Důležité ovšem je, překonat začátek. Čtenář se totiž ocitá na neznámém místě, kde sleduje stejně neznámého člověka, kterak hořekuje nad problematikou výtahů. Následně jedním takovým vyjíždí na vrchol jakési vysoké věže kvůli jistému setkání s vysoce postaveným senátorem. Následují scény s nepochopitelnými živočišnými výboji a úžasem nad rostlinami, pravým alkoholem a slunečními paprsky – věcmi pro nás tolik typickými. Vydrželi jste až sem? Pak vám gratuluji. Nyní už vás od Budoucnosti neodpoutá nic.

Představme si tedy trošku lépe zdejší prostředí a poměry. Nenapadá mě nic lepšího, než vám ukázat jednu z opravdu výstižných ukázek.

Nyní se tedy nad střechami pražského Starého Města, věžemi Rybářské bašty v Budapešti a madridským královským palácem klenou stovky nových střech, jedna přes druhou, a k tomu parky, slumy, plovárny, tovární komplexy, spací boxy, sídla podnikatelů, stadiony, jatka a vily. Na Eiffelovu věž, Tower a dóm v Kolíně nad Rýnem usedá pod umělými oblaky prach – ve sklepeních nových věží, paláců a katedrál, které si nárokují opravdovou velikost a trvání na věčnost.
Neboť jen takových staveb je hoden nový člověk, který se dokázal vloupat do vlastního těla, a tím anulovat rozsudek smrti, který mu do DNA vepsal vousatý naturalista. Novému člověku se podařilo sám sebe přeprogramovat. Změnil se z nepříliš trvanlivé hračky svého Stvořitele v bytost nepodléhající tělesnému zániku, navždy mladou a konečně nezávislou – slovem dokonalou.

Ano, nacházíme se v Evropě. Lidstvo objevilo lék na nesmrtelnost. Vynalezlo také kompozit, z kterého se dají stavět věže sahající do výšky několika kilometrů. Jak jste asi pochopili, jen ti nejmajetnější žijí na úplném vrcholu a smí tak spatřit opravdové sluneční světlo. Z historických památek se staly pouhé zašlé skvrny na pozadí nové, krásné, úžasné civilizace. Ostatně, koho by napadlo, že se z honosné a prastaré církevní katedrály jednou stane bordel?

Aby tato úžasná společnost fungovala, je nutné se dále nemnožit, neboť více než sto miliard lidí na ubohou maličkou Evropu stačí. Kdo tak ale přece jen učiní, dostane injekci a za deset let už nežije. Jeho dítě pak vychovávají zřízenci internátu, aby se následně stalo tím, kdo podobnou injekci píchne zase příště dalšímu provinilci. Jedním z těchto jedinců se stal i náš hlavní hrdina. Jan je neuvěřitelný smolař, neskutečně výbušný člověk, má zapálení pro věc, nicméně s rozumem na patřičných místech po značnou dobu krapet zaostává. Místy nás ale dokáže i pobavit…

Výchozí situace: Zatracený vlak se žene rychlost 413 km/h nesprávným směrem. Otázka: O kolik hlouběji jsem v prdeli, zatímco vousáč pronesl větu „nechat si udělat jizvy je lepší než sex“. Navrhovaný postup řešení: Vyděl 413 číslem 60 (abys zjistil, jak dlouhou cestu urazí vlak za minutu) a potom ještě jednou dvaceti (abys dospěl k těm třem vteřinám, které vousáč potřeboval na to, aby ti zvěstoval svou moudrost). Odpověď: Zhruba 300 metrů. A jen co jsem si sám sobě řekl „zhruba 300 metrů“, vězím už znovu o přibližně stejnou vzdálenost hlouběji ve šlamastyce.

I přes značné zastoupení kostlivců a strašáků v jeho skříni, je Janovo přesvědčení v obranu nesmrtelné Evropy téměř neoblomné. Ze začátku se nad tím budete ušklíbat. Hlavní postava se vám bude hnusit. Budete svědky toho, jak se jemu samotnému protiví stárnoucí lidi, s jakou neúctou zachází s matkami a dětmi, jak neuvěřitelně oplzle se dokáže chovat. Chvíli prostě trvá, než si člověk uvědomí, že je stále ještě člověkem a lék na nesmrtelnost možná není vstupenkou do ráje.

Dostáváme se totiž pomalu zpět na začátek. Jan na vrcholu věže dostane úkol. Ten úkol nesplní. Nezabije hlavního teroristu Strany života, která usiluje o žití pro všechny, a dokonce ani neublíží jeho dívce. Namísto toho Rocamoru nechá utéct a s dotyčnou ženou se vydává na šílenou cestu po ostatních koutech Evropy. Zní vám to neuvěřitelně? V pětadvacátém století není nemožné zhola nic. A já vás nechci připravit o další zážitek.

Zaujalo mě, s jakou mistrností dokázal autor vše do detailu vymyslet a popsat. Řekli byste, že je nemožné takto žít, ale nakonec se dostanete do hloubky každého mechanismu, odhalíte každé kolečko, které se podílí na tom, aby to obrovské uskupení lidí vůbec mohlo fungovat. Ošizené nejsou ani postavy. O žádné se nedá říct, že by byla plochá. Vyvíjejí se, mění, díky autorovi konečně pořádně pochopíte, co znamená objevit krásu v ošklivosti, a i když budete zabalení do teplé peřiny, v jistých místech vás bude mrazit až do morku kostí.

Existuje velká spousta děl, která se nesou v duchu sci-fi žánru a troufnu si tvrdit, že ani já v tomhle ohledu nejsem žádným velkým nováčkem. Mám ráda tituly, které sahají do budoucnosti, představují naši planetu jinak, líbí se mi, co lidská fantazie dokáže vymyslet a hlavně je pro mě obrovskou vzácností, když narazím na něco, čemu prostě uvěřím. A tahle kniha představuje natolik reálnou utopii, že to snad ani lépe napsat nejde.

Ačkoliv Budoucnost není lehké čtení a rozhodně nepatří k těm, která by se daly přečíst během jedné noci, vtáhne vás. Postupně z vás udělá lidskou zombie závislou na kafi a pravidelných dávkách energeťáků, aby vás v závěru rozcupovala na malinkaté kousíčky. Ale vyplatí se to. Vyplatí. Věřte mi.

Autorka recenze: Dana Zálešáková
Zdroj: Střípky příběhů

Kdysi dávno se lidé pokusili zbudovat věž dosahující až do oblak; Bůh je za jejich zpupnost potrestal: zasel mezi ně nesváry a rozepře tím, že je donutil mluvit různými jazyky. Velkolepá stavba sahající do nebes podlehla zkáze. Bůh se spokojeně usmál a zapálil si cigaretu.
Lidé se zřekli nebe, ale dlouho jim to nevydrželo. Bůh nestihl ani mrknout okem a lidé ho nejdřív zahnali do kouta a nakonec vyhostili. Teď je cela Evropa zastavěna babylonskými věžemi, ale tentokrát není důvodem lidská povýšenost – není prostě kde žít.

Kontinent je přelidněný. Nenajdete už ani kousek parku, protože park je příliš velký luxus. Staví se už jen do výšky, a přes věže zřídka vůbec vidíte slunce. Lidi jsou přesto šťastní. Dostali věčné mládí, můžou si užívat – donekonečna.

Pokud náhodou někomu přeskočí, pokud někdo dostane ten šílený nápad, že by měl dítě, draze za to zaplatí. O to už se parta ostrých kluků z jednotky Nesmrtelných postará. Oni už ty řvoucí uslintaná děcka odklidí mimo dohled, a provinilým rodičům okamžitě aplikují sérum, které je brzy pošle do kytek. Tak je to fér. Za život se platí životem.

Je tam toho mnohem víc, než si vůbec dokážete představit a než vám já dokážu říct. Některé věci vám třeba na první pohled přijdou šílené, a pak najednou pochopíte, že je to naopak velmi reálný náčrt blízké budoucnosti – ke spoustě různých absurdních, nelidských, zvrácených nařízení už totiž máme nakročeno.

(Jinak to, jak akutně aktuální je tato kniha vzhledem k momentálně probíhající debatě o imigrantech, je nad mé chápání. Glukhovsky se prostě strefil úplně nenormálně. Ale asi to nebude jen prorockou jasnozřivostí – myslím, že si prostě mnohem líp než většina z nás dovede dát dvě a dvě dohromady.)

Každopádně zpátky k příběhu. Velmi nehrdinský, v podstatě téměř natvrdlý hlavní protagonista Jan Nachtigall nás střídavě zavádí do své pohnuté minulosti, kdy byl jako dítě svěřené do péče státu vychováván v dost drastickém prostředí uprostřed šikany, a do přítomnosti, která v podstatě není o moc lepší.

Všechno se rázem změní díky úkolu, který Nachtigall královsky podělá. Když ho velký šéf pošle zpátky, aby alespoň uklidil tu jednu holku jako posledního svědka svého nezdaru, Nachtigall s ní odjede na výlet. Zabít ji přece může později, že…

No a mezitím vře Evropa jako přeplněný kotel a je jasné, že se něco musí stát. Něco, co tak trochu čekáte, a zároveň si to nedovedete představit.

Nemůžu než vřele, s rukou na srdci, doporučit tuto knihu. Kdybych rýpal, možná bych jako fanoušek žánru našel nějaké drobné nesrovnalosti, ale nic, co by běžnému člověku padlo do oka, a v podstatě mi tyhle otázky jen dělají knihu ještě milejší, jako pár pih na jinak dokonalé tváři. Dostalo mě to. Dostane to i vás.

Autor recenze: Zbyšek Polák