Noční běžci 6 - Schránka duší

Anotace

Ukázka z textu

S tenkým dřevěným držadlem světelného kamene mezi zuby si Seregil otřel kapku potu, která mu zvolna stékala po nose, a letmo přehlédl jeden z mnoha dopisů, které našli ve vévodově soukromé studovně, včetně těch ukrytých v zásuvce s falešným dnem. Arcivévodkyně Alaya, vrchní dvorní dáma princezny Elani, byla očividně vévodovou přítelkyní a bez zábran se dělila o jisté zajímavé dvorské klepy. Podle nejnovějšího dopisu si místodržící – královnino dvojče, Korathan – našel dalšího milence, mladého lorda Byrise. Kdysi dávno se té cti nakrátko dostalo i Seregilovi. Korathan měl vždycky rád mladé milence. V dalším dopise psala o muži jménem Danos, říkala, že na něj korunní princezna pohlíží s vřelostí, a těšila se na vévodovy další dopisy.
Na opačné straně velké studovny se ve světle vlastního kamene jako tmavá silueta rýsoval Alek, prohledávající police se svitky a knihami, které zabíraly dvě stěny. Podle vévodovy pomocnice z kuchyně, kterou Alek dříve v toho dne okouzlil v krámku s rybami na trhu v Cirně, byla jejich informace správná: vévoda byl pryč, na návštěvě u přátel na blízkém statku, a ještě několik dní se neměl vrátit.
Bylo už dávno po půlnoci, ale pořád tak dusno, že bylo všechno – pergameny, kožený diář, Seregilova tenká lněná košile – nepříjemně vlhké. Pro tuhle práci si stáhl vlasy dozadu, ale těžce mu visely na záda, takže mu bylo ještě mnohem víc vedro, zatímco se přehraboval zbytkem dopisů. Těžkými sametovými závěsy, lemujícími balkónové dveře, nepohnul ani vánek. Cvrčci cvrkali tak hlasitě, až přehlušili i zvuk příboje, tříštícího se dole o útesy. Začínala ho z toho bolet hlava. Podařilo se mu však najít další zajímavý dopis mezi těmi, co nebyly ukryté. Byl od hraběte Selina, který byl shodou okolností Alekův přítel. Ve stručném vzkazu Selin vévodovi děkoval za večer v herně i dobrou večeři a zval Relthea, aby příští týden povečeřel s ním a jeho matkou.
Alek teď byl na podlaze a zvedal okraje kulatého vlněného koberce, na kterém stál stůl. Po chvíli tiše hvízdl.
„Našels něco?“ zašeptal Seregil.
„Skrýš, se schránkou.“
„Pasti?“
„Ne.“
Seregil slyšel, jak otevírá zámek šperhákem, a potom šustění papíru. Alek natáhl ruku a podal Seregilovi svazek dopisů, převázaných tmavou stuhou. Seregil jeden vytáhl a otevřel ho. Konečně to, pro co přišli. Rychle zkontroloval pár dalších v balíčku, jen pro jistotu. Soudě podle toho, co četl, musel být tajný románek vášnivý; markýza Lania psala velmi názorně a očividně byla do mnohem staršího vévody notně zamilovaná. Nedalo moc práce zjistit, že Laniin nastávající, markýz Deciel, měl s vévodou nejistou dohodu ohledně jakéhosi pozemku. Reltheus chtěl onen pozemek pro sebe a měl v úmyslu dopisy použít, aby Lanii přiměl Deciela přesvědčit. Šlo o typické nekonečné intriky a pózy mezi skalskou šlechtou.
Seregil vytáhl další dopis, aby zkontroloval datum, ale Alek ho náhle popadl za rameno a vystrčil ho ven na měsícem osvětlený balkón. Seregil pochopil, přitiskl se ke stěně za dveřmi a svíral ukradené dopisy, zatímco Alek nehlučně zavřel dveře. Vzápětí se za nimi rozlilo světlo. Někdo mluvil, ale příliš tiše, takže nerozeznávali slova. Ne, byly tam dva hlasy: muž a žena. Spletla se snad kuchyňská pomocnice, nebo se vévoda z nějakého důvodu vrátil domů dřív? Doufal, že se Alekovi podařilo nalezenou skrýš zase zakrýt.
Ať to bylo jakkoliv, byli v pasti. Balkón trčel nad smrtícím srázem nad oceánem. Byl odliv a ze zpěněného příboje čněla skaliska. Kdyby byl příliv, možná by to byl Seregil v nejhorším případě ochotný riskovat, ale stejně by tu pořád byla otázka, jak přimět skočit Aleka. V minulosti pomohlo popadnout ho a hodit, ale Seregil to dělal nerad.
Hlasy uvnitř sílily a zase slábly, přerušované smíchem, a potom získaly zřetelně milostný tón. Alek potřásl hlavou a zvedl ruku s čímsi, co vypadalo jako dopis.
Co je to? zeptal se gestem ruky Seregil.
Alek mu dopis podal. Byl datovaný před deseti dny, pátého dne gorathinu, s pozdravem „Vaše Veličenstvo, nejváženější teto“ a podepsaný „Elani, skalská korunní princezna“. Seregil se podíval na Aleka a spatřil vítězný úsměv. Zazubil se na něj zpět a zvedl palec a ukazováček ve znaku: Dobře!
Samotný dopis nebyl nijak zvlášť zajímavý, jen popis každodenního života mladé dědičky – výcvik šermu a lukostřelby, nový kůň jako dar od markýze Kyrina, lekce s královským sokolníkem, smrt oblíbeného psa, zmínka o dopisu od potenciálního nápadníka, Danose. Tón byl velmi věcný, nesl jen málo stop dívčího nadšení. To Seregilovi připadalo docela smutné, přestože ne překvapivé. Z toho mála, co se o Phoriině pečlivě střežené dědičce dozvěděl, šlo zřejmě o velmi vážnou dívku.
Ale na tom nezáleželo. Co s tím dopisem dělá Reltheus? Seregil si ho znovu pečlivě prohlédl. Písmo vypadalo spíše jako mužské než dívčí, jako rukopis někoho, kdo je zběhlý v krasopisu. To nabízelo několik možností.
Nebyla tu také ani stopa po pečeti, takže to byla buď kopie, nebo padělek, přestože Seregila mátlo, proč by se někdo namáhal padělat tak obyčejný dopis.
Zvuky milování teď značně zesílily, plné sténání a nesouvislých lichotek. Seregil šťouchl Aleka do ramene a sugestivně trhl obočím. Alek obrátil oči v sloup a třásl se němým smíchem.
Milenci došli k čemusi, co znělo jako vzájemně uspokojivé vyvrcholení, a ztišili se do přerývaných vzdechů a smíchu. Šťastný pár, ale kdo to je?
Po několika okamžicích klidu světlo zhaslo a Seregil s Alekem slyšeli, jak se dveře studovny tiše otevřely a zase zavřely. Seregil se sotva stačil zvednout, když se dveře vedle něj rozlétly a na balkón vyšel statný mladík, úplně nahý a očividně spokojený sám se sebou. Došel na okraj balkónu a opřel se o kamenné zábradlí, broukaje si jakousi melodii. Na vévodu byl příliš mladý, a vévodovi dospělí synové z prvního manželství byli pryč, ve válce. Nejspíš sluha, který využil pánovy nepřítomnosti, aby se trochu pobavil.
Seregil sáhl Alekovi na zápěstí, naklonil hlavu směrem ke dveřím a nehlučně vklouzl do potemnělé místnosti. Alek ho vzápětí následoval. Šťastný milovník nic netušil. Teď neměli jinou možnost než použít dveře studovny. Seregil je vedl do tmavé chodby a do ložnice o pár dveří dál, modle se, ať je prázdná. Byla, a páchla zatuchlinou.
Čekali tam a naslouchali u dveří, dokud neuslyšeli, jak šťastný milenec opouští studovnu, a potom vklouzli zpět. Alek hlídal, zatímco se Seregil usadil u stolu, aby opsal dopis princezny Elani. Použil k tomu vévodův jemný pergamen a drahý inkoust. Když byl hotov a dokumenty vráceny do skrýší, pospíšili si dolů po příkrém schodišti pro služebnictvo na konci chodby. Boty jim na ošlapaných dřevěných schodech jenom šeptaly.
U předních dveří byla stráž a u brány další, ale na nádvoří u studny ne. V přádelně se protáhli skrz okénko, kterým by se statnější muž ven nedostal, a seskočili na blátivou zem z dvojnásobné výšky, než kolik sami měřili. Pak už bylo snadné přelézt zeď za studnou a projít podél příkopu k cestě. Ohlíželi se cestou přes rameno, připravení, že propukne vřava, ale sídlo vzadu za ozdobnou kamennou zdí zůstávalo temné a noc až na halasný cvrkot cvrčků tichá.
Seregil Aleka žertem zatahal za cop, spokojený, že se jim podařilo hladce vyklouznout. „Dobře žes zaslechl ty milence, když zamířili k nám. Byla by hanba zkazit jim večer.“
„A nám taky. Domů?“
Seregil si poklepal na košili, za kterou ukrýval dopisy. „Domů.“