Chrám Matky Boží v Paříži

Znetvořený Quasimodo, kterého se ujal kněz Frollo, žije v ústraní v chrámu Matky Boží, stranou od lidí, kteří v jeho ošklivosti vidí ztělesnění zla. Jediný, kdo k němu tehdy cítí něco pozitivního, je právě jeho opatrovník Frollo. Paradoxně kvůli Frollovi se Quasimodo pokusí unést krásnou tanečnici Esmeraldu, ovšem jeho pokus se nezdaří a Quasimodo je odsouzen k pranýřování.

Frollova lest se nakonec pro Esmeraldu stane osudovou. Je odsouzena k trestu smrti za čarodějnictví, ovšem je jí Frollem nabídnuta laskavá pomoc, stane-li se jeho milenkou. Toto Esmeralda odmítne, její osud je zpečetěn a soud naplněn.

Poté, co je Esmeralda oběšena, zmizí z města i ošklivý Quasimodo, který ji doopravdy miloval. Kostra, která pravděpodobně patřila krásné Esmeraldě, je nalezena až po spoustě let, ovšem zvláštní je na tom nálezu to, že kostra v hrobě neležela samotná. Je totiž pevným stiskem objímána kostrou muže s pokřivenou páteří, který nebyl usmrcen, ale podle všeho na tomto místě a v této poloze zemřel zcela záměrně.

Co se týče jednotlivých postav, Victor Hugo se popisu jejich charakterů až tak nevěnoval. Hlavní je především dějová linie a příběh sám o sobě. Jednotlivé postavy měly spíše ztělesňovat základní lidské vlastnosti. Kněz Frollo, ačkoli by měl být jasným ztělesněním dobra, nezapřel svou lstivou povahu a chuť páchat ty nejhorší činy. Podobný protiklad nacházíme také u Quasimoda, který na první pohled budí dojem toho největšího zloducha, ovšem jeho čisté srdce je naplněno upřímnou láskou a dobrotou. Krása tanečnice Esmeraldy zase vytváří neobyčejný kontrast s její chudobou, ve které se pohybuje celý život.

Jediné, co by mi v knize nechybělo vůbec, byly zdlouhavé popisné pasáže, které sice oceňuji (sama bych jich rozhodně schopná nebyla), ale na druhou stranu mě někdy mimořádně nudily a celý děj, jenž nemá chybu, prostě zbytečně retardovaly. Hugo dokáže popsat středověkou Paříž s obrovským umem, umí do detailu vykreslit i ten nejšpinavější kout a pro milovníky středověké Paříže mají tyto popisy jistě nemalou hodnotu. Přestože mám sama éru středověku moc ráda, musím se přiznat, že některé popisné pasáže jsem byla nucena přeskakovat. Lehce obtížnější je také prokousat se začátkem (přibližně první stovkou stran), než se příběhy rozvinou a než autor začne do děje přidávat také další postavy. Chvílemi jsem Victora Huga podezřívala, že jeho záměrem nebylo napsat romantické dílo, ale příručku pro architekty.

I přes tento fakt ale knihu hodnotím velmi kladně. Jsem rozhodně ráda, že jsme ji měli na seznamu povinné literatury na střední škole a zároveň si jsem jistá, že bych se k ní dopracovala i kdyby v seznamu chyběla.

Je vrcholným dílem romantické literatury, klasikou klasik a především krásným příběhem, který se může chlubit vším, co by každá romantická kniha měla mít.


Autorkou recenze je Lucie Horáková

Přidat komentář