Vzpomínky, co neuletí
Nakladatel: | Odeon (EUROMEDIA GROUP, a.s.) | |
---|---|---|
Edice: | Česká řada | |
Jazyk: | česky | |
Pořadí vydání: | 1. | |
Rok a měsíc vydání: | 2014/11 | |
Počet stran: | 256 | |
Typ, vazba: | Kniha, pevná | |
Formát, hmotnost: | 134 × 207 mm, 392 g | |
Více podrobností |
Běžná cena: | 279 Kč |
---|
Informace o dostupnosti
Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu. Poslední změna: 19.04.2024 13:42 |
- Sledovat titul
- Recenze (1)
- Odkazy a akce (0)
- Komentáře (0)
Anotace
Vzpomínky, co neuletí představují první souborné vydání autorčiných povídek a drobných próz. Už v těchto textech Andronikova předznamenala témata, jimiž se zabývala v posledním románu Nebe nemá dno: zhoubná nemoc, těžký úraz a problematický návrat do běžného života, odchod blízkého člověka, překonávání složitých životních okamžiků. Ač mnohé texty nekončí happy endem, vůle žít působí jako magnet, k němuž hrdinové směřují…Specifikace
Název: Vzpomínky, co neuletí
Autor: Hana Andronikova
Titul je zařazen do žánrů:
ISBN: 978-80-207-1581-4
EAN: 9788020715814
Objednací kód: -
Odborné recenze
Hrdinové potkávají smrt a chtějí žít. Tak jako jejich autorka
23.12.2014Bývá módou vydávat posmrtně knihy předčasně zesnulých autorů. I tady, byť s jistou uměleckou cudností, platí, že smrt prodává. Třináct povídek Hany Andronikové vychází jako připomínka jejího předčasného odchodu před třemi lety. Z díla Hany Andronikové svým způsobem vystupovala smrt už za jejího života, jako by si její postavy byly stále vědomé vlastní blížící se konečnosti. Zemřela v předvánočním čase před třemi lety, stejně jako Ivan Martin Jirous a Václav Havel. Jejich mediálně uctěnější smrti tu její zastínily. Nakladatelství Odeon teď vydává soubor povídek nazvaný Vzpomínky, co neuletí.
Hodnocení a komentáře
Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.
Přidejte svůj komentář
Ukázka z textu
K Vánocům mi koupil foťák. Moc jsem nevěděla, co s ním, ale Jiří mi přiblížil vzdálený horizont. Ukázal mi svět v objektivu, ukázal mi, co všechno se dá zachytit do malého rámečku, co všechno se dá vidět hledáčkem kamery. Archeologie jde ruku v ruce s fotografií, říkal.
A ze mě se stal náruživý fotograf. Přes noc. Vydávala jsem se na procházky Prahou, do parků a sadů, do zapadlých uliček dlážděných kočičími hlavami; vydávala jsem se na lov, vzrušeně mačkala spoušť, cvakala jeden obrázek za druhým. Dívala jsem se jeho očima. Našla jsem světlo a stín, radost z hledání; nahlédla jsem do hloubky, do skrytých koutů, objevovala jsem tajemství. Fotila jsem holé stromy, zákoutí s pavučinou, opuštěnou lavičku. Fotila jsem tváře a postavy lidí, jejich štěstí a zármutek, záblesky lásky, jejich samotu; fotila jsem stopy času v očích shrbených žen, roztřesené ruce starců.