MICHLiq inteligentní průvodce ekonomikou

MICHLiq inteligentní průvodce ekonomikou

Právě tato úvodní myšlenka byla oním podnětem, který mne ke knize přitáhl a posléze donutil nad ní sedět hluboko do noci, a pak až do rána nespat a neustále ta fakta převalovat v hlavě sem a tam. A to je pro knihu, či autora, vždy pocta, obzvlášť pak v mém případě, protože jsem ekonomický tupec ultra extra.

Trvalo mi několik let, než jsem pochopil, o čem se kolegové v práci baví, když mluví o „hrubého“ a „čistého“, pojistky mám, ale nevím ani na co, nikdy jsem nepoužil bankomat, bo ke zděšení okolí nevlastním ani jednu kreditku, ani nemám bankovní účet!!! A i pro takové typy „mimoňů“ tento známý český ekonom, člen vládního týmu NERV, svoji knihu napsal.

Už samotný vzhled knihy, jakoby komiks, plný srandovních obrázků a velkých textů a vtipných hlášek tomu dává za pravdu. Ale to co je vevnitř, to už tak vtipné není. Spíše děsivé, v lepším případě černohumorné. Média nám předpokládají různé hypotézy a fakta, mnohdy nepodložená, nebo špatně interpretovaná. Proto základní princip knihy je založený na pouhých faktech, na statistikách, které jsou přesně dané. Přesto v knize Michl ukazuje, jak se s nimi dá „kouzlit“, a tak zajistit, že jednou výsledky vypadají božsky, jednou katastroficky.

A právě fakta jsou tím nejzajímavějším, co v knize je. A tak se dozvíme mnohdy překvapující věci, které běžný člověk nikdy asi nezná a ani většinou neví, kde je zjistit. Například, že jsme sice až 63. nejzadluženější stát světa, což je ještě dobrý, ale v rychlosti zadlužování jsem už 16. na světě. Že každý rok vláda platí 7,5 miliardy korun za členské příspěvky v mezinárodních organizacích. Že náš parlament vyúčtovává své výdaje z 82%  jako neidentifikovatelné v položce „ostatní běžné výdaje“ (a těch je za cca. 900 miliónů Kč). Nebo na každou hodinu fungování našeho státu si musíme půjčovat asi 12 milionů Kč.

A těch dat a faktů je tolik, a tak šokujících, že na člověka jdou mrákoty. Že Řecko je v háji víme všichni, ale jeho dluh je nic v porovnání s nejzadluženější zemí na světě, a tou je … Japonsko! Nebo že Mezinárodní měnový fond 81% objemu půjček dává do eurozóny, a jen 5% do Asie či Afriky. A přitom z deseti nejrychleji rostoucích ekonomik světa je jich šest v Africe.

A tak každá z těch 159 stránek přinese něco nového (a nebudu předstírat, že vždy to pochopím) o tom, jak funguje naše vyspělá západní civilizace, jež si stále naivně myslí, že je vrcholem světa. A tak co si z knihy odnáším? Blahořečme Číně, přestaňme si hrát na nenasytné, začneme na sobě makat, přestaňme si hrát na chudáky (tato krize je směšná v porovnání s lety 1929-1933), neškudleme a investujme, ale hlavně si „kupujme“ pouze to to, na co si dokážeme vydělat. 

P.S: Raději se začněte hned učit čínsky a rychle se tam odstěhujte!


Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček