Růžové moře

Jak už nakladatel píše, je to knížka snová, letní, nepostrádající atmosféru nádherného letního Toskánska.

Vše je to pravda, osobně bych ale vyzdvihnul ono slovíčko „snová“. Možná jako já, i většina čtenářů si podle názvu, místa děje či základních dějových prvků, bude myslet, že „Růžové moře“ bude jakýsi sentimentální milostný román. Jenomže po celkem dramatickém prologu příběh začíná nabírat nezvyklého „směru“, jak bych řekl onoho snového. Co jinak se dá říci na situaci, kdy je nám předkládán dialog mezi hlavní hrdinou Miou a, k jejímu samotnému překvapení, kočkou a psem. Tito dva čtyřnozí přátelé jsou vlastně průvodci hrdinky po celou knihu, tedy jejího pobytu v pronajatém domku, v hornaté toskánské krajině.

Po takovém úvodu čtenář začíná uvažovat, jestli autorka nepíše nějakou moderní verzi fantastických příběhů, či se snad nesnaží zabruslit někam do magického realismu. Ale kromě onoho zvířecího prvku děj nijak fantastikou nevyniká. Autorka skrze Miu velmi čtivě a mistrně popisuje krásy zdejšího kraje, život místních sedláků a starousedlíků, a to někdy s takovou přesvědčivostí, že doslova jen stačí zavřít oči a vidět tu krásu kolem.

Vše stojí a padá především na samotné postavě Mii, postavě, jež s postupem děje je pro čtenáře stále záhadnější. Nic vlastně o ní nevíme, je to cizinka, snad Češka, která si zde užívá poklidu letních prázdnin. Přesto Vějmělková po kouscích, a tak jaksi nenápadně, nabaluje kolem ní auru tajemna, něčeho ukrývajícího se. Už samotný fakt, s jakým klidem přijala fakt mluvících zvířat. Za vší tou pohodou, sbližováním se zdejšími lidmi, především s jistým Angelom, či dialogy o smyslu života se čtyřnohými návštěvníky, cítíme něco znepokojujícího, což potvrdí překvapivé vyvrcholení knížky.

„Růžové moře“ překvapila obzvláště sugestivním popisem, znalostí lidské psychiky a především její záludnosti.

Vydalo nakl. Slovart v roce 2014.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář