„Měla bych chuť na něco historického.“ Přesně tak zněla věta, kterou jsem použila. Nijak víc jsem to nespecifikovala, takže téma mohlo být ledajaké.
Mým prvním chodem se stala francouzská lahůdka se špetkou německé kuchyně z rukou anglického kuchaře, kniha Důstojník a špeh od Roberta Harrise.
Ačkoliv autor je poměrně známý, toto dílo bylo pro mě první ochutnávkou jeho tvorby. A i když běžně vím, do čeho se chystám zakousnout, zde jsem se přesným složením nezabývala a rozhodla se nechat se překvapit. Z počátku to bylo trochu zdlouhavé a náročnější, ale zdravě chutné (asi jako když chroustáte syrovou mrkev), zato ve druhé části se to přehouplo a svištělo to jako po másle! Už v průběhu hodování jsem začínala mít pocit, jestli náhodou jednou z ingrediencí není pravda. A hle, byla!
Důstojník a špeh je krásně beletristicky zpracovaná reálná historická aféra známá pod názvem Dreyfusova. Pokud jste trochu znalí historie, víte, že před světovými válkami se Francie s Německem střetly již v roce 1870, a to v taktéž dosti krvavé válce prusko-francouzské. Jedním z jejích výsledků byla německá anexe Alsaska a části Lotrinska a vznik Německého císařství. Není se tedy čemu divit, že jejich vzájemné vztahy zůstaly na několik desetiletí na bodě mrazu a jakékoliv potenciální vojenské plány či manévry pod drobnohledem armády. A právě na konci devatenáctého století a počátku století dvacátého se udál tento příběh. Příběh židovského kapitána, který byl odsouzen jako německý špion, degradován a následně na několik let odeslán na Ďábelský ostrov, nacházející se v severním Atlantiku.
„O čem to žvaní? Motiv? Dreyfus je Žid, víc Němec než Francouz! Většina jeho rodiny žije v Německu. Veškerý jeho příjem pochází z Německa. Jaký větší motiv ještě generál požaduje?“
Fráze „Je to jen… obyčejný Žid!“ se v příběhu objevuje několikrát. Takoví Židé s ošklivou "vlastností" jménem bohatství byli trnem v oku kdekomu. Proč pak na ně nehodit, co se namane? Takový Žid, to je vlastně ideální viník, kterého nebude nikdo litovat. Ale co když to bylo jinak? Neměla by zvítězit spravedlnost? Ale no ták... Přece si velká, velevážená, francouzská armáda nebude kazit pověst. Vždyť je to jen... Doplňte si sami.
Jak jsem již naznačila ve svém kulinárním zážitku výše, první část knihy je popisnější a mně osobně se četla obtížněji. K navození atmosféry a pro představu doby to ale fungovalo dokonale. Člověk úplně viděl zasněženou Paříž s náměstím plným lidí lačně přihlížejících show degradace, ve větru se houpající plynové lampy na starých vlakových nádražích nebo tuniský vojenský tábor, francouzskou kolonii s místním novinovým plátkem La Dépêche tunisienne, jenž za pět centimů vydával stručně opsané hlavní zprávy francouzských deníků.
Druhá část je v podstatě líčením soudních procesů a je sepsána s velkým spisovatelským umem, velmi čtivě a napínavě! Stránky se obracely samy. Zajímavým faktem, který zde nechybí, byla podpora a osobní angažovanost umělců tehdejší doby, která byla až dojemná! Tím nejvýznamnějším bojovníkem, jenž se sám díky snaze o osvobození Dreyfuse měl ocitnout na rok ve vězení (ale utekl do exilu), byl spisovatel Émile Zola. Svůj ortel si vyřkl sám, a to článkem "Žaluji!" (francouzsky J'Accuse…!), který jako otevřený dopis adresovaný prezidentovi republiky vyšel v deníku L'Aurore v roce 1898. V něm obvinil hned několik nejvyšších velitelů armády z úmyslné snahy ututlat pravdu, obětovat Žida, a dokonce nechat beztrestně pobíhat skutečného špiona, který byl mezitím odhalen.
A ponaučení? Strkat noc do cizích záležitostí se nevyplácí, ba co víc, často má takové jednání neblahé až katastrofální následky. Jenomže slepě konat dle rozkazů jiných bez poslouchání vlastního rozumu a svědomí nebo se tvářit, že o ničem nevím, to má ty vůbec nejhorší důsledky vždycky. Sama historie nám může poskytnout mnohé příklady a svědectví. A proto: „Vive la Liberté, Vive l'Égalité, Vive la Fraternité!“
Autorka recenze: Tereza Špetlíková
Přidat komentář
