Tak trochu šílení

Jeho jméno je doslova synonymem pro nervy drásající případy, které někteří čtenáři nejsou schopni překousnout, a s hrůzou v očích je odkládají. Tedy přesně podle jeho názoru, že musí čtenářům poskytnout co nejnapínavější příběh, psát věci, jež čtenáře udrží v neustálém napětí. A to vše nabízí i v této sbírce, přesto …

Ano, tak úplně krvavá tato sbírka není. Jak v krátké předmluvě píše, povídky mají tu výhodu, že se v nich autor nemusí tak striktně držet své zavedené “nálepky“. Raději bych zde použil takové lascivní slovo „šibalství“, poněvadž lidé, když neví už kudy kam, dělají nezvyklé věci, u kterých ale nemusí vždy téct potoky krve.

Do této kategorie patří třeba příběhy „Hra“ či „Zápletka“. Co je nám zpočátku prezentováno jako jasný kriminální případ, nemusí i takto skončit. Deaver je ve zvratech mistr svého umění, a jestli vás navnadí případem děsivě bezcitné vraždy, neznamená to, že na konci vás „mrtvola“ zvesela nepozdraví.

Takto si s námi hraje třeba i v příbězích věnovaným svým kultovním postavám – např. „Nekrolog“ s Lincolnem Rhymem či „Rychle“ s Kathryn Danceovou. A takto ukolébán čtenář najednou narazí na povídky, kde už Deaver odloží svojí „šibalskou“ masku, a ukáže „tesáky“. Jakoby „Sběratelem kostí“  inspirovaný příběh „Učebnicový případ“ s Lincolnem Rhymem, „Paradice“ s Johnem Pellamem, či „Protivníci“ ze světa terorismu. A jestli chcete příběh, kde vás Deaver zavede do skutečně temných hlubin šílenství, tak doporučuji „Terapeuta“.

„Tak trochu šílení“ je bravurní sbírka velkého mistra Jefferyho Deaveryho, kde ve všech třinácti povídkách na vás čeká množství podob „šílenství“, jedinečných postav, dějů plných zvratů a překvapení, jež vám na tváři vyloudí někdy šibalský úsměv, někdy vás přivedou na pokraj infarktového kolapsu. Deaver splnil poučku, kterou ho infikoval jeho literární vzor Mickey Spillane: „Lidé nečtou knihy, aby je uprostřed zavřeli. Lidé čtou knihy, které zaklapnou na poslední straně.“

Stejně jako u antologie „Světové krimipovídky“, i v tomto případě nám nakl. Domino ukázalo, že povídky nejsou nudný žánr, a krimi má stále čím překvapovat.

V překladu Jiřího Kobělky vyšlo na jaře roku 2014.



Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář