Rok vdovou

Ukázka z textu

Zná mě až moc dobře. „Víš co? Na tom, proč jsem volala, nezáleží,“ obořím se na něj. „Neměl jsi sem jezdit.“ Popadnu tužku na oči.
„Ale měl. Bylas opilá a kdoví, co by se mohlo stát.“
„Jako co třeba? Že bych se mohla vyspat s někým, s kým bych neměla?“
Zrudne. Vím, že jsem zlá, ale neměl se mnou spát, když jsem byla tak opilá. Rozčešu si mokré vlasy.
„Jestli si nevzpomínáš, nedalas mi zrovna na výběr,“ opáčí stejně příkře.
Vzpomínám. Na to, jak jsem mu vylezla na klín a začala se o něj třít, jak jsem mu dala ultimátum, ať se se mnou vyspí, nebo ať vypadne. Vzpomínám si, že odmítal a prosil, ať toho nechám. Moje chování mě ponižuje a děsí, ale nejhorší je, že si vzpomínám taky na to, jak jsem ho poprvé políbila a on pak tvrdil, že jsem se na něj vrhla.
Začíná ve mně kypět zlost. Odhodím kartáč na poličku, až to třeskne. „Neopovažuj se svádět vinu na mě, mohl jsi říct ne!“ rozkřiknu se.
„Říkal jsem, hned několikrát!“ křičí on.
„Nevěděla jsem o sobě a tobě to muselo bejt jasný,“ napůl zalžu. Věděla jsem, co chci, jen si to nejsem ochotná přiznat.
On ale začne opakovat moje chlípné poznámky z uplynulé noci – „Chutnáš tak skvěle.“ „Mluv na mě jako dřív!“ „Jsi jedinej, Hardine.“ – a to mě dorazí...