Afterdark

Afterdark

Afterdark začíná čtyři minuty před půlnocí a končí osm minut před sedmou hodinou ranní, těsně předtím, než vyjde slunce. Noc je vymezena provozem veřejné dopravy: poslední vlaky už ujely a další pojedou až ráno. Tokio je uzavřeným mikrosvětem s potemnělými ulicemi, zářícími neony a bezejmennými existencemi.

Afterdak je napínavým, psychologicky i detektivně laděným příběhem s hororovými a fantaskními prvky. Realitu vnímáme očima kamery a jako film se taky před námi rozvíjí dva zdánlivě odlišné příběhy, které se však v závěru knihy překvapivě protnou.

Příběh Mari a Takahašiho

Mari a její přítel Takahaši tráví noc v ne příliš bezpečné čtvrti. Takahaši hraje v jedné jazzové kapele na trombón a Mari si ráda čte a podobně jako většina Murakamiho hrdinů, i z její postavy cítíme, že skrývá nějaké tajemství. Spolu vysedávají v restauraci s rychlým občerstvením i v barech a následně se ocitnou v jednom hodinovém hotelu, kde má Mari jako znalkyně čínštiny pomáhat řešit případ zbité čínské prostitutky.

Příběh krásné Eri

Hlavní hrdinkou druhého příběhu je krásná Eri, spící v potemnělém pokoji, osvětleném zrnící obrazovkou. Na obrazovce ale z ničeho nic naskočí obraz muže v zašlém obleku, který dívku pozoruje. Vůbec nejpodivnější je ale to, že televize vůbec není zapojena do elektřiny.

Five Spot After Dark

Zásadní roli v knize hraje jazz a především pak skladba Five Spot After Dark, kterou na trombón hraje Curtis Fuller. Pokud si ji pustíte, podaří se vám skvěle vpravit do atmosféry knihy, která je perfektně zachycena. Hororové výjevy tak trochu připomínají Davida Lynche a v Murakamiho jazzových barech se nesou tóny skladeb pouštěných postarším barmanem přímo z gramofonových desek, nikoli z cédéček. V tokijských ulicích se dme noční tma a čas má svá tajemství. My, kteří občas usínáme s ránem, tu atmosféru známe.

Výraznější dějová linka v Afterdarku chybí, což by mi příliš nevadilo, byly-li by více psychologicky prokresleny jednotlivé postavy. I to mi však v knize chybělo, stejně jako myšlenka, která by se mi usadila v hlavě a vyvolala spleť otázek k přemýšlení. V tomto ohledu na mě Afterdark působil hodně prázdně, asi jako příběh zachycující šest hodin, během kterých se nic neděje.

Mnohem zajímavější pro mě byly fantaskní pasáže, kompoziční řešení navozující dojem filmového scénáře a především atmosféra. Ta jediná mi vlastně utkvěla v paměti.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová