Červenobílá

Dalibor Vácha - Červenobílá

Historický román líčí šest let československých legií v Rusku. V centru pozornosti je cesta čtvrtého pluku a osudy spisovatele a pozdějšího generála Rudolfa Medka. Mozaika střetů s bolševiky, setkávání s Rusy, vnitřní sváry uvnitř legií, to vše vytváří obraz doby, která patří k zajímavých obdobím našich dějin.

Autor, občanským povoláním historik, pracuje s fiktivními i historickými postavami. Autentický styl vyprávění, drama bojů patří k dalším kladům tohoto pozoruhodného debutového díla.

Přidat komentář

Román se věnuje šesti letům československých legií v Rusku. Dobrovolnické vojenské jednotky bojovaly v letech 1914 až 1920 na ruském území nejprve proti rakouskouherské armádě a poté proti Rudé armádě.

„V centru autorovy pozornosti je cesta čtvrtého pluku a osudy spisovatele a pozdějšího generála Rudolfa Medka. Mozaika střetů s bolševiky, setkávání s Rusy, vnitřní sváry uvnitř legií, to vše vytváří obraz doby, která patří ke klíčovým obdobím našich novodobých dějin," uvádí mediální zástupce pořadatele ceny Denisa Novotná.

Dalibor Vácha pracuje s fiktivními i historickými postavami – vedle Rudolfa Medka se v románu objevují například plukovník Švec, velitelé Čeček a Kutlvašr. Porota, v níž byli spisovatelé Tereza Brdečková, Pavel Brycz a Petra Soukupová, literární kritik a historik Pavel Janáček a knihkupec Jiří Seidl, vyzdvihla u románu autentický styl vyprávění, precizní vykreslení postav i přesvědčivě podané drama bojů.

Nakladatelství Knižní klub patří do společnosti Euromedia Group, která vlastní i značky Odeon, Ikar a Universum. Ačkoli jsou v Česku desítky literárních cen, jen minimum z nich vyhlašují nakladatelé. Navíc většina z nich oceňuje publikace již vydané. Knižní klub nabízí možnost publikovat původní dílo a autora odměňuje prémií.

Z vítězných titulů minulých 18 ročníků získaly tři ocenění v soutěži Magnesia Litera v kategorii Objev roku a jeden v kategorii Próza.

Rukopisy do příštího ročníku ceny Knižního klubu je možné zasílat do 31. prosince 2014 na adresu Euromedia Group, Literární cena KK, Nádražní 32, 150 00, Praha 5 nebo přes formulář na www.lckk.cz.


2.9.2014 denik.cz   

Přidat komentář

Kdy jste se poprvé setkal s tématem československých legií v Rusku?

Letmo v prachatickém archivu, nakonec z toho byla diplomová práce na téma každodennosti v legiích, pak pokračování v podobě dvou větších odborných prací a okolo pětadvaceti vědeckých článků. Prameny jsem tedy měl prostudované dávno před tím, než jsem přešel od platonických úvah k románu. S velkou oblibou využívám legionářských románů napsaných vojáky, což je pramen ne úplně obvyklý, ale v každém případě vynikající.

Jak se stalo, že z tématu historického bádání vznikl román?

Kostra se rodila v souladu s tím, co považuji za nejzajímavější kapitolu pobytu československého vojska v Rusku v letech 1914– 1920. Tím je horké léto 1918, kdy dobrovolníci vystoupili se zbraní v ruce proti bolševikům, chtěli se probojovat z Ruska ven, aby záhy rozhodnutí změnili a zapojili se velmi aktivně do ruské občanské války. Na druhou stranu, Červenobílá hodně vypráví o pocitech, o vnímání té doby i prostoru. Pozadí románu tvoří i náročné sondy do oblastí méně vědecky měřitelných, což jsou právě emoce.

Jaké to bylo, po letech odborné práce se pustit do takových sond?

Psal jsem během loňského jara a léta, velmi rychle. Samotného mne překvapilo, jak agresivně mi román narůstal pod rukama a jak těžké bylo se od tvoření odpoutat. Nešlo přestat psát nebo nad psaním nepřemýšlet. Postavy se draly po vlastních cestách, a upřímně řečeno, sám jsem hodně dlouho nevěděl, jak se román nakonec uzavře.

Které hrdiny jste si z těch mnoha osudů nakonec vybral?

Kromě těch skutečných, kterými jsou hlavně legionáři Rudolf Medek a Stanislav Čeček, jsem stvořil samozřejmě i fiktivní postavy. U těch z první skupiny byla práce omezená jejich opravdovými osudy, přestože o tom, co se jim honilo hlavou a jak se chovali v určitých situacích, rozhodně nevíme zdaleka vše. Snažil jsem se o autenticitu, proto se s nimi někdy operovalo docela složitě. Ani postavy fiktivní nejsou zcela vymyšlené, u každé je větší či menší a vědomá i méně vědomá inspirace legionáři, jejichž deníky, paměti nebo autobiografické romány jsem za roky studia svého tématu držel v rukou. Jaké jsem je stvořil? Všechno jsou to postavy doufám živoucí a emotivní, ne jen papírové charaktery, které pronášejí nudné věty, nebo šachové figurky, které bych posunoval po šachovnici dějin.

Z jakého důvodu jste knihu věnoval Rudolfu Medkovi?

Medek byl pro mne jeden z prvních velkých zdrojů inspirace pro všechny mé studie. On byl prazvláštní osobnost: básník, válečník, vášnivý diskutér, přes noviny se hlučně hádal třeba s Karlem Čapkem, cholerik a hlasatel cti a odvahy. Antisemita, který se přátelil s Františkem Langerem. Pravičák, který raději sedával po hospodách u stolu s mladým levicově orientovaným Zdeňkem Kalistou nebo Josefem Horou než s jinými pravičáky, kteří ho nudili. Pracuji dlouhodobě na jeho životopisu, který mám už téměř hotový, a jeho mnohostranná osobnost je pro mne hádanka, kterou stojí za to řešit.

Proč jste román přihlásil zrovna do literárního klání Knižního klubu?

Rozhodně pro prestižní status téhle ceny. Podstatná pro mě byla i možnost rychlého vydání knihy pod jménem tak velkého nakladatelství, nemluvě o kvalitě předchozích vítězných děl. V koutku duše jsem doufal, že by se mohlo něco podařit, ale moc jsem tomu nevěřil. Překvapení bylo pak velké.

Váš text působí suverénně a zkušeně, kromě historických statí jste dřív beletrii nepublikoval?

Občas se bavím psaním hororových povídek, dvě mi vyšly letos v žánrovém časopise XB-1. A jelikož pokračuji ve vědecké kariéře, publikuji texty týkající se československých legií. V poslední době se věnuji i komiksům a fenoménu zombies v moderní kultuře.

Navíc doufám, že Červenobílá nezůstane úplně osamocena a někdy brzy se k válečnému románu opět vrátím.


3.9.2014 Mladá fronta DNES

Přidat komentář

Váchova kniha je přesvědčivá nejen díky barvitým, místy až hypnotickým popisům, ale i díky autentickému jazyku a míchání reálných postav s fiktivními - vedle Rudolfa Medka se v románu objevují například plukovník Švec, velitelé Čeček a Kutlvašr. Výsledkem je strhující román, který dává nahlédnout do válečného pekla a hlavně do nitra těch, kdo si jím prošli a jejichž „Sbohem, armádo!" bylo delší, než mohl kdokoliv čekat. Porota, v níž byli spisovatelé Tereza Brdečková, Pavel Brycz a Petra Soukupová, literární kritik a historik Pavel Janáček a knihkupec Jiří Seidl, vyzdvihla u románu Červenobílá autentický styl vyprávění, precizní vykreslení postav i přesvědčivě podané drama bojů.


Jak se cítíte coby čerstvý vítěz Ceny Knižního klubu? Víte, do jaké společnosti autorů a autorek jste se dostal? A máte mezi nimi nějaké oblíbence?

Cítím se skvěle, a to právě i díky knihám, které vyhrály před tou mojí. To, že je Červenobílá ve společnosti takových děl a já ve společnosti takových autorů, je pro mne největší pochvala. Asi nikoho nepřekvapím, když dodám, že mým oblíbencem je Jiří Šulc.

Okolo vaší knihy se objevují poznámky, že se jedná o „chlapské" téma, oproti například loňské vítězce Vladimíře Klimecké, o jejíž knize se mluvilo jako o výrazně ženské. Máte pocit, že by váš příběh byl cílen právě na muže?

Vzhledem k tématu, související obálce a obsahu nemůže být ani divu, že je to považováno za „chlapské“ téma. Na druhou stranu, já úplně nevěřím na „chlapská“ a „ženská“ témata, pokud je kniha kvalitní, takovéhle rozdělení je spíše nálepka. Jestli byl ten příběh cílen přímo na muže?Neměl jsem v hlavě žádného vyprojektovaného cílového čtenáře. Já si myslím, že tohle není žádný román pouze pro chlapy, ale třeba je to pouze můj dojem.

Tématu legií a první světové války se věnujete dlouhodobě. Čím si vás toto období tak získalo? Kořeny v rodině?

Na počátku zájmu stál barvitý deník jednoho legionáře, který jsem prolistoval téměř náhodou během stáže v prachatickém archivu při studiu na univerzitě. A potom knihy Karla Fibicha a Rudolfa Medka, což se spojilo se zálibou v dobrodružných románech, a tak to pokračuje vlastně až do přítomnosti. V bližší rodině se legionáři žádní nevyskytovali, čímž se možná liším od mnoha badatelů i nadšenců.

V nakladatelství Epocha vyjde kniha Bratrstvo - tentokráte tedy publikace odborná. Jak moc se lišila práce na obou titulech? Případně jak moc se naopak prolínala?

V mnoha aspektech se obě knihy míjí: Bratrstvo je napsané již nějakou dobu a Červenobílá vznikla minulý rok. K tomu přistupuje fakt, že Červenobílá začíná až několik týdnů poté, co jako historik opouštím československé legie v Bratrstvu. Nicméně, jinak se jedná o velmi blízké příbuzné. Nebýt Bratrstva a dvou tuctů vědeckých studií na stejné téma, které vyšly v posledních deseti letech, Červenobílá by asi nikdy nevznikla.

Jak vypadá váš pracovní proces? Je řízený pravidly, nebo patříte k těm, kteří se snaží urvat čas, kde to dá? Máte nějaké zaběhnuté rituály?

Oba extrémy. Mám stanovená pravidla, kolik chci za den napsat, ale někdy mne psaní pohltí natolik, že jde všechno ostatní rychle stranou a prostě musím psát. A píšu prostě víc. Rituály? Píšu vestoje, s Hemingwayem však vědomou souvislost nehledejte. A v poslední době se tak trochu vracím k psaní první verze textu na papír, ne rovnou do počítače.

Kniha je zajímavá i prolínáním pasáží v přítomném a minulém čase. Jak moc bylo obtížné držet tyto roviny od sebe a čeho jste touto stylizací chtěl dosáhnout?

Pokoušel jsem se o oživení toku příběhu a možná kladu větší nároky na pozornost čtenáře. Zároveň mi však nelineárnost vyprávění vyvolává pocit toho, jak vidíme my naše životní příběhy, rozhodně ne přísně jako řadu po sobě jdoucích událostí.

V knize vystupuje řada reálných postav - měl jste někdy potíže s tím, co si s nimi můžete ve svém románu dovolit? Jak se vám s takovými, filmovou terminologií neherci, nad kterými nemáte absolutní kontrolu, pracovalo? Neměl jste tendence je někdy dávat stranou?

Reálné postavy si v procesu psaní dělaly, co chtěly, to je úplná pravda. Jejich role v dějinách dat a míst je neměnná, jejich scénář by se mohl zdát stanovený, ale spíše jsem se jim pokusil nahlédnout do hlavy, odhadnout šedá místa, která nelze vědecky ověřit. Snažil jsem se také vyvážit počet těchto „neherců“, protože samotný příběh je nesen těmi fiktivními postavami, i když na druhou stranu, i ty měly své inspirace a reálné předlohy.

V románu nezavítáme jen na proslulou magistrálu, ale i do Číny. Jsme svědky bojů, osobních dramat, navštívíme gejši. Kde pro vás bylo osobně nejtěžší naladit se na ducha scény? Prodat její autenticitu? Máte nějaké postupy nebo triky, které jste si vypůjčil od jiných spisovatelů? Jací jsou vůbec vaši oblíbení autoři?

Na první část otázky odpovím značně lakonicky: pokud jsem napsal úsek, v němž jsem měl problém se naladit na ducha doby, vyškrtl jsem ho, protože v něm něco, nebo všechno, skřípalo. Ohledně postupů a triků bych mluvil asi spíše v nevědomé rovině, mnohé inspirace tam jistě budou, ale asi jsem si nikdy neřekl: tuhle scénu napíšu jako Medek nebo třeba Norman Mailer. Oblíbení autoři je značně široká otázka; hodně zkráceně odpovím: Rudolf Medek (a ne ta jeho nejznámější díla), pak například Joseph Heller, Norman Mailer nebo Ernest Hemingway. A jelikož mám rád i literární fantastiku, může zmínit Franka Herberta, Howarda Phillipse Lovecrafta nebo Terryho Pratchetta a Stephena Kinga.

Ostatně v žánrovém časopise XB-1 vám teď vyšly i dvě povídky a malý lovecraftovský horůrek je možné dohledat i na internetu. Jak jste se k této tvorbě dostal a hodláte v ní pokračovat?

Science-fiction, horor a fantasy byly a jsou mé oblíbené žánry zhruba od chvíle, kdy jsem si sám začal vybírat to, co budu číst. Po kouskách jsem občas něco napsal, určitě to není mezi fanoušky výše zmíněných žánrů žádná výjimka, a nyní dokonce po mých povídkách právě v XB-1 sáhli. Mám podobné příběhy jako odpočinkovou zábavu, tudíž u nich hodlám minimálně odpočinkově zůstat.

V poznámce zmiňujete legionářskou literaturu, divadelní hry a filmové obrazy. Snažil jste se někde napodobit nebo vyvolat jejich duch? Jejich jazyk a řekněme barvu?

Ta doba je pro nás z větší části černobílá, vždyť fotografie ani filmové záznamy té doby jinou barvu mít nemohou. Svět Červenobílé černobílý opravdu není, čtenář snad bude mít dojem, že okolí hrdinů není statický obraz zašedlé fotografie, ale skutečný svět, stejně barevný jako ten náš. Blížím se snad barevnosti některých legionářských románů a pamětí. Navíc v přímé řeči nezřídka využívám legionářského slangu za účelem vyvolání specifické atmosféry. S tím však byl trochu problém, protože bylo nutné vyvážit míru použitých slov, neboť mnohá jsou pro nás dnes již nesrozumitelná. Snažím se čtenáři zprostředkovat dojmy a pocity, abych ho vtáhl do dávno zmizelého světa, a je právě na čtenáři, aby posoudil, do jaké míry se to povedlo, či nikoliv.

V určitém ohledu jsou dnes legie a legionáři ve stínu kupříkladu letců RAF, možná i díky účasti některých legionářů ve fašistických hnutích...

Důvodem pravděpodobně bude větší vzdálenost od přítomnosti, vícenásobná ideologická deformace - prvorepubliková oslavná, nacistická a komunistická destruktivní - a hlavně obtížnost najít místo pro podobné téma v současné společnosti. Starší a střední generace se s legionářskou tematikou obvykle již mnoho nesetkala a pro tu mladší je to vážně přece jenom moc daleko. Samotný obsah tématu je však natolik silný, že při správné prezentaci spoustu lidí oslovit musí, k tomu bohužel v posledních letech nedošlo.

Udržujete si přehled o legionářských motivech v současné kultuře a myslíte si, že by i díky vašemu románu mohlo dojít k jakési renesanci tohoto tématu? Pokud ano, jakou řekněme společenskou objednávku by taková díla asi naplňovala a jaká nebezpečí z hlediska klišé nebo trivializace by jim hrozila?

Snažím se udržovat si přehled a ono to úplně komplikované není. Před nějakou dobou jsem chtěl napsat studii o obrazu čs. legií v moderní české populární kultuře, ale nenalezl jsem dostatek relevantního materiálu. Zrovna Tomáš Bandžuch a jeho Ve službách republiky se mi líbilo, stejně jako práce Leonarda Medka - mají vlastní příběhy v uvěřitelných kulisách, rozhodně efektní. S renesancí bych byl opatrný, ale třeba ano. Bál bych se umělého přehnaného vlastenčení, papírových figur a asi nejvíce příběhů o českých “Rambech“ a neporazitelných legiích. Ta údajná neporanitelnost je mimochodem jedním z velmi houževnatých klišé, která stále přežívají.

Momentální dění na Ukrajině a v Rusku... Zaujalo vás na něm něco z hlediska člověka, který se těmito zeměmi skrze legie dlouhodobě zabýval?Chybí vám něco například v mediálním pokrytí těchto událostí?

Nelze opomenout utrpení tamějších lidí, hrozbu pro Evropu a z profesionálního hlediska je pro mne klíčová mediální masáž, a to ze všech stran konfliktu, která vytváří vlastní virtuální realitu dle mého názoru odlišnou od skutečnosti východní Ukrajiny. U mediálního pokrytí mi spíše vadí přemíra zjednodušujících historických paralel a přirovnání pronášených komentátory, než aby mi tam něco chybělo. Domnívám se, že informování u těchto událostí je zcela v souladu se současnou přemedializovanou společností, tudíž tam pravdu lépe nehledat.

V doporučené literatuře jsem narazil na knihu nedávno bohužel zesnulého pana Roberta Saka Anabáze, ze které jsem měl vždy dojem, že se jedná o svého druhu baladu ne v próze, ale v odborném textu. Patřil k těm, které jste někdy požádal o radu či konzultaci?

Balada v odborném textu? To je vaše vlastní vyjádření? Pokud ano, gratuluji, to by se mu vážně líbilo a já to také oceňuji. S Robertem Sakem je to jinak na dlouhé vyprávění, stejně jako všechno okolo této fascinující osobnosti. Po mnoho let jsme se setkávali profesionálně - třeba nad Bratrstvem - i přátelsky, nicméně o Červenobílé nic nevěděl. I když mne sám několikrát s úsměvem pobízel, abych se do něčeho podobného pustil. A hlavně, už si ji nebude moci přečíst a já se nikdy nedozvím jeho názor, kterého jsem si vždy vážil. Mělo to být svého druhu překvapení, ale bohužel jsem mu nestihl ani předat pozvánku na slavnostní vyhlášení. Důležité však je, že jeho životní příběh si my budeme moci přečíst, neboť stihl dokončit paměti, které by snad měly brzy vyjít.

Jaké jsou vaše další plány? Dobrý restaurant, nebo další kniha?

Tvůrčích plánů mám vždy hodně, ale nerad o nich mluvím, protože pak mám dojem, že jsem se k něčemu upsal, a ten pocit mne svazuje. A cestu do dobrého restaurantu, přesněji hospody, raději neplánovat, lépe rovnou vyrazit.


2.9.2014 magazin.aktualne.cz   

Přidat komentář

„Má kniha popisuje dvě velké válečné události druhé poloviny roku 1918, kdy československé vojsko aktivně vstoupilo do občanské války v Rusku, a v poslední části menší incident z období, kdy již končily bojové operace Čechoslováků na Sibiři,“ říká na okraj svého románu Dalibor Vácha. „Popis událostí byl inspirován jak realitou, tak jejím ztvárněním v legionářských románech a divadelních hrách. Snažil jsem se vystihnout zejména reálie doby včetně psychologického obrazu mužů, z nichž většina prvorepublikové literární nebo vědecké produkce vytvářela pouze neživotné ikony.“

Autor je s tématem dobře obeznámen i odborně - každodennímu životu československých vojáků na ruské frontě za první světové války věnoval nejen dizertační práci, kterou předloni obhájil v Historickém ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, ale i odborné články a studie.

Podstatnou roli v ději hraje Rudolf Medek (1890-1940). Před válkou učitel, po válce brigádní generál, ale také básník, prozaik a dramatik, jehož ústředním tématem bylo působení československých legií v Rusku. Právě on náležel k nejdůležitějším tvůrcům tzv. osvobozenecké legendy o úloze a významu legií při vzniku samostatného československého státu.

Ukázka z knihy:

Je válka, ráno čtvrtého června 1918, a vesnice, podle níž bude celá bitva známa, se jmenuje Lipjagy. Rusko, mezi vesnicí Voskresenkou a velkoměstem Samarou. A mimochodem, skoro již třiatřicetiletý nadporučík Jan Gayer, bývalý československý vysídlenec do Brazílie a nyní zastupující velitel čtvrtého pluku, je stále naživu. Života před sebou mnoho nemá. Prostřílené obě dolní končetiny, mnohačetná zranění, zasaženy kosti. Odnesli ho na obvaziště, kde se mu dostalo přednostního ošetření. Ztrácí spoustu krve a má zemřít v bolestech ve starostlivé, i když bezvýsledné péči československých lékařů.

„Asi by v tomhle vojákovi nepoznali básníka,“ zahuhlal Rudolf Medek, když si prohlížel zaprášené boty. Od doby, kdy byl přihlouplým studentem učitelského ústavu v Hradci Králové, uplynulo spoustu času. I učitel se dávno ztratil. Možná někde pod uniformou zůstával básník, jehož největší životní touhou bylo vydání básničky v Moderní revue. „A to se povedlo,“ narovnal si čapku a vyrazil na perón.

V poslední době mu připadalo, že příliš často mluví nahlas sám pro sebe. Nezbláznil jsem se? Připadal si jako postava v divadelní hře, nicméně, to nebyla žádná změna, připadal si tak celý život. Jenom se ještě nerozhodl, jestli hra je dobrá či mizerná a zda on je postava dramatická, komediální nebo tragická. Pravděpodobně ode všeho trošku, vsadil bych na tragikomickou, slušela by mi nejvíc, pomyslel si. Byl vzteklý. Nedokázal přenést přes srdce, že mu Čeček odmítl svěřit rotu – spokojil by se i s četou a nakonec se nabízel jít do pole i jako obyčejný střelec! – a nedovolil mu účastnit se bojů. Nepustil ho tam ani jako pozorovatele!

Stejné to bylo před Zborovem. Zůstal pozadu, psal výzvy a třásl se strachy, jak dopadne boj, zatímco ostatní bojovali. Byl si jist, že jeho místo je někde jinde, ne za kancelářským stolem. Před Zborovem padl Zdenička, při Zborovu spousta chlapců z jeho staré roty… kdo to schytá dneska? Komu půjdou zítra nebo pozítří na pohřeb? Možná si půjdeme na pohřeb všichni. Jestli to nevyjde, bolševici z nich nadělají fašírku. A kde je on? Sedí tady, přechází po kupé nebo po perónu.

Probudil se půl hodiny po půlnoci a od té doby nemohl spát. A to šel spát těsně před jedenáctou. Převaloval se na lůžku, dokud ho to nepřestalo bavit a nešel si ven zakouřit. S překvapením zjistil, kolik vojáků tam postává, podupává ve vlahé letní noci a nasává silnou machorku. Přecházeli ze strany na stranu, tu a tam spolu dva či tři muži prohodili několik slov. Žádné velké hovory, muži se před bojem uzavírali sami do sebe. Cigareta a úvahy o čem?

Čeček bojoval u Bezenčuku, ostatní u Lipjag. Kolik bude padlých? Medek křepce seskočil z důstojnického klasnáku a rozhlédl se okolo sebe. Malé venkovské zastrčené nádraží Semjonovka bylo pod nadvládou Čechoslováků. Nebylo slyšet nic jiného než češtinu a slovenštinu. Vyhnali přednostu stanice i telegrafistu a posadili tam vlastní lidi. Medek se usmál, připadal si jako doma. Tohle je náš domov, pomyslel si. Na stole v kupé měl rozepsaný další text do Zpravodaje penzenské skupiny, nijak zvlášť to nešlo, byl nervózní, nemohl se soustředit. Vzpomněl si na Jardu Haška, který dokázal psát v Kyjevě kdykoliv a kdekoliv na jakékoliv téma. Kde je tomu zrádci konec?

„Nějaké zprávy?“ zeptal se nevyspalého důstojníka, který postával opodál. Poručík Kalina byl československým velitelem nádražíčka. „Nic nového, bojuje se u Lipjag i Bezenčuku. Nevíme nic nového. Ale my zvítězíme,“ dodal pevně. „My vždycky zvítězíme.“ Promnul si unavené zarudlé oči.

„Neozval se ani Čeček, neposlal žádné rozkazy, nevíme, co se děje.“ Rozhlédl se. Nádraží sice na první pohled přetékalo československou přítomností, ale bližší zkoumání by odhalilo, že mnoho bojovníků mezi nimi není. Kancelářské síly, rekonvalescenti, skoro žádné zbraně. Každá ruka schopná udržet zbraň je v boji! A já tady smrdím, pomyslel si vztekle bývalý dekadentní básník. Nebylo moc věcí, co by ho dokázalo rozmrzet více. V duchu zaklel.

„Nemyslím, že na to Čeček stačí, není dobrý voják,“ zavrčel Medek a odpoutal se od unaveného Kaliny, než ten stačil cokoliv odpovědět. Medek se s Čečkem střetli před útokem na Penzu. Náhlá změna situace smazala Čečkův plán na obsazení města a poručík Švec konal s Medkovým souhlasem. Medek jako nejvyšší politický představitel u jednotek na penzenském nádraží podpořil poručíka Švece a hádka mezi důstojníky po vyhrané bitvě je pochopitelně postavila proti sobě. Odplivl si. „Čeček!“ Možná před Kalinou řekl více, než si mohl dovolit. Ale co? Stalo se, stalo. V každém případě, velitelem penzenské skupiny se měl stát Švec!


11.9.2014 Literární noviny

 

Přidat komentář