Ženy, které rozdávají adventní věnce - Příběh o černé Madoně se zlatými vlasy a stříbrným jeepem

Hrdinou jeho románu je čtyřicátník Petr, muž, který si prochází jistou životní krizí, snad onoho začínajícího středního věku. Život se mu tak nějak rozsypal mezi prsty. Rozvedený, bez peněz, bez kariéry, bez budoucnosti. Po neinspirující práci lektora angličtiny tráví zbytek dne buď mezi čtyřmi stěnami pronajaté garsonky, nebo po vernisážích či jiných nudných kulturních akcích.

Jediným světlým bodem jeho (ne)bytí je smyslná, náruživá a nenasytná Karolína, božská třicátnice, která po dvou nezdařilých manželstvích si z neznámého důvodu vybrala za milence právě jeho. Ona, která se po Praze prohání ve stříbrném luxusním tereňáku, zatímco on vlastní akorát síťovku na MHD, ona, která chodí na mejdany na Pražský hrad a policajti se spíše omlouvají, že se ji pokusili dát pokutu za vysokou rychlost či špatné parkování, zatímco jeho největším povyražením je jednou dvakrát měsíčně navštívil svoji protivnou exmanželku Martu, aby viděl své dva syny a pak se s ní vyspal. Větší protiklady abyste pohledali.

Přestože by mu lvisexuálku Karolínu záviděla (a závidí) naprostá většina mužů, on si po prvotním sexuálním ukojení začíná připouštět myšlenky „kdo ona je?“, „co dělá?“ a především „proč právě on?“. Prostě proč si dělat život jednodušší, když si ho lze tak krásně komplikovat. A když se přiblíží vánoce, do hry vstoupí ještě ten adventní věnec.

Pepson Snětivý svým román (i těmi předešlými) zaplňuje mezeru v nabídce české prózy. Nepíše ani tak knihy pro muže (to jsou spíše válečné, špionážní či sci-fi romány), ale příběhy o mužích. To, co psala např. Monyová o ženách, to on píše o současných mužích.

Příběhy psané s jistým nadhledem, mírnou dávkou často ironického či cynického humoru, ve kterých se odráží stav mezilidských vztahů naší doby. A u Pepsona Snětivého je tu ještě jeho skvělý dar hrát si s jazykem, se slovy. Nezapře v sobě onoho básníka. Román „Ženy, které rozdávají adventní věnce“ mi doslova kápl do noty. Skvěle načrtnutou postavou nešťastně šťastného čtyřicátníka, zbytečně komplikujícího si život, a ještě s jistou dávkou záhadna.

Knížku jsem přečetl, jak se říká, na jeden zátah. Dokonce jsem oželel i nový díl Teorie velkého třesku v televizi, což o poutavosti a čtivosti románu říká více než dost J.

V nakladatelství Čas vyšlo v roce 2014.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář