Na hraně věčnosti

Na dlouhou dobu se uzavřela do sebe před všemi a před vším a dle jejího názoru se nikdy této izolace nebude schopná úplně zbavit. Prožívat každý den ve strachu, kdo další odejde z jejího života, je pro ni jako očistec. Ale od té doby, co potkala Andrewa, je všechno, co má a co potřebuje, na jednom místě. A i když ani v tomto stavu, kdy se zdá, že se jí život začíná vylepšovat, si nemůžu být ničím jistá. Nicméně určitou část jistoty ale mít může. V Andrewovi a v jejich novém společném životě, budoucnosti a možnostech, které se jim nabízejí.

Ale Camryn ví až moc dobře, že život se pokaždé vytasí s něčím absolutně zdrcujícím právě ve chvíli, kdy už si myslíš, že je všechno docela v pořádku. A Camryn je souzeno to prožít znovu...

Nový začátek, příběh prostoupený láskou a akustickou hudbou, nástrahami života a nadějí, že i to, co se zdá nejvíce nemožné, se může jednou stát skutečností.

Jessica Redmerski se od prvního dílu značně posunuje směrem k životu dospělých lidí, kterými se Camryn i Andrew nepochybně stávají kapitolu od kapitoly. První díl byl naprosto famózně vymyšlený a popsaný, celkově se mi ten nápad líbil úplně nejvíc jak to jde. Fakt, že se Camryn jednoho dne rozhodně s nulovými očekáváními vyjít do světa a udělat něco spontánně. Cestovat na vlastní pěst autobusem, aby se pokusila nějak poslepovat svůj život roztříštěný na miliony kousků zpět dpohromady. Naprosto jsem si užívala to, jak se Camryn a Andrew poznávali. Jak se jejich první setkání od počátku formoval v něco víc. Nebylo to zdrženlivé, ale ani uspěchané. V podobné strategii pokračuje Redmerski i dál. Nechává plynout čas a své postavy představuje v různých etapách lidského života.

Na začátku Na hraně věčnosti jsem se ale trochu zasekla a nějak mi nešlo se posunout dál. Měla jsem chvíli pocit, jako by ty emoce z prvního dílu trochu zevšedněly. Camryn mi také chvílemi ne a ne padnout znovu do noty. Po tom, co se jí stalo v tomto díle chápu, proč je taková, jaká je, ale občas mám pocit, že zbytečně předčasně na všechno rezignuje. Andrewovy části byly potom úplným opakem těch Camryniných. Emoce z nich můžete cítit přirozeně a navíc autorka Andrewovi přisuzuje milý šarm, talent i velkou dávku odhodlání Camryn se vším pomoci tak, aby se i ona mohla v životě opravdu kus posunout.

Nutno říci, že láska, dobrodružství a prvek cestování nejsou v podání Redmerski vůbec tuctové, obzvlášť potom styl psaní v pasážích, kde se postavy dostávají do zátěžových a psychologicky vyhrocených situací, které se mohou stát kdykoli a komukoli i v reálném světě.

Jedna věc se mi na této dvoudílné knižní sérii moc líbí. A sice časový postup, kde určité začátky kapitol začínají například: "O několik měsíců později." V knihách tohle sice vyloženě nevyhledávám, ale když se to objeví, tak mě to rozhodně potěší. Na hraně věčnosti s tímto Redmerski rozhodně nešetřila a musím říct, že je to jenom a jenom k jejímu dobru. Protože díky tomu sepsala konec, o jakém si mohou mnohé jiné knihy nechat jenom zdát. Ten konec byl absolutně brilantní, geniální a nádherně dojemný. J. A. Redmerski je spisovatelka, která píše srdcem a ten konec to jenom potvrzuje. Má smysl pro humor a zároveň i smysl pro detaily. I když jsem si zpočátku nebyla moc jistá, tak po dočtení jsem věděla naprosto jistě, že pro ten konec rozhodně stojí za to si celou knížku přečíst.

Autorka recenze: Patricie Kouřilová
http://nickyhokniznikoutek.blog.cz/

Druhé pokračování příběhu o Camryn a Andrewovi a o jejich lásce a přitažlivosti. Příběh o tom, jak se našli ti praví dva, jak je dokázal svést osud dohromady a zamotat jim hlavu.

První díl Na hraně zapomnění končí těhotenstvím Camryn, uzdravením Andrewa a společným zasnoubením. Tím se i pokračuje. Mladému páru končí cestování a začíná úplně jiný život. S radostí, ale i se strachem očekávají věci příští. Bohužel jim život nedopřeje to, co oba tak toužebně chtějí. V momentě je všechno naprosto jinak a jim nezbývá než se s tím vyrovnat, což zvládá každý jinak.

„Když se všechno bortí, to poslední, co zůstává, je láska.“

Všude se říká, že dobro vítězí nad zlem, láska je to pravé, co nás drží nad vodou a pomůže nám. Stejně tak to je i v tomto díle. Autorka skvěle popsala vzájemnou blízkost, podporu, lásku dvou lidí. Důvěra, naplnění, ale i neustálé nestereotypní zážitky, které posouvají příběh dál.

Když jsem knihu četla, tak jsem si říkala, že všichni působí starší, než ve skutečnosti jsou. Jejich názory a vyjadřování byly tak zodpovědné. Až jsem přišla na to, že jejich životní zkušenosti jim ukazují směr a udávají rychlost.

Přestože se to na začátku nezdá, tak je kniha z poloviny plná cestování a okamžiků s tím spojených. Přes slabosti a nepříjemné chvíle se hrdinové otrkávají a vydávají se opět na cestu.

Správně uvádí Camryn myšlenku, že podruhé je vše jiné a naše vzpomínky se tak ztrácí a neuchovávají tolik, jako když zkusíme jiný směr, jinou cestu, jiné místo.

Možná trochu víc nostalgický, přesto čtivý a vtipný román o lásce dvou vyzrálejších mladých lidí.

Těším se na další dílo.

Autorka recenze: Kristýna Bednářová
http://safienka.webnode.cz/

Camryn se taky bojí vlastních emocí. Její vztah s Andrewem se pořád prohlubuje a zdá se, že je všechno na nejlepší cestě. Pak však zasáhne osud a uštědří jí další ránu. Andrew, stejně milující jako v časech, kdy se poznali, by víc než rád snášel tu bolest s ní. Jenomže ona nechce. Co víc, ještě jí zjevně překáží, že kolem ní chodí po špičkách, jako by byla z porcelánu.

Ležela jsem tam a přemýšlela. O tom, co se právě stalo a co se nestalo. Myslela jsem na to, jak krásně voní a jak horká je jeho kůže. Myslela jsem na to, jak se krotil. Jako by se pořád bál, aby mi neublížil – fyzicky, emocionálně, snad i duševně, pokud to vůbec jde. Milovala jsem ho za to. Milovala jsem ho za to, že mě tolik miluje. Jenom jsem doufala, že se tak ochranitelsky nebude chovat už napořád.

Camryn touží po jediném – aby se všechno vrátilo do starých kolejí. Jenomže když na ránu nalepíte náplast, třeba se i pomalu hojí, ale nezmizí. Pořád ji cítíte a jednou přijde čas, kdy se na to ještě jednou budete muset podívat.

Naštěstí má Andrewa. Působí občas nezodpovědně, až klukovsky rozpustile, ale když jde do tuhého, umí vzít věci do vlastních rukou. A když není jiné možnosti, třeba i sbalit kufry a rozjet se s Camryn napříč Amerikou. Už jednou si takhle provětrali hlavu a našli, co jim chybělo. Tak to třeba bude fungovat i podruhé...

Protože tohle je náš život. Potkali jsme se na cestě. Poznali jsme se na ní a zamilovali se do sebe. Jsme pro cestu stvoření a budeme na ní tak dlouho, dokud nezačne být jasné, že už je nám souzeno dělat něco jiného.

Já jsem dosud byla v životě mnohem šťastnější než hrdinka tohoto příběhu, a taky patřím k lidem, kteří si toho dovedou vážit. Na druhé straně, znám bolest, a nejen z vyprávění, a to, jak Camryn odmítá přiznat si pravdu a postavit se minulosti, je mi blízké. A řekla bych, že bude více čtenářkám.

Vypadá to jako odpočinkové čtení, a snad i je. Ale zároveň tady najdete hodně úvah o životě a o smrti, o tom, jak si uvědomit, co je důležité, a taky že občas není třeba tak strašně se bát, abychom svou bolest nepřenesli na toho, jehož milujeme – možná si on nepřeje nic jiného než moci část našeho břímě vzít na vlastní ramena.

Líbí se mi taky to, že jsou oba hrdinové normální. Nejsou superinteligentní, nemají to nejlepší vzdělání, naopak, a mají v plánu živit se čímkoli, třeba i jako prodavačka nebo barman, aby si vydělali na další životní cesty. Překážel mi trochu konec, stejně jako u předchozí části.

Každopádně obě knihy se dají číst i samostatně, druhá nenavazuje tak, aby čtenáři chyběla znalost první. A jsou to krásné oddechovky, navíc s nádhernými obálkami. Doporučuji.

Autorka recenze: Kamila Poláková

* * * * *

Na hraně věčnosti