Galveston

Nic Pizzolatto se proslavil jako hlavní tvůrce úspěšného a kritikou ceněného seriálu Temný případ. Galveston je jeho první a zatím jediný román. Když v roce 2010 vyšel v Americe poprvé, získal několik cen a nadšenou recenzi v deníku New York Times, což de facto odstartovalo autorovu scenáristickou kariéru. Stejně jako první řada televizního seriálu, také román se odehrává převážně v bažinaté rovině Louisiany, v místech, kde Nic Pizzolatto vyrůstal. Nyní kniha vyšla v českém překladu.

Galveston působí nejprve jako přehlídka klišé: hlavní hrdina se jmenuje Roy a je to stárnoucí gangster, který má problémy s pitím a dělá krvavou práci pro lokálního mafiána. Na začátku příběhu mu lékař sdělí, že umírá na zhoubnou nemoc a už mu nezbývá moc času. Navíc se Roy nešťastně zapletl s místní barovou kráskou, kterou si nárokuje jeho boss. Ten ho za to nechá zlikvidovat najatými zabijáky, což se pochopitelně nepovede a hrdina ujíždí autem z domu plného mrtvých gangsterů a na zadním sedadle si veze mladistvou prostitutku. Objevil ji náhodou během krvavé bitky se svými atentátníky, vysvobodil ji a cestou se do ní zamiluje. A aby toho nebylo málo, do jejich auta ujíždějícího před mafií zanedlouho přibude ještě tříleté děvčátko. Naštěstí se záhy ukáže, že tahle zápletka slouží jen jako herní plán, že Pizzolatto použil pravidla žánru noirové gangsterky pro podstatnější drama. Tím jsou vnitřní pohnutky člověka postaveného do extrémních situací. A také zkoumání hranic, kam až jeden může zajít a kam až zajít musí. Hlavní postava není zcela kladná, ale jelikož je vypravěčem příběhu, čtenáři nezbývá, než se do ní vžít.

Jde to celkem snadno díky jazyku, jímž Roy vypráví: je strohý, jak se sluší na mluvu drsného hocha a desperáta z gangsterského žánru. Strohost přitom velmi dobře „ladí“ se schopností zobecnit a zjednodušit myšlenku na to podstatné. Pizzolatto občas zachází až k básnické zkratce, jinde zase ke snaze o filozoficky přesnou formulaci úvah. Z nich se postupně vynořuje Royova osobnost. Jako kdyby se skrze vyprávění objevoval i on sám, byl čtenářem vlastního příběhu.

Neméně důležitým vypravěčem a komentátorem je tu příroda a krajina, jejíž vyobrazení patří k nejsilnějším momentům románu. Nic Pizzolatto se ostatně v rozhovorech ztotožňuje s výrokem Henryho Jamese, podle něhož je krajina postavou příběhu.

V Galvestonu jde o krajinu Louisiany a jižního Texasu, bažinatou rovinu obydlenou dálničními mosty, ropnými věžemi a lidmi, pro něž je podle Pizzolatta násilí cosi jako společný jazyk.

„Odtud směrem na jih vypadá ranní bronzová mlha nekonečná a při pohledu na její rezatou barvu si vybavuji písečné bouře, jak se hnaly zdálky přes vody zálivu, jako by se hned za obzorem skrývala poušť, a jak se z oblaku vynořovaly rybářské čluny a vrtné plošiny a supertankery, člověka napadalo, že sleduje, jak se naší rovinou existence prolamuje nějaká jiná, a všechno je obtížené historií. Přičemž poučení z historie podle mě zní, že dokud neumřete, nejste tak docela skuteční,“ líčí Pizzolatto.

Roy je sice tvůrcem a vypravěčem svého příběhu, a přesto nebo právě proto se v něm ztrácí, neví, co se skutečně stalo, co si vymyslel, co se mu zdálo. Jako když se v opilosti vnutí do domu své dávné lásky, aby se dozvěděl, že společné idylické chvíle, které si tak rád přehrává v hlavě, jsou pro ni jen malou částí jejich starého románku. Většinu času to pro dívku bylo přežívání vedle věčně opilého násilníka, což je role, kterou Roy ve svých vzpomínkách úplně vytěsnil.

Román Galveston je neustálé poloslepé ohmatávání toho, čím jsme a čím jsme byli, ve vnějších a vnitřních krajinách, kde je vše obtížené historií. Postavy se občas pokusí tohle břímě minulosti shodit, jen aby na ně později dopadlo o to silněji.

„První příběh, který jsem kdy slyšel,byl noirový příběh jménem kniha Genesis,“ řekl Pizzolatto v jednom rozhlasovém rozhovoru.

„Jen se nad tím zamyslete: je tam sex, palácové intriky,sexuální zrada,pomsta a pak jsou tam dva bratři, z nichž jeden zabije druhého. A to všechno na prvních dvou stránkách. Takže už v naší nejstarší literatuře jako by se říkalo, že žijeme v době po nějakém duchovním a metafyzickém pádu.“

Pizzolattovi je vlastní temné až apokalyptické vidění světa, které je na americkém Jihu rozšířené, slyšímeho i u tamních písničkářů,rockerů nebo bluesmanů. Většina postav knihy je vykořeněná, osamělá, zoufalá a zlá, jako tonoucí, kteří lapají po dechu pod „hladinou“ jižanského nebe.

Galveston je pozoruhodná kniha – a přispívá k tomu i skvělý český překlad Martina Pokorného.

Zdroj: Hospodářské noviny
Autor: Ondřej Formánek

Přidat komentář

JENŽE KDYBY NEBYLO Nikova neradostného dětství u jezera Charles v chudé zemědělské oblasti jižní Louisiany, nedostalo by se nám seriálu Temný případ (True Detective), jednoho z nejvelkolepějších televizních děl všech dob, jímž kanál HBO zkraje loňského roku nadchl kritiky i diváky. Nic Pizzolatto v důvěrně známé louisianské pustině rozehrál napínavé drama pro brutálního sériového vraha, ztracené děti, hrůzně tajemné symboly a dva tvrdé policajty (Woodyho Harrelsona a Matthewa McConaugheyho); v aktuálně běžící, pohříchu podstatně nezajímavější druhé řadě Temného případu nás Pizzolattův scénář momentálně přibližuje k závěru vyšetřování tří osudem pošramocených kalifornských policejních vyšetřovatelů a snad i k odhalení toho, kdo zamordoval a zohavil úplatného městského radního. A dva roky před prvním Temným případem se v Pizzolattově hlavě zrodila jiná hutná krimi – Galveston.

Grit lit, hard-boiled, noir a cool. Pěkně syrový kusanec amerického hlubokého Jihu přistál českému čtenáři na talíři právě před měsícem. Zapomeňte na sladkobolné konotace, které Čechům jméno texaského zapadákova evokuje: píše se rok 1976, Karel Kahovec zpívá na úžasném albu Expres Skupiny Jiřího Brabce jižanský country hit Galveston, otextovaný Pavlem Vrbou, a „zní jak věčnej zvon“ – to „hříšný jméno dálkou voní“… Jenže v Pizzolattově Galvestonu hříšnost smrdí krchovem, a „věčnej zvon“? To zas někomu zvoní hrana…
Vymahač dluhů a nájemný zabiják Roy Cady má raka a hnusného šéfa Stana, jenž se rozhodl uspořádat velkou tučnou zabijačku. A Roy není čestný host – Roy je hlavní chod. Zmožený alkoholem, svými čtyřmi křížky a utrženými ranami z těch jatek utíká s jistotou, že v New Orleansu už pšenka nepokvete ani jemu, ani sotva zletilé lehké holce Rocky, kterou si bere pod křídlo ještě na místě činu.
Postupem času, na jiném „místě činu“, k dvojici ztracenců přibude Rockyina tříletá sestřička Tiffany a nesvatá trojice se mílovými kroky blíží k dalšímu místu činu, tentokrát osudovému: „,Už jsi někdy byla v Galvestonu?‘ řekl jsem.“
Roy Cady má „v hrudním koši fujavici z mydlin“ a játra tvrdá jako šutr, ale po tolika kulkách a flaškách ho hned tak něco neskolí a ten pohnutý příběh z května 1987 vypráví o pěkných pár let později jazykem ostrým jak zvuk policejních sirén. Ten cynik nikoho nešetří: „Tvářil se, jako kdyby očekával projev přízně, ale já neměl pocit, že by si ho zasloužil. Navíc bylo pěkně trapný poslouchat toho břichatýho Taliána, jak mi líčí svoje pocity, a přitom na to ani nemá slovní zásobu.“ Svůj koktejl z krve, ženských, sexu, temnoty a vzpomínek na to všechno servíruje hlavní hrdina ve stylu Sin City – neplýtvá slovy, zato svoje vyprávění napustil emocemi černými jak dehet, ten zbědovaný zoufalec, muž bez budoucnosti, jehož přesné, tvrdé, kruté metafory dávají znát, jak moc invazívní plevel kudzu a zkřivené kořeny zlých stromů bezútěšné domoviny prorostly duše Krásky a Zvířete, Rocky a Roye. Prvotní úder na solar – nebo spíš na plíce? – sice následuje relativní idyla společné jízdy těch dvou psanců, jenže i na cestě se Royovy záchvěvy něhy vůči oběma dívkám a touha konat dobro neodvratně barví doruda.
Galveston vlastně není Pizzolattova prvotina, jenže temperamentní potomek italských rodičů svůj úplně první román po dvou letech práce zničil. Galveston napsal rychle jen pár týdnů nato; kniha pak vyšla v červnu 2010 a svou tíživou atmosférou, vybroušeným, úsporným stylem i směřováním na jih Států naznačila, že tu má někdo slušně nastudovaného Faulknera, Hammetta i McCarthyho a že z toho ten někdo zatraceně umí vytěžit skvělou prózu, když do odvaru z bole hlavu přimíchá vlastní traumata: líný vzduch dětství a věčnou nečinnost, navěky zavržené rodiče i teskno a temno beznadějného sousedství jezera Charles.
Jen blázen by čekal, že Royův příběh skončí dobře, ale blázen do kvalitní noirové prózy svazek neodloží a setrvá se stínem tvrdého chlapa až do hořkého konce. Jestlipak si pragmatický Nic Pizzolatto ještě někdy najde čas na napsání knihy, když teď po Temných případech ví, jak snadné je zasáhnout jedinou kulkou stamilióny seriálových nadšenců…

Zdroj: 30.7.2015    Reflex  
Autor: Kateřin Kadlecová

Přidat komentář