Kostičas

Vyčlenila se například početná skupina lidí s jasnovideckými schopnostmi, kteří jsou vnímáni jako hrozba a tudíž nuceni chovat se pokud možno nenápadně. Ti, co rezignovali, se přidávají k různým klanům v podsvětí, kde také svým způsobem probíhá boj o moc.

Devatenáctiletá Paige měla dle představ svého otce před sebou zářnou budoucnost. Výdaje za univerzitní studium by jí byl moc rád zaplatil, peníze mu nikdy nechyběly. Ale ona nechtěla. Vzpurná, podivínská holka dala přednost mizerně ohodnocené práci v kyslíkovém baru.

Takhle to alespoň chápe její otec.

Ve skutečnosti je jeho dcera takzvaná krajinářka a už nějaký čas patří ke skupině jasnovidců shromážděných kolem Jaxona, svého šéfa. Paiginy schopnosti jsou obzvlášť vzácné. Ona je každopádně zatím ani nedovede plně využívat. Je to dar, kterého se sama trochu bojí.

Poleká se ještě víc, když je jednou cestou domů použije v sebeobraně – úplně spontánně, bez rozmyslu a s ničivými následky. Najednou je jí v patách celé město. Kam se skrýt? Pozdě, pozdě...

„Zdravím vás, dámy a pánové, a z celého srdce vás vítám v Prvním Šeolu! Mé jméno je Beltrám, ale jsem znám spíše pod svým titulem Biřic. Mám na starosti lidské obyvatele tohoto města. Zvlášť vřele zde vítám vás, kteří jste přijeli z dosud neobrácených částí našeho světadílu. Nebojte se! Po zhlédnutí představení budete mít možnost učinit rozhodnutí a přeměnit svá města ve scionské citadely tak, jak to udělala řada jiných měst. Náš program umožňuje vládám provádět segregaci jasnovidců v raném věku, a vyhnout se tak nákladné variantě hromadné likvidace.“

Paige se dostává do bývalého Oxfordu. Nebo, lépe řečeno, město ještě pořád stojí, ale o tom, k čemu je nyní využíváno, nemá nikdo v Londýně ani ponětí. Paige zjišťuje, že všechno je ještě trochu jinak, než se domnívala, a ti, co vládnou londýnským ulicím, jsou vlastně taky jen otroky někoho dalšího.

Nedovedu to shrnout a nedovedu asi ani pořádně říct, proč mě ten příběh tak pohltil. Asi bych souhlasila s tím momentálně už celkem rozšířeným názorem, že text mladičké autorky mohl být seškrtán – na polovinu určitě ne, ale trochu stručnosti by neuškodilo. Ale i v této podobě jsem si užívala každé jedno slovo. I ve chvílích, kdy třeba mozek kriticky přehodnocoval nějakou frázi, jsem se bavila příliš na to, abych si s tužkou v ruce dělala nějaké teoretické poznámky.

Je to ďábelsky čtivé a ten smyšlený svět je nádherně hravý.
Je skvělé, že taková knížka vyšla.

Země pod našima nohama byla úplně zmrzlá, jako by byla zima v plném proudu. Pevně jsem stiskla zuby, které mi začaly jektat. Duch, z něhož chlad vycházel, se vznášel opodál. Když Strážce viděl, že se k nám nepřibližuje, klekl si na okraj ledové plochy, vytáhl nůž a přiložil ho k zápěstí. Přikročila jsem k němu.
„Co to děláš?“
„Otevírám vchod.“
Řízl se do zápěstí. Na led dopadly tři kapky ektoplazmy. V tu chvíli se v chladné skvrně objevila trhlina a vzduch okolo nás zbělel. Obklopily mě nějaké stíny. lasy. Snílku, snílku. Zacpala jsem si uši, ale nepomohlo to. Snílku, nechoď dál. Vrať se zpátky. Zvedla jsem hlavu a byla zase tma.
„Paige?“
„Co se to stalo?“ Hlava mi třeštila a měla jsem ji jako vymetenou.
„Otevřel jsem chladnou skvrnu.“
„Vlastní krví?“
„Ano.“
Ze zápěstí už mu neodkapávalo. Oči mu stále červeně pableskovaly. Moje aura dosud hojila jeho rány. „Takže chladná skvrna se dá otevřít?“ řekla jsem.
„Ty to udělat nemůžeš. Já ano.“
„Protože chladné skvrny vedou do éteru.“ Odmlčela jsem se. „Dají se použít ke vstupu do podsvětí?“
„Ano. Právě tak jsme se sem dostali. Představ si, že mezi vaším světem živých bytostí a éterem jsou dva závoje. Mezi těmito dvěma závoji se nachází podsvětí, mezičlánek mezi životem a smrtí. Když rhabdomanti najdou chladnou skvrnu, vlastně tak objeví způsob, jak se pohybovat mezi oběma závoji. Způsob, jak vejít do mého domova, do říše Refájců.“
„Můžou se tam dostat lidé?“
„Zkus to.“
Podívala jsem se mu do očí. Když kývl hlavou směrem k chladné skvrně, vkročila jsem na zledovatělé místo. Nic se nestalo.

Přidat komentář

Kostičas je kniha mnoha žánrů. Má něco z fantasy, sci-fi, steampunku a i z young adult. Problém je v tom, že když má kniha tolik žánrů, není moc jednoduché se v tom orientovat.  Autorka nám tu k tomu předvedla tolik postav s tolika významy – Rejfáci, Emejci, amaurotik a další, že jsem z toho všeho ze začátku byla zmatená. Proto dobrý tip pro vás, vzadu knize je slovníček výrazů, o kterém jsem se dozvěděla, až když jsem se dostala na poslední stranu…

Paige není žádná křehká květinka společně s lidmi z gangu s vidopánem Jaxem páchá trestné činy proti Scionu, ale přitom žije vzrušující život, protože jinak by musela pracovat někde v kyslíkovém baru nebo jít na univerzitu. Jasně že by to šlo, ale zkuste si být v režimu od Scionu krajinochodec. Když Paige unesou a ona se ocitne v Oxfordu, je zoufalá a je si jistá, že moc dlouho nepřežije. Zjišťuje, že Kostičas je sběr lidi s různými schopnostmi jednou za deset let, v tom nemá prsty jen Scion, ale hlavně takzvaní Dědici čisté krve, kteří prahnou po schopnostech unesených lidí a chtějí větší a větší moc.

Nebojte se, pokud na vás tento příběh působí trochu zvláštně a zmateně, neznamená, že se vám nebude líbit. Nejtěžší je začátek, kdy se holt musíte zorientovat, ale čím více postupujete tak tím více do této knihy proniknete, je to hodně napínavé a může se vám stát, že už knihu nedáte z ruky.  

Samanthě Shannonové se začalo přezdívat nová Rowlingová. Ať už je to kvůli tomu, že Kostičas vydalo nakladatelství  Bloomsbury, nebo že toto má být také sedmidílná série, mladá autorka v Kostičasovu dokázala, že je velmi nadaná a že se máme v jejích dalších knihách na co těšit.

Tak že pokud máte rádi žánry v tomto směru a líbila se vám třeba Mapa času (kterou také vydalo nakladatelství Host) neváhejte  a začněte číst,  protože už jen jak vypadá, když ji držíte v ruce,  vám naprosto učaruje. 


Autorkou recenze je Madeleine Fehrensová

Přidat komentář