Utajený odposlech

Kniha začíná krátce po konci druhé světové války, kdy je nám očima hlavního hrdiny Viktora, amerického pilota, popisován jeho traumatizující zážitek coby pilota sestřeleného spojeneckého bombardéru B-17. Jeho zranění a špatný psychický stav ještě zhoršuje vědomí momentální profesní zbytečnosti a bezmocnosti. A zde vstupuje do děje komplot jeho ženy a otce, kteří ho seznamují s možností spolupracovat na přísně utajovaném projekt podmořského sledování nepřátelských plavidel a ponorek, který později vstoupil ve známost jako systém SOSUS (Sound Surveillance Systém).

Jak už v předmluvě B. Kočárek naznačuje, příběh SOSUS a jeho úlohy v dějinách amerického námořnictva během tzv. studené války je v jeho zájmu už hromadu let. Své poznatky chtěl v knize co nejpřijatelněji podat, proto se rozhodl psát v populárnější formě beletrie, ve které nesmí chybět „dramatické situace a romantické příběhy, které do života patří“. A právě tento přístup myslím je největším „kámen úrazu“ výsledného titulu. Výsledkem je totiž nevyvážený příběh, jehož nejdramatičtější části se samotného projektu SOSUS nedotýkají (kapitola 1), nebo jsou spíše vhodné jako zajímavý doslov s vysvětlením (kapitola 11-13, či závěr). Stejně tak osobní, či milostný život hrdinů je i ve špionážních thrillerech nezbytný, přesto zde jakoby byl až moc romantický,  připomínající popisy z edice Harlequin. Osobně ale vidím největší nedostatek v absenci napětí, onoho thrilleru, který je pro tento typ literatury nezbytný.

Právě tato nekoncepčnost tak říkajíc příběh „potopila“. Není to ani špionážní thriller, ani romantický příběh. K tomu určitě doporučuji lepší redakční práci, po které by v textu i taková ostuda české gramatiky, jak je to známo o mé osobě, se nedivila tomu množství chyb a nelogičností (proč by se slovo radar či sonar mělo psát s velkým počátečním písmenem?). Osobně bych si troufl navrhnout, že právě kapitoly 11-13, o americké krádeži sovětské ponorky, by byly perfektním námětem pro další příběh, ve kterém už teď to napětí je vidět.

Možná je můj verdikt příliš drsný, ale s přihlédnutím na fakt, že mám velmi v oblibě špionážní příběhy a tzv. techno thrillery, by bylo nefér vůči autorům skvělých ponorkových thrillerů jako Tom Clancy, Michael DiMercurio, nebo Patrick Robinson, hodnotit „Utajený odposlech“ jinak než jako průměrný příběh s množstvím začátečnických chyb.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář