Krása

Anotace

Ukázka z textu

Na porodnickém oddělení měli těžký den.
A měla ho i malá Dina Kaneová.
Novorozeně leželo v plastikové kolébce, kňouralo a škytalo. Bylo zavinuté do bavlněné přikrývky, čepička mu sklouzla z hlavičky a zakryla jedno oko. Matka ležela na posteli o kousek dál, omdlela bolestí. Ošetřovatelky pobíhaly kolem, vděčné za to, že matka upadla do bezvědomí a otec pracuje na staveništi někde v Bronxu. Nepřipadalo v úvahu, že by si vzal den volna; tahle rodina obrací v ruce každý dolar.
V sousedním pokoji mají ženu krvácející po zfušovaném císařském řezu a ve stejnou dobu se jim rozeběhly dva porody koncem pánevním. Dinina matka, Ellen Kaneová, po celou dobu porodu ječela, jako by ji na nože brali. Rodila už podruhé a dítě přišlo na svět rychle. Než Ellen Kaneovou při příjmu prohlédli, branka se už na sedm centimetrů otevřela – bylo příliš pozdě na epidurál.
Špatná zpráva pro Ellen.
Jako by se všechny chudé ženy z okresu Westchester ve státě New York rozhodly porodit dítě ve stejnou chvíli.
Porodní asistentky Ellenino kvílení ignorovaly. Měly plné ruce práce se zastavováním mohutného krvácení matky, která umírala kvůli chybě porodníka. Další se věnovaly masírování a zápasu s porody koncem pánevním. Nikdo se nestaral o normální přirozený porod – ať už bolestivý, nebo ne.
Nemáte zdravotní pojištění? Tak sakra nečekejte soucit.
„Kruci!“ zasyčela jedna z asistentek na Ellen, která sténala a zmítala sebou na potem zmáčených prostěradlech. „Prostě tlačte – tlačte. Ženy to tak dělají odjakživa.“
„Prosím!“ vyjekla Ellen, ale její hlas vyšel naprázdno.
Nikdo se nebál žaloby za zanedbání zdravotní péče. Tohle byla rodina z programu Medicare, příliš chudá na to, aby se mohla soudit. A tak Dina Kaneová přišla na svět za zvuků příšerných matčiných skřeků. Když vyklouzla z dělohy, uštvaná ošetřovatelka přestřihla pupeční šňůru, obrátila Dinu hlavou dolů a pleskla ji po malinké zadničce.
I miminko Dina zaječelo – drobounce slabě zavřeštělo.
Ale to byl poslední zvuk, který se u postele ozval.
Matka omdlela. Dítě nahrubo – ledabyle – zavinuli, uložili do plastikové kolébky a odešli.
Dina slabounce plakala a nikdo si jí nevšímal. Poprvé se pokoušela získat něčí pozornost. Snažila se přimět svět, aby ji vzal na vědomí. Malinké prstíčky s průsvitnými nehtíky se svinuly do měkkých vlhkých dlaní.
Dina Kaneová už sevřela ruku v pěst.

Cesta domů probíhala o něco lépe. Dina spala v tašce na přenášení dítěte na zadním sedadle auta a Paul Kane se snažil vymyslet, co milého by ženě řekl.
„Je vážně pěkná,“ zalhal. „Povedla se ti.“
Co sakra? Jeho dcera vypadala jako plešatý trpaslík, byla celá scvrklá a vlhká – jako všechny děti.
„Díky, zlato,“ opáčila unaveně Ellen.
Ani se po dcerce neohlédla. Sama před sebou se vymlouvala na poporodní trauma a vyčerpání. Před porodem, kdy byla obrovská jako almara, se celé dny nevyspala. Teď je tu Dina, plod veškerého jejího snažení.
Není to stejné, jako když se narodil Johnny; její prvorozený, syn, kterého chová jako oko v hlavě. Samozřejmě, tehdy byla Ellen mladší – o čtyři roky –, porod proběhl hladce, navíc oba dva dítě chtěli – a byl to kluk, což je, jak všichni tvrdí, snazší.
Ukázalo se, že děti jsou nákladná záležitost.
Ellen byla hrdá na to, jak efektivně zvládá domácnost. Paulie vydělával slušné peníze na stavbě a ona měla velké sny. Pronajali si byt v Mount Vernonu, ale ona by ráda jednou měla vlastní domek. Možná dokonce něco v Tuckahoe, ve vesnici vzdálené sice pouhých několik kilometrů, ale jednalo se o naprosto odlišný svět. Ellen chtěla, aby rodina jezdila lepším autem, aby si třeba jednou do roka dopřáli dovolenou na Floridě. Dokonce snila o tom, že by Johnny chodil do katolické školy. Úplně se viděla, jak stále pěkná a elegantní chodí na schůzky Asociace rodičů a učitelů spolu s bohatými matkami z předměstí, jak vánočně zdobí vlastní trávník, jak na Den díkůvzdání hostí svoje rodiče.
Chtěla zůstat mladá a krásná, ne vypadat umolousaně jako ostatní ženy stavebních dělníků, které o sebe nepečují a celý den tráví v teplácích nebo otevírají dveře v natáčkách. Ellen Kaneová věnovala určitou částku peněz na to, aby chodila pěkně upravená, byť se snažila, aby byla co možná nejmenší, a měla vkus a styl. V charitativním obchodě s oblečením dokázala vyhmátnout jediné kalhoty dobrého střihu, v nejlepším nejlevnějším salonu, který objevila, si nechávala vytrhávat obočí, sama si barvila vlasy. Paulie byl spokojený – líbilo se mu, že jeho žena vypadá dobře, moc mu lichotilo, jak o tom chlapi na staveništi žertují –, a Ellen pracovala na svém snu.
Johnny byl hodný chlapec. Rodiče ho milovali a rozmazlovali ho. Zpočátku byl kojený a nestěžoval si, když ho ve třech měsících Ellen přeučila na lahev.
„Chci si uchovat krásu,“ řekla opatrně Pauliemu, když dítě spalo v kočárku venku v přístěnku.
„Jo.“ Paulie se přitulil obličejem k ženiným ňadrům; byla stále plná a pružná. Moc se mu ulevilo. Nechtěl, aby na Ellen schlíple visela, jak to vídal u všech žen v okolí. „Jsou pěkný, kotě, fakt pěkný.“
Manželství mu povětšinou vyhovovalo. Ellen nebyla zrovna nejlepší kuchařka, ale vypadala sexy. Toho si cenil mnohem víc než nějakého dušeného masa. Paulie vydělával, doma měl pořádek, ženu na úrovni a chlapce. Byl šťastný.
Problémy začaly, jak Johnny rostl. Oblečení na dítě – každých pár týdnů se muselo kupovat nové. Umělé mléko vyšlo draho. Dítě potřebovalo hračky, bryndáčky, plenky, podložku, na níž by si hrálo… Paulie měl pocit, že každý den vydává víc a víc peněz.
Uskrovnili se. Večer strávený na kuželkářské dráze si dopřával jen jednou za čtrnáct dní. To ho vážně mrzelo a byl hluboce nespokojený. Najednou Paulie zjistil, že si bere směny navíc, prodlužuje si pracovní dny.
„Ježíši! Tak si to oblečení půjčuj,“ zasyčel na Ellen.
Nafoukla se. „To nemůžu, Paulie. Nechci, co Susan DiAngelová odloží. Všude by to vykládala. Byli bychom lidem pro smích.“
Kysele přikývl. Zachránit si tvář v sousedství bylo velmi důležité.
Pak dítěti začaly růst zuby.
„Do prdele!“ Paulie se převaloval na posteli, zíral do stropu, budík na nočním stolku ukazoval čtvrt na tři. „Copak to zatracený děcko nemůže zmlknout? Musím ráno do práce.“
Ellen se ztěžka vyhrabala z postele, oči zarudlé od nevyspání, a došla do komůrky pro dítě. Chlapec byl teď větší a postýlka vyplňovala skoro celý prostor.
„Potřebujeme větší byt,“ hlesla Ellen slabě. „Myslím tím druhou ložnici.“
Paulie nemohl nesouhlasit. Pořád pracoval dlouho do večera, přibral si druhou práci na víkendy a pak šel požádat o pomoc místního capa. Paulie Kane byl přesně typ chlápka, o jakého se gang rád postará a nechce na oplátku nic moc: jen aby pracoval na jeho staveništích, nevyhrožoval, že se přidá k odborům, bral si přesčasy a mlčel o tom, co na místě viděl.
A chyběla mu ctižádost. Takový chlap, takový lidský materiál, se jim moc hodil.
Dostal přidáno. Pak znovu. Během tří měsíců si rodina pronajala větší byt, s druhou, maličkou ložnicí.
Pokračovali zas v sexu a Pauliemu se líbil víc, když byla Ellen spokojenější. Vzal si další práci na neděli, v době, kdy většina chlapů odpočívala. Šest měsíců dalšího výdělku na kuželkářské dráze přispělo do kasičky slušnou sumičkou a brzy mohli složit zálohu na vytoužený domek v kolonii na okraji Tuckahoe. Byl to spíš Eastchester, horší konec města, ale to Ellen netrápilo. Získala kousíček zahrádky a z okna ložnice viděli na kostelní věž. Plot za domem měli drátěný, ne plaňkový, ale tohle byl prostě splněný sen a všechno jelo jako po másle. Ellen se chystala následující rok, až Johnny půjde do školky, vyučit kadeřnicí; mohla by si vydělat slušné kapesné mytím vlasů a česáním starších dam, které během dne navštěvují jediný salon ve vesnici.
A pak došlo ke katastrofě.
Právě když byli v nejlepším. Právě když se všechno začínalo srovnávat. Dítě v noci spalo a Paulie se vrátil ke kuželkářské dráze, ale ne proto, aby tam uklízel za barem.
Ellen přišla do jiného stavu.
„Ježíši! Děláš si srandu?“
Pofňukávala, byla celá zelená. „Doktor mi udělal testy, Paulie.“
Ohromilo ho to. „Jak se to k čertu mohlo stát?“
Ellen pokrčila rameny. „Patrně selhaly pilulky.“
Nemělo cenu podotýkat, že Paulie mohl používat kondom. Ellen soudila, že u ní bylo všechno v pořádku, většinu pilulek během cyklu si vzala, i když jí občas leccos vyklouzlo z paměti, když měla moc práce, když jí odvedla pozornost další plínka nebo těstoviny na sporáku…
„Ty sis zapomněla vzít prášek.“ Hlas jejího manžela byl plný obvinění.
„Určitě ne, Paulie. Beru si je každej den.“ Ellen to prohlásila tak rezolutně, že tomu málem sama uvěřila.
„To si nemůžeme dovolit. Další dítě nepotřebujeme.“ Ať si jeho matka říká, co chce; Paulie rozhodně neměl v úmyslu zakládat velkou irskou rodinu. Jeho úpravná rodinka mu naprosto vyhovovala. S hrůzou pohlédl na svou ženu – dosud štíhlou, s nádhernými pevnými ňadry. Přežijou druhé kolo? Líbilo se mu Ellenino tělo, líbilo se mu, jak se udržuje v kondici, jak je pružná a sladká v posteli. Co nevidět útlý pás rozměkne, rozšíří se, Ellen začne nabírat kila, její ňadra se naplní mateřským mlékem, on s nimi nebude chtít mít nic společného.
Kdesi hluboko v něm zahořel vztek.
„Nech si to vzít.“
Ellen vytřeštila oči. „Paulie, ne. Ne.“
„Co jsi zač, nějaká pánbíčkářka?“
Byli katolíci – svým způsobem. Ne že by chodili do kostela kromě Vánoc a Velikonoc, ale patřilo to k životu – slavit den svatého Patrika a svaté přijímání dětí jejich přátel. Paulie ani pořádně nevěděl, jestli věří v Boha, a zcela jistě něco takového neprobíral s Ellen. Jejich svatba v kostele byla pěkná, no a co?
Paulie věřil v Paulieho. A v pěkná prsa. A ve volné víkendy.
„Nemůžeme si dovolit další dítě. Nech si to vzít.“
A přestože se Ellen rozbrečela jako malé dítě a utekla do vedlejšího pokoje, s Pauliem to nehnulo. Odešel do baru a opil se, pak sebou na noc práskl na gauč svého kámoše Mickeyho, aby Ellen měla jasno.
Paulie se domníval, že to bude stačit. Když se ovšem následujícího večera vrátil z práce, Ellen na něj čekala.
„Nemůžu to udělat.“
Seděla u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně. Ellen se Pauliemu nikdy n