Zastřihávání křídel

Ve dvaceti jsem byla tele. Stejná číslovka v manželském svazku proměnila telátko v dospělou krávu. Silné ženy jsou většinou bez mužů. Mám muže. Mám muže dvacet let. Nechci rekapitulovat ani kapitulovat, potřebuji si jen uvědomit své hrdinství. Stále to mezi námi hraje, čůráme před sebou, voníme si, utíráme se jedním ručníkem, olizujeme po sobě lžičku… milujeme se. Jen pauzy mezi milováním vyplňujeme prázdninami, Vánocemi, lyžařskou sezónou…

V kapitolce Voda jsem se doslova našla. A taky v Choďte mi jako dáma, Nedělej je od slova nedělat, Vánoční, Zrání, O marnosti, Kvůli a spoustě dalších… Jo jo, to znám, takhle to mám taky…

Nikdy jsem nevybočovala z řady. Výjimečná jsem byla jen v dětství. Odlišovala jsem se od ostatních spolužáků půl metrem. Jsem sice pořád o trochu vyšší, ale jinak už poslušně zařezávám s davem. Takže jako správná žena potřebuji pro zaparkování dvě plnohodnotná místa, vyžaduji neustálé projevy lásky, čůrám do sprchy, mám celulitidu a ráda nakupuji…

… O výhodách žen přemýšlím často. Dřív se nám přisuzovalo, že nemusíme na vojnu. Teď nemusejí ani muži, tak mě vážně napadá jen, že lépe snášíme rýmu. Právo vyslovit toto klišé mi dává čerstvá zkušenost z tohoto týdne. Měl rýmu na obě dírky a smrkal do látkových kapesníků. Bývám trochu nevrlá z jeho polykání různých prášků, ploužení se po bytě a hekání při každém pohybu. Zvlášť když v předchozích dnech podnikl výlet na motorce, golf a pánskou jízdu.

Věřím, že nejsem jediná, kdo vidí jistou paralelu s vaším vyprávěním. To všechno cítíme i my, ostatní ženy a matky – pomalu ale jistě uvadající tělo odolávající i mučení se v posilovnách a na rotopedech, ale ne zákonům gravitace, automatické snižování sebevědomí, zvýšení krevního tlaku a sebeironie, zvětšení obvodu pasu… Takže nebojte, Vendulo, věřím, že spousta ženských „v tom lítá s vámi“ i přes ta přistřižená křídla. Jste silnější, než si možná myslíte a rozhodně silnější, než si myslí vaše okolí. Mějte se ale o trošku víc ráda, nebo se to aspoň začněte učit. Jak říká moje kamarádka – za pečenou husu každou neděli přesně ve 12.00 hod. na dokonale prostřeném stole, zato s mastnou hlavou a ulámanými nehty si tě nikdo vážit nebude!

Dívám se na jeho femme fatale. Do zrcadla. Zkouším najít nějakou výhodu zralosti. My ženy na tom nejsme tak dobře jako třeba víno nebo whisky. V regálech s alkoholem můj manžel kouká do nejzazších pater a velmi si cení přibývajících let a zrání v dubovém sudu. Doma ho zralý soudek jen tak nevzruší.

Jsem ráda, že „nám“ se zatím milenka vyhnula. Nebo o ní aspoň nevím. Přes nezáviděníhodné pocity marnosti, odvržení, ztráty sebeúcty jsem se musela smát, jak jste to krásně napsala. Od počátečního ponížení se pomalu zvedáte na kolena a jistě se pokoušíte i vstát a já moc moc věřím, že teď, když držím tuhle vaší knížku v rukách, už dávno stojíte pevně nohama na zemi. Užitečné rady pro naši milenku i Chytit šanci za pačesy mě moc pobavily.

Zastřihávání křídel

Těším se na další vaši knížku. Víte svý, Vendulo, vaše trefné glosy – to jsou pocity ženy, zralé ženy, která leccos vydrží, a i přes rány osudu (pro někoho jsou to škrábance, pro jiného amputace srdce) chce ještě žít, ještě chce tančit, milovat… To půjde, uvidíte!

Autorkou recenze je Lucie Bednářová