Palladium

Francouzský novinář Boris rád cestuje, věnuje se své rodině a přítelkyni Caroline. Jenže jak to tak bývá, nikdo si nezaslouží mít doživotně jen klid, štěstí, lásku a zdraví. A právě to zdraví u Borise selže a vezmu mu jeho „pravé“ já.

Prostřednictvím své paralýzy se dostává do světa své mysli, na jejíž pouti projde nejen vodním dobrodružstvím, ale dostane se i do vzduchu, na loď s piráty, do předměstí Paříže i do městského státu Singapur. Ačkoliv jeho tělo neustále bojuje s fyzickým přežitím i on se svým vědomím se snaží zahnat chmury dnešního světa a stát se zase tím Borisem, kterým byl.

Podaří se mu to?

*

Ta jizva se za celé dva roky vůbec nezměnila. A najednou ty dvě bílé skvrny, co ji lemovaly, byly docela pryč. Carolina se nad tím pozastavila; chtěla, abych zašel k doktorovi, připadalo jí to hodně zvláštní. Poslal jsem ji do háje. Cítil jsem se naprosto dobře. To jsem celý já. Ukázat rány, aby si ostatní dělali starosti, a pak to nebrat na vědomí. Samotná bolest se ozvala o něco později, po pár dnech, ten večer, kdy se konala hudební slavnost.

…

Pomalu to vytékalo a padalo na lino. Došlo mi, k čemu je to zařízení dobré: vyvolává sraní. A fungovalo to.
Umíš si představit to ponížení? Já, docela nahý, zasviněný, zavěšený jako na jatkách… Chápeš, jak mi bylo, že? Dochází ti, co se děje, když už nepatříš sám sobě, když už tvoje tělo nezmůže vůbec nic? Jsi závislý na dobré vůli jedněch i druhých… A ti druzí, „ošetřovatelé“, jen tak mimochodem, jako jeden ze svých tisíců dalších úkonů, tě vezmou, šoupnou do kouta a tam tě exhibují. Zatímco jsem se vyprazdňoval na tom hovnopudném věšáku, zaslechl jsem blížící se kroky. Kroky, které jsem znal, kroky Caroliny.

*

Být nemocen vážným a ne tak běžným onemocněním a přežít ho skoro bez vedlejších skutečností, je opravdivým štěstím. Ne každý ale takové má. Autobiografické dílo Borise Razona vypraví o jednom z těch šťastnějších konců, které vedly klikatou nemocniční cestou, ale i světy v mysli samotného jedince. Kniha, která je čtivá i poučná, se prolíná lékařskými zprávami, ale i blouznivým rádoby životem. Kdo se vydá vstříc Palladiu?

Autor recenze: Josef Němec

Palladium

A teď si představte, že je váš mozek ponechán sám na sebe několik týdnů. Nebo měsíců. Vaše tělo přestalo fungovat, jen vegetuje, sestřičky ho překládají ze strany na stranu, aby se zmírnily proleženiny, vám je to jedno, nic necítíte, celý váš život se teď odehrává v mozku a opravdu jedině tam.

Autor Palladia tohle prožil. Vzácná nemoc, jež ho nečekaně postihla, se projevila paralýzou celého těla – začíná obvykle u dolních končetin a postupuje nahoru, a pokud vás včas nepřevezou do nemocnice, u břišních svalů vám selže dýchání, udusíte se. Borise Razona včas napojili na dýchací přístroj.

Krátké poznámky od ošetřujících lékařů jsou roztroušeny po celém textu, a tak může čtenář sledovat, jak se pacientův stav vyvíjel navenek – jak postupně přestává komunikovat, až nakonec signalizuje pouze pohybem víčka nebo brady, nebo vůbec, jak mu stoupá teplota, jak jsou ošetřující lékaři bezradní, když další a další vyšetření nepřinášejí žádnou nápovědu, co se vlastně pokazilo.

Jádro vyprávění ovšem tvoří to, čeho byl Razon svědkem (a dalo by se říct i hlavním protagonistou)ve své hlavě. Mozek si, zdá se, ze začátku ještě půjčuje fragmenty ze skutečného světa a ty nějak zapracuje do té druhé, bizarní paralelní reality, kterou si postupně vytvořil a teď ji závratným tempem rozšiřuje.

Těžko popsat, co všechno Razon viděl. Opravdu jsou to fantaskní věci. Zajímavé je, že nejdřív je i v tomto „snu“ paralyzovaný stejně jako ve skutečnosti, a je přenášen skoro jako loutka – lidi, s dobrými i horšími úmysly, ho pořád přemisťují, odnášejí, nebo padá a plazí se, snaží se uniknout. Postupně, čím blíže je smrti, tím víc je schopen pohybovat se sám, ale volný není – potácí se na hranici a nakonec přes ni přepadne. Dalo by se říct, že žije dál jako mrtvý.

A ve chvílích, kdy vám vypráví, co všechno si nejspíš myslíte o smrti, poznáte, že opravdu nevíte vůbec nic, ba že všechno může být úplně, úplně jiné.

Palladium je divoká a šílená jízda, a dala by se interpretovat nejrůznějšími způsoby, z hlediska nejrůznějších oborů. Ale dá se číst i prostě jen jako příběh jednoho člověka, který byl nečekaně a vlastně bez zjevných příčin upoután na lůžko neznámou nemocí, a musel se pak vyrovnávat s démony – s takovými, jaké má každý z nás.

Autor recenze: Zbyšek Polák