Na jih od hranic, na západ od slunce

Na jih od hranic, na západ od slunce

Věčný pocit nenaplněnosti

Hadžime je muž ve středních letech, o němž s jistotou můžeme tvrdit, že mu ke štěstí nechybí nic. Alespoň na první pohled ne. Ten druhý, hlubší, však našeptává pocit nenaplněnosti. Má prestižní zaměstnání, ženu z bohaté rodiny, dvě zdravé děti, tchána, který je finančně zaštiťuje, má peníze a materiální blaho. Přesto v sobě nosí pocit prázdnoty, nenaplněné lásky k Šimamoto, dívce, kterou potkal v dětství, dívce, k níž ho pojilo obrovské pouto, které se nemělo nikdy přetrhat - a nebo mělo?

Zvláštní posmutnělá atmosféra zmařených šancí se táhne celým příběhem, ostatně přesně tak, jako je tomu u většiny Murakamiho knih. Hadžime se po odloučení se Šimamoto stane letargickým. Středoškolská a vysokoškolská léta prožije jako by bez zájmu, stejně tak jako nástup do prvního zaměstnání v nakladatelství. Sám přesně neví, co chce a jeho osobní život tím strádá. Přestože nouzi o ženy skutečně nemá, citově se nikdy příliš neangažuje a duchovní spříznění mu s kýmkoli absolutně chybí.

Dávná láska Šimamoto

Svou lásku z dětství, Šimamoto, už pokládal za ztracenou. Ona se však jednoho dne objeví v baru, jenž Hadžime vlastní, a kde také pracuje, a jeho život se pozvolna začíná měnit. Konečně našel to, co mu scházelo. A nebyly to peníze, kariéra, děti ani milující žena. Byla to Šimamoto. Jeho dosavadní spokojenost byla vlastně jen zástěrka toho, že ve skutečnosti chtěl od života vždycky něco víc.

Už od začátku můžeme pozorovat, jak je jejich vztah nevyvážený. Zatímco Hadžime odkryje celou svou minulost i dosavadní život, o Šimamoto nevíme vůbec nic. Její životní příběh je obestřen tajemstvím, a čím více se blížíme závěru knihy, tím víc jsme si jisti, že to tajemství před námi zůstane navždy skryto. Vůbec nevíme, proč se po letech vrátila, zda Hadžimeho skutečně miluje a nebo zkouší-li ho pouze, kam až je schopen zajít, a čeho všeho je ochotný se pro ni vzdát. Přestože je závěr tak trochu otevřený, lze jasně vyčíst smrt, která Šimamoto tak říkajíc kouká z očí.

Každého, kdo jen trochu zná Murakamiho styl a především pak knihu Norské dřevo, napadne podobnost právě s tímto dílem, které vykazuje společné rysy s knihou Na jih od hranic, na západ od slunce, a to přinejmenším z části autobiografické. V obou případech hlavní hrdinové v závěru volí vztah s ženou, aby nahradili to, čehož jim v životě nebylo dopřáno.

Není vůbec třeba stovek stran k tomu, abychom se dokázali vžít do myšlení jednotlivých postav, aby se ony samy přímo na papíře nedokázaly doslova zhmotnit. Navíc fakt, že tak útlá kniha skrývá tak hluboký příběh, je prostě neuvěřitelný. Toto opravdu dokáže jen málokdo. A Murakami je jedním z nich.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová