Příručka pro neposlušné ženy

Co je však pro úspěch velmi důležité, je fakt, že kniha zrcadlově odráží nás samotné. Přiznejme si - kdo z nás nezná nějakou rozvedenou matku s dětmi? A možná to jsme my sami, ti rozvedení, kteří jen touží sehnat někoho, kdo tu s námi bude, kdo se k nám nastěhuje a bude sdílet společné útrapy.

Čtenáři se v Příručce pro neposlušné ženy setkávají s prostředím, které důvěrně znají, a už jen toto je klíčem k úspěchu, ať už knihy, inscenace nebo filmového zpracování. Musím také uvést, že Obermannová velmi trefně vyjadřuje svůj ženský pohled, aniž by přitom sklouzávala k veřejně zatracovanému feminismu.

Ženám je její náhled na všední věci věrně známý a muži jej znají od svých protějšků. Česká žena to zkrátka zvládne - rozvod, děti, práci i dychtivé hledání někoho "nového". Možná to vyjde a možná taky ne, ale každopádně si s tím poradíme.

Nejen z Příručky pro neposlušné ženy, ale i z Divnovlásek a Deníku šílené manželky je cítit vliv předlistopadových názorů, které bezesporu autorčino dospívání poznamenaly - aspoň podle mého subjektivního dojmu, nicméně Obermannová vše vysvětluje trochu jinak. Tyto názory jsou údajně odvěce ženské. Coby konkrétní příklad uveďme třeba myšlenku ohledně ženského těla, které je "určeno pro někoho jiného". Muž se skrze něj rozmnožuje, dítě se v něm devět měsíců živí a roste a pak z něj pije...

Třeba právě toto bych v první řadě označila za myšlenku minulého režimu, než za něco archetypálního. Vždyť důkazem toho je fakt, že současné dívky uvažují už zcela jinak, a v neposlední řadě také to, že autorka sama své dcery vychovává dle zcela jiných vzorců. Vzhledem k tomu, že se ale v ryzím slova smyslu jedná o příručku pro život, a ne o přesnou analýzu, rozpory a protiřečení si lze snadno tolerovat.

Zvláštností, která čtenáře uhodí do očí hned na první stránce, jsou dvě linie, přičemž ta první oslovuje spřízněné duše, "sestry", kterým udílí rady, jak se mají chovat v životě a především k druhému pohlaví. Jinde zase narazíme na oslovení "toho pravého muže". Ten ovšem není k mání... Časem si čtenář na tato dvě specifická oslovení možná zvykne, nicméně mně tento druh sdílení příliš neseděl, obzvláště pak  "neposlušné sestry".

Konec knihy odpovídá na otázku, co "sestry" četbou Příručky získají, přičemž odpověď zní "Nic, pouze sebe samotné". Maximalistická ambice však zůstane utajena jen úplnému primitivovi. I čtenáři mužského pohlaví přirozeně pochopí, že víc než sebe sama už žena získat nemůže.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář