Zúčtování

„U muže láska a život nejsou totéž; u ženy láska je celá její existence.“ (Byron)

Lanny zažila několik staletí a nyní si již poměrně zvykla na dobu 21. století, kterou společně s lékařem Lukem prožívá v multikulturním Londýně. Otevírá tu inkognito výstavu jedinečných exponátů ze svých cest i krádeží. Všechno probíhá naprosto dokonale do doby, než pocítí uvnitř sebe vzrůstající strach a nutkání útěku.

On se probudil. Ten, kterého před staletími uvěznila se svým přítelem Jonathanem ve zdi někde v Bostonu. Adair. Její milenec, který k ní cítí vášeň a snad i lásku, kterou chce i od Lanore. Teď ho však žene nenávist, jejímž prostřednictvím chce pomstít krutou zradu. K tomu se neštítí využít ani Jonathana, který je přiveden ze záhrobí zpět do kruté reality.

Lanore se snaží najít způsob, jak se přiblížit vlastní smrti, aby unikla pomstě Adaira. Ale to půjde těžko, neboť nesmrtelnost má svoje vlastní podmínky a smrt tedy může přijít kdykoliv a nikoli na požádání.

*

Myslím, že nejvíc na mě působil ten nádech rozvážnosti zobrazených žen: pocit, že vědí, že láska je pomíjivá a přinejmenším nedokonalá, což ovšem neznamená, že nestojí za to o ni usilovat. Byly odsouzeny zkoušet to znovu a znovu. Možná mě tahle galerie přitahovala, protože sem patřím, patřím do nějaké skleněné vitríny mezi ostatní věci, které se již do této doby nehodí. Byla bych zajímavost, jako mechanický věstec budoucnosti nebo vyhynulý pták, podivnosti, po kterých lidé ve viktoriánské době tak šíleli. Jen bych byla živoucí artefakt, se kterým by lidé mohli rozprávět a klást mu otázky.

…

„Hm…, především se musíš smířit s tím, že tě možná nebude nikdy milovat. Mezi vámi se toho událo tolik, že už ti asi nebude nikdy důvěřovat. A bez důvěry není lásky.“
„Dokážu jí, že mi může věřit.“
„Počkám,“ trval na svém Adair s očividným odhodláním.
„Musíš se taky smířit s tím, že žádným způsobem nemůžeš Lanny přimět, aby tě milovala. Láska vychází z nitra. Láska ženy je úžasná a pokořující. Viděl jsi to na Lanny, její láska je prudká. Jenže ona si musí vybrat tebe, Adaire.“
„Vybere si mě. Vím, že o tom pochybuješ, ale ona mě kdysi milovala, trošku.“ Adair si nebyl jist, jestli chtěl těmi slovy ujistit Jonathana, nebo sebe. „Tenkrát s Lanore… Nikdy v životě jsem víc neprožíval pocit, že jsem milován,“ řekl. Při té vzpomínce se na okamžik cítil šťastný, i když si zároveň přál, aby mohl vzplát a shořet na popel, a vyhnout se tak tomuhle ponížení.
„Ano, takovou moc má naše Lanny: dokáže milovat nemilovatelné. Mluvím z vlastní zkušenosti,“ ujistil ho Jonathan.

*

Dva roky čekání na pokračování série o nekonečnosti života některých vyvolených lidí se relativně vyplatil. Samozřejmě ale autorka svou laťku, kterou si nastavila v prvním díle zvaném Elixír, nepřekonala. Nečekejte velké akce a ani u postav nehledejte hloubku jejich charakterů, protože tentokrát Alma Katsu ničím nedokázala překvapit. Kniha se přesto čte dobře a pro milovníky předchozí knihy bude zajisté povedenou podívanou. Mě trochu zklamala. Uvidíme, co přinese poslední část příběhu.

Autor recenze: Josef Němec