Román Moniky Zgustové „Růže od Stalina“ (Odeon, Praha 2015) zachycuje život ženy, kterou nevratně poznamenala skutečnost, že je Stalinovou dcerou, bylo lhostejné, jestli žila v Sovětském svazu, Indii, nebo opustila tři děti a požádala o politický azyl v USA. Zemřela v roce 2011 a všude se potýkala s dvojím vnímáním otce, despoty i vůdce. I Praha měla v padesátých letech minulého století na Letné svůj obří Stalinův pomník a stalinismus u nás bujel bez ohledu na to, co se dělo v SSSR. Nejde jen o to, že lidé byli zavíráni. Nemohli žít své životy. Stalin byl vzor v dobách, kdy bylo jasné, že je to masový vrah.
Ta kniha je napnutá struna, na které čtenář balancuje spolu s hrdinkou Světlanou. Zgustová propojuje umění ironie a existenciálního strachu, pojmenovává momenty, kdy se Světlanin jemnocit mění téměř v pomatení, ať už je to v stalinské Moskvě, Indii nebo ve velkoměstské džungli New Yorku. „Jmenuji se Světlana Allilujeva, narodila jsem se v Moskvě 28. února 1926. Matka zemřela v listopadu roku 1932, ale až do svých šestnácti let jsem nevěděla, že spáchala sebevraždu. Můj otec zemřel roku 1953. Jmenoval se Josif Vissarionovič Stalin.“
Monika Zgustová je přední španělská a česká spisovatelka, překládá do španělštiny a katalánštiny (Hašek, Hrabal, Havel), studovala srovnávací literaturu v USA a už v románech Tichá žena a Zimní zahrada dokázala zpracovat velké dějiny rastrem intimních příběhů žen. I tentokrát se jí podařilo zachytit stav chaotické existence dvacátého století. A to v době, kdy zase vládne mlčení a nejisté odkašlávání, přijde-li řeč na téma Ruska. Sympatická je kuráž, s jakou je kniha napsána i precizní způsob odkrývání světa hlavní hrdinky. Světlana se zajímá, co se s ní děje, o diskriminaci skupin osob se ale zajímá až tehdy, pokud se to týká jejího života (v šestnácti se zamilovala do židovského filmaře, kterého Stalin poslal na deset let do pracovního tábora), aniž je jí jasné, co se jí osobně vlastně předhazuje za vinu. Oběti Stalinovy éry museli dlouho mlčet a ani dnes o svědectví zbývajících nikdo nestojí.
Stalinský tábor má pro Světlanu ovšem jinou podobu. Je to destruktivní vliv její rodiny. Německý a americký psycholog, filozof a sociolog Erich Fromm napsal v roce 1973 knihu Anatomie lidské destruktivity s podtitulem Můžeme ovlivnit její následky? Zgustové román je jednou z odpovědí. Fromm se zabýval vášněmi a pudy, různými typy agrese, úmyslnou i hravou, nudou i chronickou depresí a klinickými případy sadismu u Hitlera, Himmlera a Stalina. Růži od Stalina lze číst jako silný příběh Stalinovy dcery, ale i jako jako citlivý průzkum totalit a manipulativního chování všeho druhu a za každé doby, nejen na společenské a politické úrovni, ale i ve vztazích a v sektách. Světlana propadne manipulativnímu chování americké sekty a přijde o majetek (šéfka, paní Wrightová, vdova po slavném architektovi, připomíná "velkou"sestru z Přeletu nad kukaččím hnízdem). Autorka románu vystihuje obdobný princip totalit a sekt: všichni se tváří, že jim jde jen o dobro toho druhého. A proto se „ti druzí“ tak překvapivě rychle vzdají toho nejcennějšího, co mají: svobody, seberespektu. Je to citlivá kniha, která jde pod kůži době a lidem v ní, napsaná chytrým jazykem, přehledně a s vášní.
Neznám žádnou Stalinovou a Hitlerovou a Mengelovou. Muži jako by byli obtěžkáni zadáním, které jim koluje v krvi, kód v genech. A když nemůžou být diktátory jinde, tak alespoň ve vlastní rodině. Autorka pojmenovává i nebezpečí, v jakém se ocitají lidé, kteří touží uspokojit citové potřeby a "je snadné promítnout je do člověka, který je může uspokojit jen zdánlivě". Muži a ženy mají ovšem jedno společné: jsou jenom to, co sami ze sebe učiní. Autorka tu střídmým jazykem, sladkohořkým lékem odvažovaným na lékárnických vážkách vzkazuje, jak důležité je ustát i osamělost a že má cenu pouze tehdy, je-li bezvýhradná.
Jaké možnosti k životu mělo v tomto kontroverzním světě, s nímž si nejsou schopni poradit dospělí, malé dítě jako Světlana? Může si leda notovat „u lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo…“. Jenomže: uslyší křik někdo? Dětská přizpůsobivost je ale jako z vosku. I na život se dá zvyknout.
Vzpomněla jsem si v tomto kontextu na knihu Julie Franckové Polednice (za kterou dostala Německou knižní cenu 2007). Knihy spolu vedou podivně zneklidňující a doplňující dialog. Oba texty, v nichž jsou postavy chytře z kůže stahovány, spojuje netradiční a mrazivý pohled na dobu a na absurdní soužití mužů a žen, na soužití deformované rodinou. Německá autorka Francková, která s matkou ve svých osmi letech emigrovala do tehdejšího západního Berlína, v románu Polednice zpracovává prostřednictvím fiktivních dějů traumata vlastní rodiny. Helena po skončení války utíká před Sověty a nechá osmiletého syna na malém nádraží v Pasewalku. Co je to za matku, která uprostřed poválečného chaosu chladnokrevně opustí vlastní dítě? Zgustová skládá působivým stylem mozaiku ran, po nichž v životě hlavní hrdinky Světlany zůstaly rozjitřené hluboké rány - vnitřní prázdnota, kterou nelze ničím vyplnit, dokonce ani mateřstvím („Ode dne, kdy jsi odjela, Káťa trpěla víc, než my ostatní.“). V obou knihách režim, v němž hrdinky zrály, prorůstal myšlením a životem většiny současníků. Nejsou to běžné „životopisy“, spíš studie rodin a vztahů, kde se něco zvrtlo, na utváření charakterů se podíleli rodiče. O dětství si potomci pamatují napětí, a že byli „trestáni a biti“. Příběhy demaskují vše, co by mohlo přispět k falešné legendě o těch, co údajně nic nevěděli a nevědí. To je osvědčený model přístupu k neblahým etapám národní a především osobní historie.
Z přečteného jsem ze Světlanina i Helenina osudu měla dojem, že pokud před osudem není úniku, lze se poučit od bohyní kolem Dia: patřičné vystupování, předstíraná vlídnost a přirozená lhostejnost se prý osvědčují i v nejkritičtějších situacích. Agresivitu odpor dráždí. Před lhostejností prý couvne. Alespoň někdy... Růže od Stalina je nelítostná a poctivá kniha. Zneklidňující je zdánlivě vyrovnaná atmosféra, v centru stojí i kati i oběti, jako by autorka popisovala jakousi černou díru mezi nimi. Ano, luštění hádanek, jakými je člověk, to je svět opravdové literatury. A taky nesmí chybět špetka naděje, která může mít podobu výhledu "z temného stavení zasypaného sněhem do prosluněné zimní zahrady“...
Autorkou recenze je spisovatelka Radka Denemarková
Přidat komentář
Růže od Stalina (Eva Francová , 18.7.2020) Odpovědět