Plástev v ohrožení (Volné pokračování sci-fi Plástev jedu a Děti plástve)

Anotace

Ukázka z textu

„Už jsi pochopil, že je to tvoje poslední hodinka, bídný červe?
Šedý obličej, protáhlý do nepravidelného čtyřúhelníku, ozdobený velkýma žlutýma očima a širokými ústy, která se k té úzké tváři nijak nehodila, se zobrazoval za prosklenou stěnou, která teď fungovala jako lupa. Pelerínova tvář tak nabyla gigantických rozměrů.
Zrůdička Quasko dvakrát poskočila, nasadila zelenou barvu a zlomyslně zaskřehotala: „Qwwwwrrrrh!“
Hal Dornig ji chtěl nakopnout, ale obratný měkkýš hbitě uhnul.
„Ještě jsi nevyhrál, ty odporný vrahu!“ procedil sveřepě mezi zuby.
„Cha-cha-cha!“ Pelerínův obličej se přitiskl na sklo.
Hal Dornig pocítil všemi smysly žár a musel ustoupit až ke stěně, protože pochopil, že se sklo mezistěny začíná tavit. Stékalo v rudých proudech k jeho nohám a vydávalo čvachtavé zvuky: „Ččččššššmh!“
Zrůdička Quasko, která Hala Dorniga zavedla do této pasti, se mlsně olízla: „Yuuh!“
„Mám pro tebe překvapení, Dornigu!“
Sklo se rozteklo a odhalilo, že Pelerín je ve skutečnosti malý skřet dosahující Halovi nanejvýš k hrudi. Namísto jednoho Pelerína jich tu však stála celá armáda. Halovy široce rozevřené oči udiveně pozorovaly tu nekonečnou řadu identických jedinců. Každý z nich třímal v prstech nejmodernější typ zářiče XH-244.
Jejich dostřel je šest metrů, za touto hranicí jsou ­neškodné. Ideální pro použití v plástvi. Střelba tak nepoškodí nosné stěny.
„Už jsi pochopil, Peleríne, že to tajemství ze mě nedostaneš?“ procedil Hal Dornig mezi zuby.
„Hlupák jsi byl a hlupákem zůstaneš. Mohl ses stát vládcem plástve,“ řekl Pelerín.
Hal Dornig si odplivl.
„Jak nehygienický zvyk,“ odtušil Pelerín.
Řad ozbrojenců pozvedl své zbraně.
Hromadný výstřel zahltil nevelký prostor velínu.
Avšak Hal Dornig už nestál na původním místě. Vymrštil se do výšky a rukama, které disponovaly absolutními přísavkami, se přichytil ke stropu.
Podoben obrovskému pavouku se přesunul nad hlavy tupě zírajících ozbrojenců…
Vzápětí mrštně jako veverka seskočil a dostal se jim do zad. Podoben obří lavině začal rozdávat prudké rány všemi končetinami. Kde zasáhla pěst, tam se lámaly čelisti, kde zasáhla špička nohy, tam se bortila žebra a páteře, praskaly lebky.
Palba neustávala, ale Dorniga ani jeden zášleh netrefil. Zmatek způsobil, že několik zásahů šlo i do vlastních řad.
Po necelé minutě stál nezraněný Hal Dornig nad hromadou sténajících a mrtvých nepřátel, v prstech drtil jejich zářiče a proměňoval je na prach, někdy i na atomy.
Jediný a pravý Pelerín klečel u jeho nohou.
„Kam jsi ukryl Izabelu, bídáku?“
„Izabelu? Tu děvku?“
Halova pěst se téměř dotýkala bídákovy tváře.
Pelerínova tvář se zkřivila, pokud to vůbec ještě bylo možné. Klečel na kolenou a spínal ruce jako k mod­litbě.
„Máš tři vteřiny, abys mi to řekl, jinak…“
„Odnesl jsem si něco cennějšího!“ zaskuhral Pelerín.
V poslední chvíli si Hal Dornig všiml, že Pelerínovy prsty něco svírají. Zaostřil pohled…
Vakuový granát.
Halova noha se vymrštila a zasáhla zloducha přímo do hrudi. Pelerín se zlomil v pase a odlétl směrem k protější stěně. Narazil do ní zády; křehká skořepina se zbortila a trpasličí postava zmizela ve tmě.
Hal Dornig si uvědomil, že zasáhl pozdě. Vakuový granát s tichým zasyčením explodoval.
Během desetiny sekundy byl z komory zcela vyčerpán vzduch. Z očí a nozder Hala Dorniga vytryskla krev.
Z posledních sil stiskl Hal tlačítko na opasku. Jeho tělo se ve zlomku sekundy obalilo tenkou blankou. Z bombičky se uvolnil životodárný vzduch.
„Mám kyslíku na jednu minutu…“
Sledoval, jak se stěny místnosti vlivem podtlaku bortí. Nezbylo mu nic jiného než se pokusit prorazit otvorem, který vytvořil svým tělem Pelerín. Nestihl to. Stěny se sevřely.
Hal Dornig začal vzdorovat. Napjal svaly a podařilo se mu lokty udržet obě stěny, které ho svíraly, v dostatečné vzdálenosti.
Pak si oddychl. Místnost se opět začala plnit kyslíkem. Sevření povolilo.
Hal Dornig se vyvlékl z ochranné blanky. V poslední chvíli! Vykročil. Propadla se pod ním podlaha.
„Bennetovo rameno,“ uvědomil si, když začal padat. „Pelerín propojil své doupě s Bennetovým ramenem. Teď ztrácí svou sílu. Jestliže nezapojím znovu generátory, celá plástev se zřítí.“
Odrazil se a letěl. Bennetovo rameno měřilo víc než kilometr a jeho jádro se nacházelo přesně v polovině délky.
Padal.
„Jsem nějak lehký,“ uvědomil si. „V blízkosti jádra se má nacházet koncentrovaná gravitace, ale Pelerín zapnul inverzi! Nyní je zde beztížný stav!“
Jeho pád zpomaloval, brzdil jej odpor vzduchu. Snažil se pomáhat si mrštnými pohyby těla jako delfín, ale uvědomil si, že v takovém prostředí to nejde.
Pomalu se dostával blíž ke stěně dutého válce, který měl průměr dobrých třicet metrů. Když se mu to podařilo, mohl se od stěny odrážet a jeho pád se zrychlil.
„Ten ničemný Pelerín!“ vykřikl, když viděl, jak v jádru ramene bliká červené světélko. Hodiny odpočítávaly posledních 56 sekund před výbuchem. Jakmile dojde k destrukci, celá plástev se definitivně zřítí.
Hal Dornig zjistil, že ve stěně ramene se objevují praskliny.
„Je to daleko, to se nedá stihnout.“
Displej odpočítávající sekundy přitahoval jeho oči jako magnet.
38 sekund.
Zkusil znovu plavat, ale tím svůj pád spíše zpomaloval.
„Zbývá ještě sto metrů.“
Stěna praskla v délce padesáti metrů, Hal Dornig mohl vzniklou skulinou spatřit vnitřek plástve. Nacházela se tam výrobní sféra. Nahlížel do desítek buněk, těch komůrek pro trubce. Měly tvar pravidelného šestiúhelníku.
26 sekund.
Jádro se začínalo žhavit. Už nemohl nijak zrychlit. Ale zbývá už jen osmdesát metrů.
18 sekund.
Hal Dornig si uvědomil, že má u pasu bombičku s kyslíkem. Podíval se na kontrolní displej. Zásobník obsahoval ještě pětadvacet procent plynu.
„Mělo by to stačit,“ řekl si a namířil bombičku v potřebném směru.
Stiskl tlačítko. Plyn, který tryskal z nitra bombičky, dal jeho tělu nový impuls.
Padal teď mnohem rychleji, ale naprostá ztráta gravitace zase jeho pohyb brzdila.
Pět sekund.
Odhodil nepotřebnou bombičku, čímž dostalo jeho tělo další impuls, sice slabý, ale stačil k tomu, aby dosáhl jádra Bennetova ramena v předposlední sekundě.
Ve chvíli, kdy na displeji naskočila nula, otočil červenou páčkou.
Bennetovo rameno se zachvělo, ale praskot ustal.
„Plástev je zachráněna, aspoň prozatím,“ řekl Hal Dornig. „Toto rameno se ale musí vyměnit.“
O půl hodiny později klepal na dveře bytu, který obývala malá Izabela. Ještě před několika hodinami ji chtěl ten zloduch Pelerín unést.
„Doufám, že se propadl do pekel,“ řekl Hal Dornig a otevřel dveře. Milá Izabela, oděná v lehké košilce, jej okamžitě uvítala s úsměvem a rozevírala náruč…
Cornelius Zwada obrátil list.

Dlouhé kostnaté prsty nedovolily rozvinout dialog plný vášně. Prohnuly se ve všech kloubech, kterých bylo požehnaně, sevřely svazek pomačkaných papírů a vyrvaly jej ze zorného pole mladého muže.
Chlapec nemusel ani zvedat oči, aby věděl, jaké neštěstí na něj uhodilo.
„Tak takhle si představujete samostudium, chovanče Cornelie?“ klapala široká ústa lemovaná tenkými vráskami, která jako snad ani nepatřila do té úzké kostnaté tváře. Odhalovala nepěkné nažloutlé zuby a plivala virtuální jed. Jako kdyby Pelerínovi z oka vypadla…
Prsty listovaly tenoučkým upatlaným sešitem a temné oči za tlustými skly brýlí téměř vytékaly z důlků v marné snaze splynout s produkty Smaragdové plástve.
„Uf, co je to za odporný brak, chovanče Cornelie! Jak jste to sem propašoval?“
Chlapec pokrčil rameny.
„Našel jsem to, slečno Hopkinsová.“
„Nelžete!“ vykřikla dáma, která měla v tom okamžiku nad hochem absolutní moc. „Dobře víte, že takové škváry do tohoto ústavu nepatří! Vaší povinností je studium! Rozumíte? Stu-di-um,“ slabikovala.
„Rozumím, slečno Hopkinsová, ale…“
„Nic vás neomlouvá. A co je tohle tady? Nejenom krev, ale i se…“
Stará panna se neodvážila říct to slovo, které se jí dralo na jazyk, a její ubohá oběť se marně snažila pohlédnout na poslední stránku, kterou ještě nedokázala přečíst, a z níž kromě nápisu „Pokračování příště“ stačila zaznamenat jen dvě slova. Hoch neměl ani ponětí o tom, co se mohlo odehrávat mezi Halem Dornigem a krásnou Izabelou, v té útulné místnosti, tam za černou španělskou stěnou… Kreslíř vše utajil a nechal tu jen náznak v bílé bublině na černém pozadí.
„Nemravnost! Hnusná nemravnost! Styďte se, chovanče Cornelie. Do zítřka opíšete čtyřicetkrát devátý odstavec řádu našeho ústavu.“
„Ano, paní Hopkinsová,“ řekl tiše hoch a snažil se nedat na sobě znát nenávist, která ho v tom okamžiku zahltila.
Sešit s dvacátým čtvrtým pokračováním seriálu Dobro­družství Hala Dorniga, nazvaný Hal Dornig ve Smarag­dové plástvi, už nikdy během studií nespatřil. Brzy však měl pochopit, co ta dvě tajemná slova znamenala.

O sedm let později neznámý pachatel brutálně znásilnil bývalou vychovatelku Hopkinsovou a bestiálně ji zavraždil. Její tělo, rozporcované na kusy, se našlo v šach­tách klimatizačního systému plástve A24. Vraha se nikdy nepodařilo vypátrat.