Kladivo na čaroděje 7 - Síť přízraků

Anotace

Ukázka z textu

Večer byl chladný, mlhavý, když zšeřelou ulicí procházela čarodějnice.
Pod nohama cítila chvění města, ten zvláštní, tiše pravidelný pohyb, jako záškuby podkožních svalů spícího zvířete, ochutnávala nohama dlažbu a ten dotyk ji naplňoval vzrušením. Síla prosakovala vzduchem.
Sklouzla tiše z úzkého chodníku, jenž se tu hádal o místo s přetíženou silnicí a tramvajovým ostrůvkem, rázem se ocitla v uličce řadových domků takřka vesnického typu. Průjezdy s plechovými vraty, hrubá stříkaná omítka, laciné plastové rámy oken zde postupně nahrazovaly poctivé dřevo a působily jako vetřelci. Zdálo se, že lampy tu svítí méně než v centrálních čtvrtích, svět se rozpíjel do sépiových barev a ulice podřimovala. Čarodějnice kráčela a šero jako by postupovalo spolu s ní. V jejích šlépějích se držel stín a zůstával na popraskaných dlaždicích jako inkoustové skvrny, jen zvolna blednul a při tom do sebe nasával světlo. Ve škvírách se leskly oči potkanů, lákaných zatuchlým pachem stínu, kteří sledovali kroky čarodějnice a nepatrně, ale jen vskutku nepatrně, vystrkovali hlavy ze svých úkrytů. Provázeli ji, jako by jindy doprovázeli vůz s odpadky, oči jim přímo svítily dychtivostí.
Sto metrů před sebou viděla chvátat štíhlou postavu. Cítila dosud její pach ve vzduchu, větřila krátkými nádechy a sledovala její stopu. Chvění čarodějnici naplňovalo silou, bylo zřejmé, že magie má dnes v noci co nabídnout. Cítila se mocná, srdce jí vzrušeně tlouklo. A její kořist, stále nic netušící, kráčela jen pár kroků před ní…

* * *

Alena Černá spěchala a nohy v nových botách ji bolely. Bude to ještě trvat, než je dost prošlápne, aby se jí nezadíraly do nártu. Po celodenní práci vsedě za pultem v call centru to bylo jedno velké utrpení. Na chvíli se zastavila, aby zahýbala prsty a našla nějakou pohodlnější polohu, i když už věděla, jak zbytečná její snaha je.
A tehdy to ucítila.
Bylo to pod povrchem, chvělo se to a hledalo. Hledalo to ji!
Rozhlédla se, ale neviděla nikoho. Ulice byla prázdná. Přesto měla pocit, že ji někdo pozoruje. Viděla ale jen stín v místě, kde by být neměl. Proč je ta část chodníku tmavší? Zamrkala. Na okamžik se jí zdálo, že vidí shrbenou postavu a oči, které ji pozorují.
Potřásla hlavou. Hlouposti. Jsem přetažená a ty mizerné boty…
Pohlédla dolů a kolem nohou se jí něco mihlo. Krysa! Ucukla a hleděla do tmavé díry v živém plotu, kde zvíře zmizelo. Mezi větvemi viděla jen čistou čerň. Nesetmělo se nějak rychle?
Vzhlédla a připadalo jí, jako by se stín pohnul. Je blíž, nebo se jí to zdá? Náhle téměř vykřikla leknutím, když se u jejího ramene pohnuly větve a na vrcholek živého plotu přistál havran, složil křídla a zadumaně se na ni zahleděl.
Vyrazila ostrým krokem ulicí. Domů už je to jen kousek. Ulice končila trávníkem a dětským hřištěm, pískoviště bylo opuštěné, ale na prolézačkách se roztahovala parta nějakých výrostků, kouřili, pošťuchovali se, dívky sprostými slovy odrážely pozornost mladíků a zřejmě se všichni dobře bavili.
Alena je minula obloukem a zamířila ke skupince činžáků, pravačkou zabořenou v kabelce držela v dlani klíče a pepřový sprej.

* * *

Čarodějnice pochopila, že její kořist o ní ví. Znepokojilo ji to. Věděla, že by neměla riskovat, že se může vrátit jiný večer, má spoustu času. Ale lovecké vzrušení ji ovládalo, nedokázala se přinutit k ústupu. Hlas magie ji obklopoval a šeptal jako skřípající trám, jako vroucí voda v kotli. Běž, ulov ji, jsem tu s tebou. Je bezmocná a ty jsi silná. Já ti dám sílu.
Kráčela rychle, téměř běžela, našlapovala tichými kočičími kroky, několik havranů se za ní vzneslo a sledovalo ji. Lampy pomalu skomíraly a obloha se potáhla těžkým mrakem, úplněk nad východním obzorem zcela zmizel v tmavém dýmu. Jeden z potkanů vypískl směsicí děsu a vzrušení a pár dalších se k němu přidalo. Táhli se za ní jako za hlasem flétny, tohle ještě nikdy nezažila. Fascinovalo ji to. Vdechla doušek magie a změnila se v dým, letěla nad trávníkem a stébla se pod ní vlnila. Kořist k ní stála zády a roztřesenými prsty se snažila odemknout domovní dveře. Dobře…

* * *

Alena se nemohla trefit do zámku, jak byly její prsty zkřehlé. Byl počátek listopadu a nebylo zas tak chladno, přesto se chvěla. Ve vzduchu se vznášel podivný pach, těžko rozeznatelný. Cítila, že ji někdo pozoruje, ale neotáčela se, věděla, že tam nikdo není. Neslyšela přeci žádné kroky. Všechno jsou to jenom pocuchané nervy…
Konečně se strefila a zkusila otočit klíčem, ale nešlo to. Ty dveře zase zlobí. Na krku ucítila závan chladného vzduchu.
Zatlačila kliku vzhůru a klíč se otočil, zámek cvakl a dveře vpadly dovnitř domu. Automatické stropní světlo ozářilo domovní vchod s oprýskanými schránkami a Alena v té chvíli spatřila ve skleněné výplni protějších dveří odraz tváře stařeny s šedýma očima bez zornic.
S výkřikem se obrátila s pepřovým sprejem v napřažené ruce, ale nebylo tam nic, jen prázdný vchod a tma venku. Honem se opřela do dveří, přetlačila brano a přibouchla je, přiblížila se tváří těsně ke sklu a vyhlížela ven. Světlo nad ní stále svítilo a bránilo jí zahlédnout venku víc než jen tmu.
Náhle přímo proti jejímu obličeji nalétl do okna plnou rychlostí havran, třískl do skla silou, která mu jistě zlomila vaz, sklouzl dolů a nechal za sebou černou šmouhu.
Alena uskočila, proběhla vnitřními dveřmi a zastavila se až u výtahu. Ten byl kdesi nahoře, na stisknutí knoflíku se líně rozjel k ní. Po chvilce světlo u vchodu zhaslo a obklopila ji tma, tady na chodbě už osvětlení nebylo automatické, musela by zmáčknout některý z vypínačů, jejichž oranžové doutnavky zářily ze tmy jako světlušky. Nejbližší byl asi pět kroků od ní.
Upírala oči na oranžový bod a odhodlávala se k němu vykročit, když náhle ztuhla. Bod zhasl! Jako by se před něj něco postavilo a zakrylo jí výhled. Cítila svůj vlastní dech, jak se jí zadrhává v hrdle, něco jí svíralo hrudník a bránilo v nadechnutí. Napínala uši, zda neuslyší ze tmy nějaký pohyb, ale slyšela jen vlastní přerývané nádechy, o které se pokoušela její bránice, ostatní svaly byly ztuhlé hrůzou.
Za jejími zády zastavil výtah a plechové dveře se otevřely, světlo se rozlilo chodbou. Nic. Prázdno, jen velký pavouk seděl na vypínači, zakrýval doutnavku a skoro to vypadalo, že se jí vysmívá.
Zacouvala do kabiny a stiskla tlačítko pátého patra. Ostré světlo uvnitř působilo až nepatřičně, Alena si uvědomila, že stále ještě nemůže popadnout dech.
Výtah zastavil a vyplivl ji do prázdné temné chodby. Úzkost ji svírala a nechtěla ji pustit, šla jako robot ke dveřím a ruka s klíči se jí třásla. Pomyslela na Lucku a polil ji chlad. Její dcera. Tyhle obavy si nesmí připouštět, nesmí! V bytě je bezpečno, je to její prostor, útočiště, stačí dostat se tam a všechno bude dobré. Pak se tomu zasměje.
Odemkla, otevřela dveře a postava stála proti ní, temný obrys a mrtvé staré oči ve stínu. A zuby, falešné zuby se zablýskaly.
Mrkla a postava zmizela.
Tak tohle ne! Musí se dostat ke svým práškům, musí…
Rozsvítila a přibouchla dveře zády, byt ji vítal chladem a vůní rooibosového čaje od snídaně. Všechno bylo na svém místě. Všechno se zdálo být v pořádku, ale cítila, že není, cítila tu tíhu, to chvění…
„Lucko?“ Hlasivky jí přeskočily, takže to znělo spíš jako zasípání.
Nikdo neodpověděl.
V obýváku něco zašramotilo a světlo s prsknutím zhaslo. Něco se drápalo oknem dovnitř.

* * *

Klaudie Doskočilová nemívala tvrdý spánek. Byly dny, kdy neusnula vůbec, dokud nepohlédla na dno sedmičky červeného, podpořeného případně jedním či dvěma panáky vodky ve chvíli, když byly noční můry obzvlášť vytrvalé.
Dnes byla jedna ze vzácných nocí, kdy spala celkem dobře. Dokud nezazvonil telefon.
Vrhla rozespalý pohled na displej. Uviděla číslo, které jí nic neříkalo, a pak hned druhé, 21:27. To je teprve půl desáté, kdy že jsem to šla spát? Cítila se mátožná, chvíli nevěděla, kde je a co se děje, jako by ji vytrhli někdy uprostřed fáze REM, a ne krátce po usnutí. Ložnice byla tmavá a pustá, povytaženými žaluziemi prosvítaly odlesky pouličních lamp a pootevřeným oknem se vkrádala zima.
Konečně se Klaudii podařilo natočit mobil správným směrem a přijmout hovor.
Do uší jí pronikla prázdnota, šumící tíživé ticho, a pak několik sípavých vzdechů úst přiložených těsně k mikrofonu.
Málem už hovor znechuceně ukončila, když ji náhle zarazilo jediné zašeptané slovo.
„Prosím!“
Byl to tenký dětský hlásek a zněl, jako by se snažil šepotem přehlušit příboj.
„Někdo tu je,“ pokračoval a byl to spíš strach než dech, co rozechvívalo hlasivky. „Někdo tu je!“
„Kdo je to?“ vykoktala Klaudie. Stále se ještě úplně neprobudila a její empatické centrum mozku se třáslo přívalem strachu a zoufalství, které se na ni z mobilu hrnuly.
„Znáte mou maminku,“ vyšeptal hlásek, „říkala, že kdyby se něco… Prosím, mám strach!“
„Kde jsi? Jak se jmenuješ?“ Klaudie se snažila vnést do svého hlasu uklidňující podprahový tón, ale dost úsilí ji stálo už jen zachovat pevný hlas na slyšitelné úrovni.
„Jsem Lucie. Moje maminka je Alena Černá, znáte ji z… vždyť víte. Potkaly jsme se.“
Nechtěla říct »z blázince«, ale lepší formulace ji nenapadla. Jasně, potkávaly se na skupinových terapiích, před pár lety, když… Klaudie si vybavila jedno z těch setkání, povídaly si s Alenou o rekonstrukci žižkovského vysílače, kde Alena donedávna pracovala a kam by se ráda zase vrátila. Procházely kolem školní zahrady, byl podzim a děti si hrály se spadaným listím. Přes plot se dívala holčička, asi deseti nebo jedenáctiletá, mávala na ně a Alena se na ni usmívala.
„Uklidni se, Lucko. Co se děje?“
„Někdo tu je! Přišli oknem a já…“
„Zavolej policii.“
„To ne…“
V té vypísknuté, zajíkavé větě bylo všechno. Tohle dítě žije s matkou, která měla už párkrát vykročeno ke zbavení svéprávnosti. To všechno jen proto, že k ní promlouvali mrtví, občas, když to nečekala – ne každý se s tím dokáže vyrovnat. Tenkrát když se seznámily, byla docela v pohodě, ale Klaudie pochopila, že nedlouho předtím to s ní bylo o dost horší. Jak je na tom teď, nevěděla.
Ať už to, co přišlo oknem, bylo cokoliv, nebylo to z tohoto světa