Povídej, co vidíš

A kdy se ze mě to "nic" stalo? Stačil jeden jediný večer, jedna malá nepozornost a můj život se obrátil vzhůru nohama. Ten večer jsem se věnovala dalšímu z mnoha případů, rutinní záležitost. Jsem školená na to, zachovat chladnou hlavu, dělám bojové sporty a řekla bych, že jsem celkem otřelá a umím si v mnoha svízelných situacích velmi dobře poradit. Tedy uměla. 

Sedím ve křoví v jedné klidné Miamské uličce a pozoruji svým triedrem protější dům. Potřebuji zjistit, jestli se jeden muž, který dluží na výživném své manželce, nevrátil zpět. Jestli tu je, tak já ho určitě najdu, o tom nepochybuji. Jsem soustředěná, ale zvuk té proklaté praskající větvičky zaslechnu až na poslední chvíli. Než se stihnu otočit, mám na ústech velkou ruku v kožené rukavici a ta druhá mi přes hlavu navléká polštářový povlak. Nic nevidím a moje vnitřní panika sílí. Bráním se jak nejlépe mohu, ale ten muž je příliš silný. Měla jsem být pozornější, kdybych zareagovala včas, možná bych se stihla lépe bránit. Možná a kdyby.... Slova, která budu ve své hlavě omílat do konce života. Ta praskající větvička... slyším to pořád a nejen to. Už navždy ucítím jeho mentolový dech...už navždy mi v uších budou znít jeho slova, ten chraplavý šepot, kterým mi nařizuje: "Řekni, že mě miluješ."

Můj život se v tu chvíli rozplynul, byla jsem jako v bublině, odpovídala jsem policii na jejich nepříjemné otázky, snažila se vybavit co možná nejvíce detailů. Ale co si budu nalhávat, ve většině případech se pachatel stejně nenajde.

Jsem doma, už asi po sedmé procházím dům s nůžkami v ruce a dělám pravidelnou obhlídku bytu. Zbraň, kterou jsem legálně vlastnila mi ukradl násilník společně s ostatními věcmi v kabelce. Nůžky mi musí pro tuto chvíli stačit. Když jsem s obhlídkou bytu hotová, jdu do sprchy a dřu si kůži do krve, vlasy mám zničené od neustálého mytí, ale je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Při pohledu do zrcadla nepoznávám ženu, na kterou se dívám. Rány a modřiny se pomalu hojí, hojím se aspoň navenek.

Bailey je jedna z mnoha žen, která byla znásilněna. V knize s ní prožíváme každý kolaps i nával úzkosti, prožíváme s ní velmi těžké chvíle. Nikdo, komu se toto stane, nikdy nepochopí, co se v člověku odehrává. Můžete jen tápat a odhadovat, ale do nitra mu nikdy nenahlédnete. Bailey byla zdrcená, raněná, zoufalá, unavená, vystrašená, kapitulovaná, na pokraji svých sil....a to je jen minimální výčet slov, která by se dala použít. Bailey se ve svém životě musí vyrovnávat se spoustou věcí, smrt rodičů, soudní spor s nevlastními sourozenci, její milenecký vztah, její lajdácký bratr...a do toho všeho všude samí potencionální pachatelé, kteří odpovídají "obecnému popisu" muže, který ji znásilnil. 

Jak se s tím Bailey popere, jak vyléčí svoji nemocnou duši, nechá hledání pachatele jen na policii? A co její rodina, která se z čista jasna zajímá o její zdraví? Dokáže vůbec opustit svoje útočiště a svoji ložnici? Nebo bude neustále jen zavřená a s dalekohledem v ruce pozorovat dům naproti...bude naslouchat své paměti a maminčiným slovům: "Povídej, co vidíš?"

Kniha Povídej, co vidíš je moje první zkušenost s Joy F. Musím konstatovat, že námět má vynikající. Musím vypíchnout znamenitý a perfektní konec knihy. Posledních pár stran budete hltat jako diví. Bailey už bude trošku víc při smyslech a vy tu "rádoby normálnost" opravdu oceníte. Joy opravdu znamenitě vygradovala konec, velký palec nahoru! Budete překvapení (já tedy byla, i když jsem někdy v půlce knihy tak nějak tipovala, ale nakonec to zavrhla) a možná budete i šokovaní. 

Knihu doporučuji, rozhodně ano, rozmanitost čtenářů je velká a to co vadilo mě, nemusí nutně vadit i ostatním. Takže, pokud je Joy vaše oblíbená autorka neváhejte, tahle kniha vám nesmí chybět.

Hodnocení: 4/5

Autorka recenze: Michaela Rubášová

Povídej, co vidíš

Už legendární Hitchcockův film Okno do dvora z roku 1954 ukázal, co se ze zprvu banálního nahlížení do života cizích lidí může vyklubat. Několik prvků této zápletky si vypůjčila i známá kanadská spisovatelka Joy Fieldingová do své novinky – románu Povídej, co vidíš.

Hlavní hrdinkou příběhu je mladá Bailey Carpenterová, která byla až donedávna spokojenou ženou a schopnou vyšetřovatelkou v advokátní firmě. Než se jí při jedné noční pracovní akci stala osobní tragédie. Neznámý muž ji v křoví přepadl, zbil a znásilnil. Bailey neviděla útočníkovi do tváře, stačila si zapamatovat pouze pár detailů. Ale slyšela jeho hlas, když pronesl větu: „Řekni, že mě miluješ.“

Bailey od oné osudné noci neděsí jen tato věta. Děsí ji všechno a všichni. Trpí panickými úzkostmi a nočními můrami. Uzavřela se před světem ve svém proskleném bytě v mrakodrapu, a pozoruje ho pouze skrze okno dalekohledem. Jednoho dne si ale všimne, že v této zábavě není sama, že muž v protějším domě pozoruje zase ji…

Joy Fieldingová už od první kapitoly rozjíždí přesvědčivý psychologický román, v němž se dokonale propojuje s postavou Bailey, a s veškerou autentičností a smyslem pro detail ji ukazuje jako oběť. Skrze její myšlenky i chování, které jsou v každém ohledu silně poznamenány znásilněním. Co pro tuto mladou ženu bylo dříve běžnou věcí, každodenní součástí života, se nyní jeví jako nepřekonatelná překážka. Zaměstnání, nákupy, lidské objetí… Vyjít z domu nepřichází v úvahu, stejně jako neprohledat byt několikrát denně s nůžkami v ruce, či netrávit hodiny ve sprše ve snaze připadat si čistá.

Autorka svým typickým rukopisem nahlíží do nitra hrdinky a každou stránkou nechává houstnout atmosféru. Vyděšená hrdinka vidí pachatele téměř v každém muži, přestává si být jista sama sebou, pochybuje, zda podivné noční telefonáty i události v protějším domě u neznámého muže se opravdu dějí, nebo jsou jen výplodem jejího strachu. Ve čtenáři pozvolna graduje napětí, příběh nabírá na obrátkách a za polovinou přechází plynule do detektivky. Bailey se totiž přestává spoléhat jen na práci policie, a pokouší se oprášit své profesní zkušenosti detektiva. Za zmínku rozhodně stojí i dialogy, v nichž je ukryta velká část podstaty a kvality příběhu. Navíc potěší i občasný břitký humor, který je do řádek vpletený nenásilnou formou díky rozmanitým postavám.

Povídej, co vidíš je čtivý, výrazně psychologicky laděný detektivní román, kterému nechybí napínavý děj, hloubková profilace postav, hutná atmosféra a dokonale zvládnuté vyústění zápletky. Fanoušci Joy Fieldingové a čtenáři detektivek si rozhodně přijdou na své!

Autorka recenze: Eva Šamánková

Povídej, co vidíš

Věhlasná vyšetřovatelka Bailey Carpenterová se s tímto výlevem setkává v době, kdy plní jeden ze svých případů, při kterém sleduje jednu ženu v domě ze křoví. Právě tam je náhle přepadena a znásilněna mužským pachatelem, který po ní nakonec ještě chtěl, aby mu upřímně řekla, že ho miluje. Což samozřejmě neudělá. Vždyť sama ani neměla sílu se před něčím takovým ubránit.

Ačkoliv to v Miami není ojedinělý případ, pro Bailey je to naprosto devastující. Uzavírá se před světem ve svém domě. Nevychází do společnosti a neustále svou bezpečnost kontroluje. Co kdyby někdo přišel a zopakoval to. Nesmí to připustit. Dokonce jí je doporučena terapeutka, aby se pokusila z tohoto stavu dostat. Ale lze toho docílit?

Začnou se o ni najednou více zajímat i nevlastní sourozenci Heathe a Claire, kteří se jí pokouší pomoci. Jenže tak snadné to nebude, neboť někdo se snaží o to, aby Bailey zešílela a nikdo jí nevěřil. Neustále proto vyzvání telefon a v protějším domě se dějí podezřelé věci, kterým ale nikdo nevěří. Podezřelé je i to, že policie nic nedělá. Proto začne pátrat na svou pěst. Do čeho se namočí? Zjistí, kdo ji znásilnil? Nebo si ještě více zavaří? 

*

Neznámé číslo. „Heathi?“ vyhrknu místo „haló“, zatímco mi kocovina monotónně buší do vnitřku očí. „Heathi, to jsi ty?“ Nikdo se neozývá a já už to chci položit, abych se zbavilo toho posledního telefonátu stejně jako prvního, jako něčeho, co není nic víc než prodloužený zlý sen brzy po ránu, když v tom uslyším něčí dech.
Hlas, který vzápětí promluví, je hluboký a zaprášený jako pneumatiky na štěrkové cestě. „Řekni, že mě miluješ,“ zavrčí mi do ucha.
Vykřiknu, odhodím telefon a dívám se, jak letí po podlaze ke koupelně a zastaví se na mramorových dlaždicích. „Ne!“ křičím a klesnu na kolena vedle postele. „Ne, ne, ne, ne.“
Telefon téměř okamžitě zazní znovu. Jednou… dvakrát… třikrát… počtvrté, s každým zazvoněním jako by se mi do hrudi zabodla dýka. Jestli nepřestane zvonit, umřu.

…

„Co je? Bailey, co se děje?“
„Pst! Uslyší tě. Buď zticha.“ Pomalu se kradu znovu k oknu a uleví se mi, když zjistím, že tam Paul není.
Jenže kde je? Kde sakra vězí?
A pak ho uvidím. Sahá do zmuchlaných přikrývek, aby vylovil mobil. Zrovna si ho chce dát do kapsy, když vtom strne. Několik vteřin zůstane nehybně v této poloze a oči upírá na zem.
Zjistil, že jen kousek od jeho nohou se někdo ukrývá pod postelí?
Otočí se kolem osy, pak se sehne a balancuje na kolenou.
„Sakra!“ To slovo mi unikne jako tiché vzdechnutí, když sleduji, jak rukou ohmatává koberec u svých chodidel. „Vidí, že je mokrý,“ zašeptám přiškrceně a se vzrůstající hrůzou pozoruji, jak Paulovo tělo zmizí z dohledu.
„Co to má kruci znamenat?“ slyším ho promluvit.

*

Příběh přímo na jedničku. Málo nejasností, pár snadno zapamatovatelných postav a výborně dávkované napětí, které vyústí v zajímavý konec. Možná ale autorka již někoho nepřekvapí a bude tak toto dílo pro něj zklamáním, ale doufám a věřím, že tomu tak nebude.  Dokázala se relativně dobře vcítit do hlavní hrdinky, kterou si vytvořila, což je nejdůležitější. Jsem zvědav, s čím přijde příště. Bude snad originálnější? Kdo ví, snad ano ;).

Autor recenze: Josef Němec

Mám pocit, že žádné „jémináčku“ ani „panenko skákavá“ by tuhle knihu nevystihlo tolik jako jedno jediné „wow“! Joy Fieldingová je velice známá autorka několika psychologických thrillerů, které se umístily vysoko na žebříčcích bestsellerů všude po světě, přesto mám ale pocit, že stále neztratila ten šmrnc, který ji proslavil.

V každé knize, kterou jsem od ní četla, mě vždycky dovedla něčím znovu překvapit nebo zaskočit. Její knihy jsou bezvadně čtivé a často se mi stává, že kvůli nim probdím část noci, protože se prostě musím dozvědět, jak to celé skončí. Povídej, co vidíš je přesně taková. Okamžitě jsem se do ní začetla a četla jsem dál a dál.

Autorka si ve svých knihách pohrává s psychologií, což se mi moc líbí. Nejde o takové ty bezduché thrillery, v nichž se střílí a umírá. V knihách Joy Fieldingové se tedy také střílí a umírá, ale vždy to má nějaký psychologický důvod. Myslím, že to jejím knihám dodává zvláštní nádech. Přijde mi skvělé, že autorka k vykreslení napětí potřebuje jen pár postav a spoustu otázek.

V Povídej, co vidíš je hlavní hrdinkou mladá detektivka Bailey Carpenterová, kterou neznámý útočník ve tmě znásilní. Bailey logicky nemá ani pomyšlení na to, že by se vrátila do práce. Ale nedá jí to, protože dokud je násilník na svobodě, nemůže spát ani se na nic soustředit. Pomalu z toho začíná šílet, ovšem s pomocí své nevlastní sestry Claire je odhodlaná pachatele dopadnout.

Jenže popis, který Bailey poskytla policii je příliš obecný: bílý nebo snědný muž s tmavými vlasy, střední výšky, na nohou měl tenisky Nike a hlasem bez přízvuku jí šeptal do ucha: „Řekni mi, že mě miluješ.“ Mohl to být kdokoliv!

Nejděsivější na čtení knihy byla ta atmosféra, kdy si hlavní hrdinka začíná uvědomovat, že ten, kdo ji znásilnil, může být blíž, než si původně myslela. Povídej, co vidíš si okamžitě řadím do své knihovny, Joy Fieldingová opět dokázala, že patří mezi nejlepší současné spisovatelky. Plus ta krásná světlezelená obálka prostě upoutá pozornost!

Autorka recenze: Michaela Zejdová

Povídej, co vidíš