Chtělo by to nový jména

Jedna malá holka nám o tom moc ráda povypráví. Na začátku příběhu právě běží se svými kamarády do bohaté čtvrti, kde se jim snad i tentokrát povede vylézt někde v zahradě do koruny stromu a natrhat si kvajávy. Vždycky je jim pak špatně, ale stojí to za to – alespoň chvíli jim hlady nekručí v bříšku.

Jinak toho přes den moc nedělají. Do školy už nechodí, v podstatě není kam chodit, a stejně je to tam nebavilo. Teď, když zrovna neshánějí něco k jídlu, většinou hrají hry. Nebo odněkud z křoví pozorují dospělé.

Nebo si vyprávějí, co budou dělat, až vyrostou. Jak velký budou mít dům a jak odejdou a už se sem nejspíš nikdy nevrátí.

Jenom Chipo nevypráví, Chipo má totiž velký pupek. Jak vůbec může mít takhle velký pupek, když je tak malá? Vždyť je jí jedenáct.

Holky říkají, že bude mít dítě, ale kluci si to nemyslí, vždyť na to, aby měla dítě, by musela mít prsa, a to ona nemá, jenom taková malinká, drobná jako kamínky.

Chipo ví, jak k dítěti přišla, ale nikomu to neřekne. Asi si to chce nechat pro sebe. Nebo možná není moc o čem vyprávět. Na světě se dějí horší věci. Rozhodla se, že už nepromluví. Dětských her, z nichž předčasně vyrůstá, se účastní jako němý svědek.

Projdeme kolem starýho Zuzeho, kterej všechno sleduje slepejma očima, a kolem žen, co sedí venku u chatrčí a zaplétají si vlasy. Nedaleko od nich seděj v hloučku jako ovce mužský a hrajou dámu pod osamělou žakarandou. Muži jsou pod těma fialovejma květama, ve stínu a bez košil, skoro až krásný. Sedí tam, vyhrbený dopředu jako tygři, jako by nezáleželo na tom, že jim slunce žhne do zad, jako by nevadilo, že jim na nahý ramena kálí ptáci, až se jim to rozpleskává o kůži. Matka Ostatků na ně zavolá pozdravy a zamává, ale muži ani nezvednou oči od vybledlý šachovnice, na níž mají rubem a lícem otočený víčka od lahví.

Ta země je opravdu jaksi pořád divoká, a rozhodně je úplně jiná než ta placka v našich představách, živených především zprávami z médií. To, jak ji předkládá NoViolet Bulawayo, vypadá zpočátku jednoduše jako barvité, zajímavé vyprávění, málem jako taková obsáhlejší reportáž. Pak se ovšem hlavní hrdince splní její velký sen a ještě v dětském věku odchází za tetou do Ameriky.

A pak teprve začíná konflikt kultur, neštěstí lidí, kteří nedokážou svobodně žít ve své vlasti, a které nový domov rozhodně nevítá s otevřenou náručí.

Krom toho, nutno podotknout, kniha je psána velmi živým, až jiskřivým jazykem, nářečově, to ano, ale jinak to rozhodně ani nešlo, a navíc je tu zjevná jistá poetická kvalita, která ze čtení dělá skutečný zážitek. Miláčka si prostě zamilujete.

A nejspíš o jejím příběhu budete ještě nějakou chvíli přemýšlet…

Autorka recenze: Alex Jeníčková

Chtělo by to nový jména

Na pevnině však existují tací, kteří si váží každého dne, který prožívají, i když toho mnoho nevlastní. Stačí jim mít jeden druhého. Touží však po tom, aby se ze své chudoby dostali, začali studovat a pomohli svým bližním nebo prostě odjeli někam do lepší a majetnější země.

Bastard, Bůhví a další děti si hrají na to, kde by chtěly v budoucnu žít. Spojené království, Francie, ale i další evropské země si drží prim. Spojené státy americké za nimi tolik nepokulhávají. Ale je to jenom hra, která dennodenně musí bojovat s životem tady, v africké buši.

Afrika je totiž poseta vším možným. Nemocemi, na které lidé umírají, protože je nedostatek léků nebo na ně ještě ani neexistuje; válkami, jež vedou mezi s sebou národy i etničtí příbuzní; ale také bělošskými kolonizátory, kteří ještě čas od času nepochopili, že už nežijí v době otrokářské pravomoci, ale v 21. století. Ve světě globálním, moderním a svobodným.

Ale může tomu být opravdu někdy tak? Dočká se i tento kout naší Země toho, co již skoro všichni máme?

*

„No, jo, je to tak. Čína je rudej ďábel, kterej hledá lidi, co by sežral, a díky tomu vyrostl a zesílil. Teď se jen musíme rozhodnout, jestli se vkrádá lidem do domů, nebo je prostě jen přepadá v lese,“ řekne Bůhví.
„To nedává smysl. Proč by potřeboval růst a sílit, když je to ďábel? Není snad už dávno takovej?“ podivím se.
Už jsme zpátky v Ráji a snažíme se vymyslet nějakou novou hru. To je důležitý, musíme to udělat, aby nás nepřestaly bavit ty starý a neunudili jsme se k smrti. Ale není to nic snadnýho, protože se musíme dohadovat a vyzkoušet, jestli ta nová věc bude fungovat.

…

Máma se zasměje. Líbí se mi, když se takhle směje. Takhle se smála, když jsme ještě bydleli v domě. Nevím, co jí ten chlap řekl, že se takhle směje. Ani nevím, jak vypadá, protože jsem nikdy v tý tmě jeho tvář neviděla. Nevím, jak se jmenuje, ale vím, že se mi nelíbí. Nikdy se mě neptá, jako bych byla nějaká daleká země. Taky nám nikdy nic nepřinese. Jenom se k nám v noci připlíží jako duch a skočí s mámou do postele.
Máma sténá a ten chlap, ten funí. Postel skřípe jako vlak, kterej veze s nějakým důležitým poselstvím, co musí být rychle doručený. Zrovna teď vlak zastaví a vyhodí je na igelitovou postel. Z muže se vydere strašlivý zaúpění.

*

Kniha, ve které nepadne název země, ve které se nacházíte, a přesto ale tušíte, kde jejím prostřednictvím jste. Vystihla zdejší problémy, sny mladých, ale strachy těch, kteří už přestali doufat v lepší život a svobodu všech. Smutné, ale výstižné.

Autor recenze: Josef Němec

Chtělo by to nový jména