Zvěrolékař v divočině

Anotace

Ukázka z textu

„Jak to mám asi udělat?“ procedil jsem skrz zuby.
„Prostě mu ten klacek nacpi do tlamy a otevři mu ji,“ ozvala se velice užitečná odpověď. „Ale dávej si pozor, má zuby ostré jako žiletky. Je schopný ti klidně ucvaknout prst!“
Upřel jsem na Sama nevěřícný pohled a nebyl jsem si úplně jistý, jak jsem se do téhle situace dostal a proč.
Zaskočil jsem navštívit kamaráda, abych se dozvěděl, co je nového, a jemu se nějakým způsobem podařilo přimět mě, abych mu pomohl s pacientem.
Tuleň kuželozubý, kterého jsem svíral mezi koleny, na mě upíral pohled a zlomyslně kroutil hlavou, když jsem se mu marně snažil vpravit dřevěný klacík mezi zuby.
„Musíš ho přimět, aby se do toho klacku zakousl, a potom ho dostat až dozadu do tlamy,“ radil Sam a jeho hlas prozrazoval, že se dobře baví.
„Proč to proboha dělám, když je to tvůj pacient? Svěřili ho tobě. Tohle je –“ Zarazil jsem se, protože tuleň se pohnul kupředu, ale povedlo se mi ho jednou rukou podržet. Když sebou přestal zmítat, všiml jsem si, že jako zázrakem má teď dřívko pevně mezi čelistmi. „Je to tam!“ vyhrkl jsem.
„Tak se uklidni. Drž to zvíře v klidu a já přinesu kbelík.“ Sam vešel do kotce a kráčel směrem k nám. „Teď mu zakloň hlavu a nech rybu sklouznout do krku – musíš mu tu rybu strčit až úplně dozadu. Je potřeba ji tam dávat hlavou napřed, aby se nevzpříčila. Polykají je celé.“ Na chvíli se zarazil. „Dávej bacha na ty zuby!“
Díval jsem se na něho s kamenným výrazem.