné reakce u všech, je závěr. Protože vám vyrazí dech. Mně teda Tess i Hardin šli úplně famózně na nervy a ještě jsem si říkala, že vlastně ani moc nejde se do nich vcítit, ale konec mě vyvedl z omylu. Ale k tomu nemůžu říct víc.

Dějem vás jinak kniha asi nepřekvapí, podobné příběhy znáte moc dobře z jiných knih, nebo rovnou z vlastního života. Přinejmenším ženy asi velmi rychle přitakají. Kolikrát si říkáme, že jsme byly naivní, že jsme se fakt nechaly zranit vlastní blbostí a že už tu samou chybu víc neuděláme… A pak nám zůstanou zas jenom oči pro pláč.

Co nejrychleji jsem kráčela ke koleji a ke svému pokoji. Nějak se mi podařilo zadržet slzy, dokud jsem nebyla uvnitř. Ulevilo se mi, že tam Steph není. Zavřela jsem za sebou, sklouzla zády po dveřích do dřepu a rozvzlykala se. Jak jsem mohla být tak hloupá? Věděla jsem, co je Hardin zač, když jsem se s ním vydala na schůzku. A prakticky jsem po něm skočila. Jen proto, že byl na mě milý, jsem si vzala do hlavy, já nevím… že bude můj kluk? Do pláče jsem se hystericky rozesmála.

Šílené je, že to Tess dělá znova a znova. Trochu bych jí nejradši zatřásla, ať se probudí a na takový vztah se vykašle. A trochu jí taky chápu. Hardin opravdu umí prosit.

„Já vím. Omlouvám se. Dovolíš mi, abych ti to vynahradil? Vím, že si tě nezasloužím. Nemám ani právo to po tobě chtít, ale… prosím, dej mi šanci. Neslibuju ti, že se s tebou už nebudu hádat nebo se na tebe zlobit, ale slibuju, že se ti odevzdám… úplně. Prosím, dovol mi zkusit to… stát se tím, koho potřebuješ.“ Jeho hlas zněl tak nejistě a ve mně se všechno tavilo.

Co dodat? Už teď se na sebe za to zlobím, ale druhý díl si určitě taky přečtu. Nejde tomu odolat. I na první díl jsem se dívala nejistě – chce se mi číst pět set stran, které možná budou o ničem? Ale rozsah nebyl problém. Problém je okolní svět, takzvaná realita, která vás nutí knihu odložit a jít si někam za povinnostmi.

Podtrženo a sečteno – doporučuji. Schválně bych chtěla vidět nějakého muže, jak to čte. Jestli by ho to taky tak neodolatelně pohltilo, jak to pohlcuje ženské čtenářky.

Autorka recenze: Kamila Poláková

* * *

After 1: Polibek