Stříbrná zátoka

V příběhu se setkáváme hned s několika postavami. Sledujeme několik životních osudů. Ty všechny se schází v jenom starém hotelu u pláže. Seznámíme se s Kathleen, která hotel vede, Lisou a její jedenáctiletou dcerou Hannou, Gregem a mnoha dalšími členy lodních posádek – stopařů velryb. Ti všichni si žijí svůj život relativně normálně, dokud se v hotelu neubytuje Michael Dormer.

Zezačátku se Michael cítí velice nesvůj. Přece jen, jde o muže, který si za běžných okolností potrpí na luxus a drahé obleky. Postupem času se ale začíná poddávat nezaměnitelné atmosféře panující v zátoce a i on se pomalu mění. Stále častěji pokukuje po Lise, kterou má ovšem rád i Greg. K jeho smůle je ale Lisa k Mikovi o dost vstřícnější než k ostatním mužům. A tak není divu, že se Greg cítí pod psa…

Už dávno jsem přišel na to, že abych se cítil o něco líp, stačí jen tak sedět v zátoce a pozorovat delfíny. Vystrkujou hlavy z vody s tím svým pitomým úsměvem, jako by si z vás dělali srandu, a někdy si nemůžete pomoct a musíte se tomu zasmát, i když máte třeba zrovna den, že byste si nejradši podřezali žíly.

Lise je dvaatřicet a něco skrývá. Nějaké obrovské, velice tíživé tajemství. Je tedy velký úspěch, když se někomu konečně podaří alespoň trošku proniknout pod její ulitu. Tedy až do chvíle, než ostatní zjistí, že člověk, kterého přijali mezi sebe a kterého si oblíbili, chce jejich krásné útočiště zničit. Postavení luxusního střediska, o němž Mike celou tu dobu svého pobytu vyjednával a ostatním se jaksi zapomněl zmínit, se totiž pomalu stává realitou. A nebude to mít dopad pouze na hotel a jeho obyvatele, ale především na obyvatele mořského dna.

Je ale všechno tak, jak se doopravdy zdá? Jak už jsem napsala, Silver Bay lidi mění…

Knihu jsem otevřela proto, že jsem si chtěla přečíst něco klidného a podívat se k moři alespoň prostřednictvím stránek. Zkrátka klidné dovolenkové čtení. A atmosféra mě opravdu dostala. Jojo Moyes je vskutku skvostná vypravěčka. Dokáže člověku vše přiblížit tak, že opravdu cítí, jak mu mořský vánek čechrá vlasy a na chodidlech ho šimrá rozpálený písek. To dokázala i se samotným městečkem. Vykreslila ho tak dobře, že kdyby tohle opravdu existovalo, vykašlali byste se na luxusní hotel a rušné město a okamžitě vyjeli právě sem. 

A pak, když slunce pomaličku zapadne za kopce, se rozbíhají v zátoce světla, rozhostí se ticho, na obzoru v dálce občas zasvítí nákladní loď, a konečně přijde tma. Černočerná tma, v níž si můžete představovat úplně cokoli: píseň neviditelné velryby, bušení srdce, donekonečna se táhnoucí budoucnost, o niž nestojíte.

Na rozdíl od Posledního dopisu, tento příběh je chronologický, jen s občasnými náhledy do historie. A podíváte se na něj z pohledu hned několika postav. Budete s nimi prožívat jejich osudy. Milovníci mořské fauny se dozví spoustu zajímavých informací jak o delfínech, tak o velrybách a jejich historii. 

O klidném dovolenkovém čtení se ale mluvit asi nedá. Člověk by se až divil, kolik dramatických událostí se v takovém městečku může udát. A vyprošťování velrybího mláděte, ničení bludných sítí nebo boj s výletními loděmi – to je jen začátek. Vřele doporučuji!

Autorka recenze: Dana Zálešáková
Zdroj: Střípky příběhů

Kdo někdy četl něco od Jojo Moyesové, dá mi jistě za pravdu, že knihy této britské spisovatelky nejsou obyčejné čtivo na dovolenou. Nejsou to knihy, které přečtete jednou a jdete na další. Než jsem tě poznala a Poslední dopis od tvé lásky jsou knihy, ke kterým se vracím znovu a znovu.

Jojo Moyesová zná lidi, zná lidskou povahu a umí ji popsat tak, jako nikdo jiný. Je jako Vilém Tell, který se bez zaváhání umí trefit přímo do srdce. Nikdo nepíše tak čtivě a tak citlivě jako ona.

Když jsem četla Stříbrnou zátoku, už od začátku jsem si říkala, že už je úplně jasné, jak to celé bude, jak to dopadne. Jenže tůdle! Paní Jojo řekla nene a nachystala čtenáři několik překvapení, která rozhodně nečeká. Ve Stříbrné zátoce mají tajemství všichni.

„Když jste obklopeni tolika tajemstvími jako já, máte dobrý pocit, že občas můžete něco říct úplně na rovinu.“

Developer Mike Dormer přijíždí do Austrálie, aby zde obhlédl místo pro vybudování hotelového komplexu. Ubytuje se v polorozpadlém hotýlku Silver Bay a seznámí se s místními, kteří žijí zcela jiným životem než on. Majitelka Kathleen je bystrá stará paní, která kdysi v mládí ulovila obrovského žraloka, čímž si nadosmrti zajistila slávu i respekt svých sousedů. Dále tu žije Lisa, Kathleenina neteř, se svou malou dcerkou a psem. A pár dalších námořníků, rybářů a majitelů lodí, kteří tráví větší část dne na moři pozorováním velryb a delfínů.

Mike začne zjišťovat, že se mu pomalé tempo života tady na kraji světa líbí víc než stresující život kancelářské krysy v Londýně. Přijel sem kvůli penězům jen aby si uvědomil, že za peníze si člověk všechno nekoupí. Tady lidé žijí jinak, mnohem víc zranitelní přírodními silami, ale zároveň s přírodou v souladu. I zde se objevují naléhavé situace a krize, ale usínat za šumění moře je prostě jiné než usínat za zvuku troubení aut…

Jak bych si přála všechno hodit za hlavu jako Mike a jet do Stříbrné zátoky a strávit život pozorováním velryb a delfínů a mořských vln a být hezky v klidu s milovanými lidmi! Stříbrná zátoka je úžasný příběh o lásce, o rodině, o tajemstvích, ale díky těm nádherným popisům australské přírody a moře získává zvláštní nádech soli a rybiny. 

Dojímal mě vztah obyvatel Silver Bay k majestátním velrybám, smála jsem se u popisu delfíních radovánek. A bolelo mě u srdce, když se zátoka ocitla v nebezpečí, protože přírodu máme mít rádi, ne ji ničit… Ten závěr mě pak totálně dostal, brečela jsem jako malá holka. Hlavně ta poslední věta před Epilogem.

Knihy Jojo Moyesové prostě nejsou obyčejná červená knihovna. Je v nich cosi navíc. Cosi, co ve vás probudí emoce, rozbuší vám srdce a vdechne vám chuť milovat – a je jedno, jestli člověka nebo přírodu.

Autorka recenze: Helena Šalamounová

* * * * *