Dívka se ocitá ve spárech miliardáře, jenž na ní začne zkoušet sexuální pomůcky, aby jimi ovládl všechny ženy světa… Autorův nový román se čte jako červená knihovna, ale ve skutečnosti si z ní dělá legraci.
Nejsou-li ty počty nadsazené, na čteních amerického spisovatele Chucka Palahniuka už omdlelo přes sedmdesát lidí. Může za to hlavně jeho dvanáct let stará povídka Střeva, tedy krátké vyprávění o masturbaci, které tento milovník pokleslých žánrů záměrně čte hrobovým hlasem a ve stísněných prostorech, kde posluchač nemá kam uhnout pohledem.
Ta povídka se nesmí brát vážně, což platí také o Palahniukově česky právě vydaném třináctém románu Tvé překrásné já. Příběh o chudé dívce, na níž si vyšinutý miliardář začne zkoušet sexuální pomůcky, aby ovládl všechny ženy na světě, je Palahniukovou parodií na nedávnou vlnu erotických románů pro ženy v čele s Padesáti odstíny šedi.
„Zejména v prostřední části knihy, kde miliardář Maxwell na hrdince Penny zkouší všechny myslitelné nástroje k dosažení rozkoše, jsem přísně dbal na to, aby ani jedna věta nikoho nemohla vzrušit. Záměrně jsem všechny pohlavní orgány popisoval odtažitým vědeckým jazykem. Dokonce jsem si vymyslel dvě cysty a pojmenoval jsem je po svých literárních agentech,“ vypráví Palahniuk.
* Četl jste tuhle pasáž i ženám? (ego! - příloha Hospodařských novin - Daniel Konrád)
Když mě vydavatel donutí udělat literární čtení k nové knize, nikdy z ní nečtu. Vždycky si bokem napíšu nějakou povídku, a protože literatura je tak těžká věc, spíš se s čtenáři bavíme. Soutěžíme o ceny, pořádáme kvízy. V románu Tvé překrásné já v jednu chvíli létají vzduchem lidské končetiny, tak jsem si nechal vyrobit padesát nafukovacích amputovaných rukou a na čtení jsme si s nimi pinkali jako s balonky.
* Abyste nebyl nudný?
Když jsem v 90. letech navštěvoval kurzy tvůrčího psaní, učitel nás bral mezi lidi. S tím, co jsme napsali, jsme chodili třeba do sportovních barů, kde lidé koukali na hokej nebo hráli kulečník. Kdo četl nahlas, musel být natolik přesvědčivý, aby je přiměl poslouchat.
* Bez balonků?
Bez balonků. To byla škola života. Není nic strašlivějšího než poslouchat začínající spisovatele, kteří popisují, jak je někdo sexuálně zneužil, jak si nerozuměli s maminkou, jak jim ublížila první láska. Jsou to pro ně zásadní zážitky, ale popisují je tak mizerně, až je to k smíchu. Dneska takový kurz tvůrčího psaní sám vedu. A protože Tvé překrásné já jsem chtěl napsat co nejmizerněji, učil jsem se od těch nejlepších – tedy od svých studentů.
* To je kruté.
V kurzu mám teď výhradně ženy a pasáže z téhle knihy jsem jim četl. Ani ty, které by si nějaká feministka mohla vyložit tak, že podle mě ženy ztratí hlavu, pokud jim přinesete rozkoš, nikoho neurazily. Jde o styl. Stačí pár vět a každému musí být jasné, že co je napsané takhle špatně, nemůže být myšlené vážně. Jak ví každý, kdo četl Padesát odstínů šedi.
* To je vtipné, asi už méně pro čtenáře Padesáti odstínů šedi.
Já si nestřílím z toho, že se někdo může vzrušit nad knihou. Jen jsem si všiml, jak se v literatuře posledního půlstoletí podávají scény o uvědomělých ženách a jak často souvisí se sexem. Příběh o moderní, seberealizované ženě, která ve své kariéře i ve svém osobním životě získá rovnoprávné postavení s muži, typicky začíná scénou, v níž hrdinku nějaká jiná dívka naučí masturbovat. Cesta k politickému uvědomění ženy v literatuře vede přes sex.
* Teď mluvíte o červené knihovně?
Obecně o knihách pro ženy. Třeba román Ďábel nosí Pradu od Lauren Weisbergerové byl v USA děsně sledovaný. Jde o takzvaný klíčový román, jak se těmhle silně autobiografickým knihám říká. Všichni jsme ho četli s vědomím, že autorka pracovala v módním časopisu Vogue a že ve skutečnosti píše o své šéfredaktorce Anne Wintourové. O to to bylo slastnější.
* Řekl jste slastnější?
No jo, červenou knihovnu svým způsobem zbožňuji. Četl jsem třeba Holku na hlídání od Emmy McLaughlinové a Nicole Krausové, pak samozřejmě Deník Bridget Jonesové od Helen Fieldingové, to jsou knihy, které stály na začátku boomu levného čtiva pro ženy. A nesmím zapomenout na Báječný svět shopaholiků od Sophie Kinsellové, která se ale ve skutečnosti jmenuje Madeleine Wickhamová.
* Uf…
Ty knihy jsou jedna jako druhá. Vypravěčka je vždy běloška ve středním věku, jejíž nejlepší kamarádka, typicky Hispánka nebo černoška, je skoro stejně krásná a tak dále.
* A vás to bavilo číst?
To je silné slovo. Romány zpravidla nečtu, skoro všechny mě nudí. Když už něco, čtu historickou literaturu a hlavně povídky. Jsou krátké, zábavné, autor se víc snaží. Ale když jsem se v Tvém překrásném já rozhodl reprodukovat stereotypy knih pro ženy, musel jsem porozumět žánru. Vlastně to bylo trochu jako v těch sportovních barech. Ze čtení špatné literatury má člověk pokleslé potěšení.
* Dá se říct, že píšete takzvaně vysokou literaturu v nízkém stylu, jak se to kdysi rozlišovalo?
Fascinují mě literární poklesky, všechny ty knihy, které čtenáře znechutí, vzruší, naštvou. Znáte třeba slash fiction? Děsně zajímavý trend. Autorky, které publikují na internetu. Vyberou si dvojici mužských hrdinů, třeba superhrdiny Batmana s Robinem nebo detektivy Starskyho a Hutche, udělají z nich homosexuály a píší strašně sprosté, explicitní scény.
* To taky čtete?
Skoro výhradně tenhle žánr píší třicátnice a čtyřicátnice, všechny heterosexuálky. Aby byly přesvědčivé, chodí na internetové chaty homosexuálů a ptají se nás, co všechno ve styku mezi dvěma muži lze. Tyto autorky píší svým způsobem politickou literaturu. Abyste v mužském světě prorazil jako žena, abyste umenšil sílu mužských superhrdinů, uděláte z nich komické citlivé homosexuály.
* Co z toho plyne?
Ještě jednu odbočku: pro ženskou literaturu byla klíčová sága Jean Auelové, která začala knihou Klan velkého medvěda. Pohledná chytrá blondýnka se v ní ocitá mezi neandertálci a naučí je, jak pozvednout celou civilizaci. A udělá to žena, nikoliv muž. Na to teď ve svém románu přímo narážím. Jestliže všechny tyto knihy vedly k zrovnoprávnění spisovatelky a čtenářky ve světové literatuře, můj román, byť jde o parodii, na ně navazuje. Miliardář a nadšenec do technologií chce ovládnout ženy. A ovládne je právě tím, co ženy v tom svázaném mužském světě tak dlouho nesměly – dopřávat si rozkoš, onanovat.
* Ale to už přece dávno není tabu.
Tabu ne, ale problém ano, a nejen ženský. Protože jsme neustále vystavováni věcem, které nás vzrušují a uspokojují. Je jedno, jestli jde o internetovou pornografii nebo videohry. Jsme jim vystaveni v nevídané míře a většině z nás poskytují více adrenalinu než cokoliv, co sami zažíváme. To pak zákonitě člověka izoluje.
* Ale videohry má dnes ve sbírkách i Muzeum moderního umění v New Yorku. V seriálu House of Cards hraje videohry americký prezident.
Takže vidíte, jak úzce politika a sebeuspokojení souvisí. Videohrami, akčními filmy nebo pornografií své mozky stimulujeme – vzrušením, jaké už sami neumíme zažít. Zvykáme si na něco, co v životě není běžné. Stále rychleji si kupujeme a konzumujeme věci, které nám přináší čím dál větší potěšení. Odmyslete si to, co čtu a píšu, a pod tím spatříte velmi staromódního člověka, kterého tohle znepokojuje. Proto mi největší rozkoš v životě neposkytuje to, co si koupím, nýbrž to, co zažívám.
* Kolik času trávíte na síti?
Co nejvíc se od všeho odpojuji, od počítače, mobilu, televize. Jenom mi ničí představivost a nabízí mi něco, co mě ve finále zničí, na čem si vyvíjím takovou závislost, až se stávám jen dalším konzumentem v celosvětovém řetězci věčného požírání a nakupování. A ničí mě to i profesně, protože jako spisovatel přece nemohu vycházet z toho, co najdu na internetu nebo v televizi. Jestli mě něco inspiruje, jsou to především mé vlastní zážitky. Tajemství, jaká lidé nepíší na sociální sítě, nýbrž si je osobně sdělují.
* Nedávno jste poslal svoji nejznámější knihu Klub rváčů americkým vojákům v Iráku. Proč?
Když teď šla do kin znovu filmová adaptace, můj vydavatel udělal nové vydání s Bradem Pittem na obálce. A jelikož nerozprodal náklad, nabídl mi, jestli těch asi 2500 neprodaných výtisků nechci odkoupit za 25 centů za kus. Neberte to. Takže jsem je koupil, všechny jsem je podepsal a poslal jsem je vedoucímu odboru pro rekreaci amerických vojáků na zahraničních základnách. A protože na Blízkém východě se k anglické literatuře jen tak nedostanete, vojáci ty knihy začali dávat Iráčanům.
* Jinými slovy si teď Klub rváčů možná čtou příslušníci Islámského státu?
Je to dost pravděpodobné. Irák teď taky zažívá krizové období, v němž spousta mladých mužů nenachází životní uplatnění… Trochu jsem to s tím Obamovým stahováním vojsk nedomyslel. To mám z toho, že víc nekoukám na televizi.
Zdroj: příloha HN - ego! - Daniel Konrád
***
Chuck Palahniuk (53) V 90. letech ho proslavil román Klub rváčů. Jako potomek ukrajinských imigrantů vyrůstal v rozvedené rodině. Jeho dědeček kdysi zastřelil manželku a následně i sám sebe, spisovatelova otce zavraždil v roce 1999 bývalý muž jeho milenky. V dospívání Chuck Palahniuk pracoval v hospicu, v továrně i v kině, teprve po třicítce začal navštěvovat kurzy tvůrčího psaní. Dnes patří k nejznámějším světovým prozaikům. Jeho třináctý román Tvé překrásné já právě vydalo v překladu Richarda Podaného nakladatelství Odeon.
Přidat komentář
